Sergej a jeho nemocná dcera nevědí, kam půjdou. Jako další tisíce Ukrajinců

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Klidných pár minut posezení na lavičce u bývalého sanatoria v Rumburku, které dnes slouží jako ubytovna pro válečné uprchlíky, přeruší hrdelní výkřiky nesoucí se zevnitř menší budovy.

Neznalý člověk okamžitě znervózní. Není to „normální“ křik.

Od pohledu utahaný a odevzdaný Sergej Golavachov přerušuje rozhovor. „Dcera má hlad,“ vysvětluje a vyráží do budovy. Jde o už dvacetiletou Darju, která vyžaduje 24hodinovou péči. Leží na posteli, sama se nenají a se světem komunikuje pomocí neartikulovaných zvuků.

Sergej, ale i další obyvatelé bývalého nemocničního areálu ve Šluknovském výběžku u hranic s Německem aktuálně řeší, co s nimi bude v následujících měsících.

Od září česká vláda přestává hradit nouzové ubytování všem uprchlíkům, kteří mají udělenou dočasnou ochranu v zemi déle jak 90 dní. Výjimku nebude mít ani okruh zranitelných osob, kam vedle seniorů nebo nezletilých patřily právě i osoby se zdravotním postižením a lidé pečující o ně.

Celkem jde aktuálně v České republice o 20 956 lidí.

Jenomže běženci v bývalém sanatoriu konstatují, že i kvůli speciálním požadavkům spojeným s jejich hendikepem nemají reálně kam odejít. A pro objekt se už začalo hledat nové využití, ubytovna přestává dávat ekonomicky smysl.

„Je to teď na hraně. Je to šulnul. Chceme to ještě do jara udržet,“ líčí Milan Bendl, který je pověřený správou ubytovny a zároveň je i dobrovolníkem organizace ADRA.

Vysvětluje, že budovu nelze udržovat v provozu jen z části – už jen kvůli vytápění to nedává smysl.

Aktuálně žije v ubytovně 142 lidí, z toho 87 ještě v režimu nouzového ubytování. Když ale začnou odcházet, přestane být provoz finančně únosný. V plánu je objekt proměnit na domov pro seniory.

Sergej ještě na lavičce popisuje svoji situaci. Přestěhoval by se, ale nutným požadavkem pro něj je, aby byla k dispozici vana.

„Abych mohl dceru koupat,“ líčí. Většina bydlení v okolí má prý ale jen sprchový kout.

Město má mít pro něj vhodné byty s pečovatelskou službou. Jenomže není vůbec jisté, že bydlení přidělí právě jemu.

Od září začne Sergej platit za pokoj, který s dcerou obývá, 11 350 korun, včetně poplatku za vodu, teplo, elektřinu a další služby. Nad částkou kroutí hlavou a říká, že v Ústí nad Labem by za 13 tisíc korun byl k dispozici byt.

Jenomže na ubytovně má zase k dispozici podporu z řad dalších spolubydlících, kteří dceru pohlídají ve chvílích, kdy jde třeba na úřad.

Přemítá nad tím ve chvíli, kdy se zrovna úspěšně rozmotal jiný předchozí zapeklitý problém. Když se do České republiky dostal, jeho dcera Darja byla ještě nezletilá a on jako otec za ni zodpovídal. Jenomže dnes už jí je dvacet let, a protože neměla žádné doklady, které by potvrzovaly její nesvéprávnost, české úřady chtěly, aby se dostavila svoji situací řešit osobně.

„Vlastně neexistovala. Měla nějaké vízum z roku 2022, ale to už neplatilo. Nebylo prodlouženo. Byla tady bez dokladů,“ potvrzuje Monika Lampová z Agentury Pondělí, která poskytuje ve Šluknovském výběžku sociální poradenství a pomáhá i Sergejovi.

V této situaci muže s dcerou zastihl reportér Seznam Zpráv loni na podzim. S pomocí Lampové ale získal Sergej potřebné dokumenty.

„Zásadní bylo, že jsme požádali u soudu o předběžné opatření, aby Sergej byl jmenovaný opatrovníkem do doby, než proběhne řádný soud a bude lékařská zpráva od soudního znalce,“ vysvětluje Monika Lampová.

Aktuálně tak má Darja obnovenou dočasnou ochranu a pobírá i humanitární dávku a je pojištěná.

Fotoreportáž z bývalého sanatoria v Rumburku, které ožilo díky uprchlíkům:

Sergej vypočítává, že do srpna měl ubytování hrazené od státu, které posílalo ubytovateli 350 korun za osobu a noc, tedy 10 500 korun za Sergeje i dceru. I když ve skutečnosti to bylo kvůli úřední „neexistenci dcery“ řadu měsíců složitější, na ubytovně jim vycházeli vstříc.

„Normální kapitalista by řekl, že ho to nezajímá,“ zdůrazňuje Milan Bendl.

Novou částku za ubytování pak hájí. Účtovaných 350 korun za metr čtvereční a k tomu poplatek 2000 korun za služby na osobu jsou podle něj jedny z nejnižších v porovnání s dalšími ubytovnami.

Sergej navíc i nadále bude moci čerpat na bydlení od státu v rámci humanitární dávky až 12 tisíc korun na bydlení, k tomu pobírá 4860 korun jako pečující a dcera 7290 korun jako osoba se zdravotním postižením. Z těchto 12 150 korun musí vyžít.

„Nikdy není hodně peněz, vždycky chybí,“ říká reportérovi k částce.

Během srpna uprchlíci na ubytovně v bývalém sanatoriu v Rumburku museli podepsat smlouvu o ubytování. Podle Bendla poměrně tvrdou.

„Ta se každý měsíc bude prodlužovat, a když nezaplatí, tak je můžeme vyhodit,“ říká pověřený správce.

Ale připouští, že fakticky vůči ubytovaným takto striktní nejsou. Naopak, dvěma vozíčkářům vyšli vstříc a u jejich pokojů, které jsou bezbariérové a blízko výtahu, šli s cenou dolů. Namísto 7400 korun chtějí po obou shodně 6500 korun měsíčně.

„Stát nás staví do situace, kdy se musíme chovat jako humanitárka,“ zlobí se Bendl.

Jedním z ubytovaných se slevou je Mykolaj Kozlovskyi. Na pokoji se usmívá a jedinou funkční končetinou – levou rukou – hladí kočku, kterou nazval prostě „Číča“, a postupně reportérovi odhaluje, jak se mu složitý život změnil s válkou v tragédii.

Ještě před válkou dostal mrtvici, kvůli které je paralyzovaný. Na pokoji má fotky připomínající mu normální časy: Mykolaj vedle motorky. Na další se usmívá spolu s ženou, kterou bere kolem ramen. Na další je s dětmi.

Z jeho vyprávění vyplývá, že se o něj rodina starala, ale během útěku před válkou se dostala do situace, kdy se ho rozhodla opustit. On zůstal v Česku. Rodina utíkala dál na Západ.

Do Rumburku ho převezli zdravotníci. V předchozím nouzovém ubytování pro něj nebyly vhodné podmínky. Jedním prstem se snaží na telefonu vyťukat, kde to vlastně bylo.

S případným stěhováním z ubytovny je zcela bezradný. Zmiňuje, že snad pomůže už zmíněná sociální pracovnice z Agentury Pondělí. Z rozhovoru vyplývá, že si celou situaci s postupným uzavíráním objektu neuvědomuje nebo nechce připouštět, protože jí není schopen čelit.

Stát mu na ubytování přispěje maximálně 6000 korun. Zbytek si tak musí doplácet z té části humanitární dávky, která je určená na jiné životní náklady a činí 7290 korun. Fakticky si tak do podzimu o pět set korun pohorší.

Valentyna Olenchenko je v totožné situaci, také nepohyblivá, také bezradná v otázce případného stěhování a také si pohorší o pět set korun.

„Je to jeden nákup,“ vysvětluje důležitost částky Valentyna. Z Bachmutu ji do Česka přivezli dobrovolníci přímo z Ukrajiny. Od dětství trpí paralýzou.

Na Ukrajině zůstal její syn, který ale za ní nemůže vycestovat. Nedovolí mu to, přestože kvůli operaci ruky nenarukoval do armády.

Reportérovi popisuje, že je v sanatoriu, které na návštěvníky nepůsobí právě vlídně, spokojená. „Konečně klid,“ vypráví.

Přidává historku, že nedávno nad objektem přeletěl vrtulník. „Já jsem se tak bála,“ přiznává, že v ní stále rezonují traumata války.

K nim se teď přidává nejistota z budoucnosti.