Hrozilo mu pronásledování FSB, pak našel ukrajinský filozof místo v Česku

Jedním z mnoha ukrajinských vědců, kteří v Česku našli útočiště před válkou, je kyjevský historik a filozof Volodymyr Volkovskyj.

Ze své země odešel kvůli malé dceři, ale také kvůli svému výzkumu, který propojuje historii, filozofii a politiku. Tvrdí, že kdyby Rusko Kyjev ovládlo, hrozilo by mu pronásledování.

„Náš ústav byl v očích KGB ideologický a i FSB (nástupnická organizace KGB, pozn. red.) to tak vnímá. Pracovníci našeho oddělení už byli dvakrát cílem jejího sledování,“ říká.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy přibližuje, jak příběh Ukrajiny odráží nejen historii střední Evropy, ale i světové koloniální a postkoloniální uspořádání.

Upozorňuje také, že až Ukrajina ubrání svoje území, její emancipace stále nebude u konce.

Ve svém výzkumu se zabýváte moderním politickým myšlením na Ukrajině, věnujete se mimo jiné aspektům kolonialismu a postkolonialismu. Jak se toto téma odráží v současné válce na Ukrajině?

Nikdy mě neunaví opakovat, že situace, v níž se nachází Ukrajina, je podobná situaci, ve které se nacházela i celá střední a východní Evropa. Popsal bych to pojmem double blind spot – dvojitá slepá skvrna. Naše území mezi Berlínem a Moskvou bylo většinu dějin bráno jako šedá zóna mezi evropskými centry vlivu. I proto národy tohoto území byly většinu času zbaveny své subjektivity a byly vnímány jako objekty cizího vlivu. Jako něco, co jim musí podléhat, jako nářadí v ruce silných velmocí.

Proč slepá skvrna? V postkoloniálních studiích je pro to důležitý pojem „neviditelnost“. Znamená, že kolonizátor se dívá skrz kolonizovaného, jako by ho neviděl. Kolonizátor vidí jenom jiného kolonizátora. Silný vidí jenom druhého silného, nevidí slabšího.

A proč dvojitá? Je totiž fakt, že jsme neviditelní v očích kolonizátorů, ale také v očích kolonizovaných. Lidé z globálního jihu nevidí střední Evropu. Třeba když prezident Indie, Brazílie nebo Jihoafrické republiky tvrdí, že na Ukrajině mezi sebou válčí americký a ruský imperialismus. Státníci z Brazílie či Indie předkládají svoje mírové plány, které ale negují ukrajinské zájmy. Chápu, že nás nevnímají jako subjekt, ale jako území – ale ať to prosím řeknou otevřeně.

Ukrajina je tedy někdy jinými státy redukována ze samostatného státu na pouhé území. Dá se to ale dnes tvrdit i o zbytku střední Evropy, jak jste zmiňoval? Platí to i pro Česko, které je dnes součástí EU a NATO a zapojuje se i do směřování těchto organizací?

Dnes ne. Země jako Česko, Polsko či Maďarsko vedly a bojovaly svou válku za svobodu. A ta válka skončila víceméně vítězstvím jednotlivých států. Důležité jsou ale kořeny současného stavu, kdy je Ukrajina objektivizována a nejsou vnímány její nároky.

A ty kořeny jsou jaké?

Jde o tzv. sakrální mýtus, který vychází z konce druhé světové války. V tomto mýtu jde o to, že role zla byla přidělená německému fašismu, Sovětský svaz a západní spojenci byli naopak postaveni do role světového dobra. Ve velké válce proti světovému zlu zvítězili a založili světový pořádek. A tento pořádek legitimuje řadu mezinárodních institucí – OSN, NATO, EU atd. A nad tím vším se vznáší heslo: „Nikdy znovu“.

Platí ale tento sakrální mýtus i dnes? A je platný i v Rusku?

Tento mýtus by byl pěkný, kdyby nedošlo k jakési idealizaci světového dobra, nebyla by zapomenuta role versailleského traktátu, nespravedlnosti v rozdílech Evropy po první světové válce a Sovětský svaz, krutý totalitní stát, nebyl označen za jednoho z největších hrdinů.

Mezi západními státy, které se rovněž vnímaly jako hrdinové, byl Sovětský svaz na konci druhé světové války chápán jako hříšník, který učinil pokání a navrátil se na stranu dobra. V Sovětském svazu to ale vnímali opačně – Západ je ten, kdo se kaje, a my jsme praví hrdinové. To je v Rusku silné dodnes, vítězství nad nacistickým Německem je stále idealizováno a funguje i jakýsi kult generace dnešních dědů, kteří jako bohové antické mytologie zvítězili nad chaosem.

V Rusku to došlo až do úrovně společné mytologie či občanského náboženství. Jakéhosi kultu, který zakládá celé ruské politické vědomí, kulturu a národní myšlenku.

V celém tomto historickém rámci ale národy střední Evropy z rovnice vypadávají. Vybírají si stranu, na kterou se přidat. Ve skutečnosti ale volily mezi dvěma zly – mezi sovětským a nacistickým, mezi hnědým a rudým.

Na pozadí toho, co říkáte, stále slyším téma současné emancipace Ukrajiny. Pokud válka s Ruskem skončí jejím vítězstvím a ochrání svoje území, byl by to stěžejní krok k tomu, aby přestala být onou slepou skvrnou?

Vyřešení dlouhodobého problému není otázkou jednoho aktu. Vítězství nad nespravedlivou agresí je první, nezbytný krok. Ten bude velmi těžký.

Druhým krokem ale bude odstranění možnosti znovunastolení ruského válečného resentimentu. Dějiny nás učí, že když se nemoc nedoléčí, může se vrátit – stejně jako s Německem po první světové válce. Také bude potřeba řešit vše přímo s Ruskem.

Válka nenastala jenom proto, že Putin je šílenec. On tedy je, ale to šílenství je vlastně podmíněné dějinami Ruska. Když nezrušíme ten základ, který vede Rusko ke konání teroru a územní expanzi, budeme mít problém. Putin získal moc nejen terorem a úplatky, ale především proto, že jako každý diktátor vychytal podvědomý tón společnosti, vyslovil její podvědomá traumata a sny. Vyjádřil kolektivní nevědomí, kolektivní archetyp.

Když opustíme pole historie a filozofie, zajímal by mě váš osobní příběh. Jaká byla vaše cesta do Česka?

Jsem z Kyjeva, kde stále na dálku působím na Filosofickém ústavu Akademie věd. Přijel jsem hned po začátku války a cesta to nebyla jednoduchá – jeli jsme přes Kamenec, potom do Lvova, pak Mukačevo, potom do Košic a do Prahy. Naši kamarádi z Česka nás sem pozvali, a přijeli jsme tak už k lidem, kteří nám byli otevření.

Díky programu Researchers at Risk a díky Filosofickému ústavu AV ČR jsem se tady mohl zapojit do badatelské skupiny Collegium Europaeum při Oddělení pro studium antického a středověkého myšlení. Poté mi pomohl specializovaný program MSCA4Ukraine, který vznikl jako reakce EU na invazi Ruské federace na Ukrajinu. Lidem v ústavu jsem zvláště vděčný.

A v jakém momentě jste si uvědomil, že musíte Ukrajinu opustit?

Mám tříleté dítě. Když 24. února začali bombardovat Kyjev, tak mě to ani nevzbudilo. Znám ale velmi dobře dějiny a vím, jaký je možný vývoj, když Rusko nebo někdo jiný chce město dobýt. A když máte tříleté dítě, nemáte moc času pokoušet osud.

Naši kamarádi nám pomohli vyjet z Kyjeva, a tak začala naše cesta. Museli jsme odvézt děti, babičku, manželku, bylo potřeba vzít všechny.

Rizikové pro mě bylo i působení na tamním filozofickém ústavu, a to v oddělení dějin filozofie Ukrajiny. V Sovětském svazu se jednalo o největší filozofickou instituci, kterou KGB velmi podrobně sledovala. Zvláště o naše oddělení se velmi zajímala. A to pokračuje i dodnes. Náš ústav byl v očích KGB ideologický a i FSB (dnešní ruská tajná služba, pozn red.) to tak vnímá. Pracovníci našeho oddělení už byli dvakrát cílem jejího sledování. Kdyby byl Kyjev dobyt, náš ústav by byl cílem ruské pozornosti.

A jaké pro vás bylo opustit Ukrajinu s ohledem na to, že jste muž? Ti totiž ze země dnes vycestovat téměř nemohou.

To byl zvláštní příběh. Opustit Ukrajinu bylo tehdy o trochu snazší než dnes, kdy jsou pravidla tvrdší. Ale pro mě to bylo snazší také proto, že nejsem úplně voják. Mám spoustu zdravotních potíží, třeba se zrakem. Když jsem přišel k vojenskému komisariátu, tak se na mě podívali a doslova řekli: „Běž pryč, nepřekážej nám tady. Sedni si doma a piš patriotické posty na facebooku.“

Vědci na Ukrajině jsou také chráněni před mobilizací, a většinou tedy nejsou povoláváni do armády. No a pak se nám podařilo vyjet. Jsem rád, že nikdy jsem nedělal nic protizákonného – před zákonem jsou moje ruce čisté. Zároveň nepřestávám podporovat svůj kyjevský institut – jsem v neustálém kontaktu se svými kolegy, pomáhám jim s různými akademickými, vzdělávacími a byrokratickými potřebami.

Ve vědecké činnosti tedy pokračujete v Praze i Kyjevě. Jak ale vypadá váš nový život mimo práci? Když máte třeba den volna, jak ho trávíte?

Nikdy jsem nevěřil, že budu mít to štěstí bydlet v Praze, ve městě, které mi přijde téměř jedinečné a které mám velmi rád. Architektura, kultura, slovanská gotika – Praha je pro mě velmi příjemná.

Co se týče odpočinku, s miminkem je to i o osobním rozhodnutí, co za odpočinek považujete. Navíc mám hodně práce a článků, které musím napsat. Filozofický víkend je vlastně velmi složitá otázka – existuje i neexistuje zároveň. Nelze zastavit myšlení.