Článek
Agentura ČTK ve čtvrtek informovala o smrti někdejšího elitního kriminalisty, dlouholetého šéfa pražské „mordparty“ Jiřího Markoviče. Bylo mu 79 let.
Vyšetřoval krvavou lázeň, kterou za sebou nechal sadistický sériový vrah a kanibal Ladislav Hojer, na kontě má spartakiádního vraha Jiřího Straku nebo brutálního člena pražské galerky Jiřího Doležala, který vraždil pro pár kartonů startek a lahví Sklepmistra.
Jiří Markovič se narodil 16. listopadu 1942 v Boleradicích na jižní Moravě. K policii nastoupil v roce 1964, o dva roky později se dostal na oddělení vyšetřování. A od ledna 1977 nastoupil na odbor vyšetřování hlavního města Prahy. Tehdy útvar čítal dohromady čtyři vyšetřovatele. Do roka jim na stole skončilo deset, dvanáct případů.
„Z toho ale bylo tak deset domácích zabijaček, jak jsme tomu říkali. To byly rodinné spory, objasnily se za týden, bylo to v podstatě rychle vyřešené,“ vzpomínal před časem v rozsáhlém rozhovoru, který poskytl novinářce Sabině Slonkové pro její pořad na Seznam Zprávách.
Pak začala divoká devadesátá léta, na území republiky začala operovat balkánská mafie – a nejen ta. „Najednou to bylo v Praze za rok sedmdesát, osmdesát vražd. To už jsem reagoval hodně zle. Naštěstí měli moji nadřízení pochopení. Mohl jsem si do týmu vybírat ty nejlepší lidi z Prahy,“ říkal Jiří Markovič.
Interview s bývalým vyšetřovatelem, jenž měl na kontě nejvíc zločinců, které posléze socialistická justice poslala na popraviště, vám jako vzpomínku znovu nabízíme v úvodním videu.
Kontext
Čísla ze statistik Ministerstva vnitra hovoří jasně: Mordparty, skupiny vyšetřovatelů specializovaných na vraždy, jsou stále tenčí. Proč? Jak se proměnila mapa zločinu v Česku? Ubývá snad vražd? A pokud ano, jaké delikty je nahradily? Proč se dnes vyplatí zaplatit si spíš právníka než nájemného vraha?
Jak poznal, kdo by byl do mordparty nejlepší ? „Musíte si ho trošku sledovat. Toho člověka. Jak se na místě činu pohybuje, co všechno registruje… Navíc musí umět přijít na pitevnu. A tam umět klást otázky lékařům. Musí se s nimi znát. Když vám pošlou písemně, že bodná rána byla taková a taková, nevyčtete z toho detaily. Třeba o směru té bodné rány. A já jsem a vždycky jsem byl detailista. A pro mě je klíčové znát směr, úhel, sílu – a to všechno vám znalec na pitevně řekne.“
Sám Markovič začínal s tím, že vyšetřoval obyčejné „vykrádačky“ sklepů. Smysl pro detail a schopnost chytře se ptát ho záhy posunuly k vyšetřování vražd.
„Víte, vyšetřovatel musí mít trošičku takovou intuici, čuch, já nevím, jak to nazvat. A nikdy neudělat tu chybu, aby na možného pachatele vystartoval s tím: ‚Já jsem někdo.‘ Vždycky jsem obrovsky vydělal na tom, že jsem se k mým obviněným choval jako rovný k rovným, no co… Mně se to obrovsky vyplácelo, tady ta záležitost.“
Jak vzpomínal na své slavné případy? Jak se podle něj v čase proměnila práce detektivů z prvního oddělení? Odpovědi nabízí úvodní video.
Jedná se o bonusový materiál k pořadu Uzávěrka, ten si můžete pustit zde.
