Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Měla jsem problémy se sebepoškozováním a začínající poruchu příjmu potravy,“ říká dnes sedmnáctiletá Eliška (vzhledem k citlivému tématu nejde o pravé jméno, redakce ho ale zná).
Potíže pravděpodobně spustila kombinace několika věcí: Eliška vyrůstala v adoptivní rodině, dospívání pro ni proto bylo složitější. Křehká rodinná situace se pak navíc stala důvodem šikany na základní škole.
Sebepoškozování jako únik
„Šikanovali mě od druhé třídy až do deváté. Sebepoškozování byl můj únik,“ říká dívka tiše, ale vyrovnaně.
Pomoc v těžkém období přišla nečekaně. Před necelými dvěma lety totiž Elišku napadla skupina mladíků. Poblíž střetu se shodou náhod objevili terénní sociální pracovníci z neziskové organizace Beztíže zaměřené na pomoc mladým lidem s problémy všeho druhu.
„Dovedli nás na policii a pomohli s výslechem. Pak jsem se s nimi začala scházet dál,“ říká dívka.
Pracovníci v Beztíži jí pomohli najít terapii, díky které se problémy se sebepoškozováním i poruchou příjmu potravy zmírnily. Především ale našla prostor, kde může o svých potížích mluvit otevřeně. „Jsou to takoví profesionální kamarádi. Postupem času jsem si k nim našla důvěru a začala jim říkat i své osobní věci. A oni mi opravdu pomohli,“ popisuje.
„Nikoho takového jsem neměla. Moc jsem nevěřila vrstevníkům, protože když jsem se někomu svěřila, používali to proti mně. Uvědomila jsem si tady, že ne všichni lidé mi chtějí uškodit,“ dodává.
Za ohroženými dětmi do ulic
Práci Beztíže jde rozdělit do dvou hlavních částí. Sociální pracovníci pomáhají mladým lidem v nízkoprahových klubech nebo v terénu – přímo v ulicích Prahy.
Terénní pracovníci – kteří se poprvé potkali i s Eliškou – monitorují určitou lokalitu a aktivně vyhledávají ohroženou mládež v ulicích, parcích a nákupních centrech, kde jim představují své služby. Na jedno takové odpoledne se vydala i reportérka Seznam Zpráv.
„Řídíme se i nějakými znaky, jako jsou třeba typické odpadky, nedopalky, plechovky od energetických nápojů. Na základě toho můžeme odhadnout, kam mladí lidé chodí,“ říká sociální pracovnice Lucie Hrušková, zatímco očima skenuje okolí.
Když spatří dvojici odhadem sedmnáctiletých chlapců, rázným krokem se vydá směrem k nim. „Ahoj. Sorry že ruším, chtěla bych se vám v rychlosti představit. Neznáte náhodou Beztíži?“ začíná úvodní monolog.
Odpovědí je jen odmítavé kroucení hlavou a lehký úšklebek.
„Jsem sociální pracovnice a poskytuju služby pro mladé. Myslím si, že je fajn, aby o tom všichni věděli. Řešíme třeba dluhy, bydlení, práci…“
„Nejsem fetka,“ skočí jí do řeči jeden z mladíků.
„To není jen pro fetky. Kdokoliv potřebuje pomoc. Chápu, že to je možná divné, ale je fajn, abyste věděli, kam se obrátit,“ reaguje pohotově pracovnice a nabízí jim letáček.
Zdá se, že touto větou prolomila pomyslnou bariéru. Oba chlapci se přestávají posmívat a zkoumají prospekt s kontakty. „Co si o tom myslíte?“ ptá se pracovnice po krátkém vysvětlení, co všechno Beztíže nabízí.
„Přijde mi to dobré,“ krčí rameny už smířlivěji jeden z chlapců. „Hodně štěstí, díky,“ dodávají.
„Přijde mi dobré je rozmluvit. Když do nich člověk jen nasype informace, nic z toho nemají,“ vysvětluje svoji taktiku Hrušková.
Důležitá je podle ní také pečlivá volba slov. Ideálně by se její způsob komunikace měl podobat tomu jejích klientů. „Nebojím se třeba použít sprosté slovo. Přidává to na autenticitě. Přijde mi taky dobré pojmenovat situaci – třeba říct, že chápu, že to pro ně je divné nebo trapné. Na tomto setkání ta změna byla vidět,“ komentuje.
„Přichází záchrana“
Práce takzvaných „teréňáků“ se ale neomezuje jen na hledání nových klientů. S některými dětmi se potkávají dlouhodobě.
Na jednu takovou dvojici narážíme v parku Gutovka. Jedenáctiletá dívka s o něco starším chlapcem sedí ve stínu stromů, vedle leží krabice s nedojedenou pizzou a lahve frisca. Jakmile sociální pracovnice spatří, nadšeně je zdraví.
„Přichází záchrana,“ volá dívka. Jedním dechem dodává, že chlapec se pořezal. Sociální pracovnice si sundává batoh a v lékárničce vyloví náplast.
Rozhovor potom začíná tématem prázdnin. Po pár minutách se pracovnice ptá, jestli si dívka pamatuje jejich poslední rozhovor. Dívka trochu zvážní, ale přikyvuje. Dodává, že by si o něčem ráda popovídala.
Obě odcházejí stranou a vracejí se přibližně po čtvrt hodině. „S touto slečnou řešíme sebepoškozování a duševní nepohodu,“ vysvětluje později Hrušková.
„Probíraly jsme spolu třeba nějaké harm reduction přístupy – jak se ošetřit, jak poznat spouštěč a jak mu předejít,“ dodává.
Tématem je šikana, úzkosti i sex
Beztíže provozuje také dva nízkoprahové kluby v Praze 2 a 3, které jsou ve všední dny v odpoledních hodinách zdarma přístupné mladým lidem, kteří si sem chodí říct o radu, trávit čas se svými vrstevníky nebo odpočinout si od náročného domácího prostředí.
Do klubu přichází velmi různorodá skupina mladých lidí. „Často jsou to děti, které se nudí a volný čas tráví rizikově. Časté je brzké experimentování s cigaretami, je běžné, že třeba v jedenácti letech vapují (kouří elektronické cigarety, pozn. red.),“ popisuje sociální pracovnice Alice Forgacsová.
Většina je v nějaké znevýhodněné situaci – má složité socioekonomické rodinné zázemí, nebo třeba problémy s duševním zdravím.
„Náš typický klient je třináctiletý romský kluk, který navštěvuje nedalekou základní školu, která je de facto segregovaná. Nikdo se z ní nedostane na střední s maturitou,“ říká Forgacsová.
„Neuvědomují si, že třeba chodí do školy, která není úplně kvalitní. Snažíme se je motivovat. Jindy zažívají šikanu. Hodně řešíme duševní zdraví. Zažívají úzkostné stavy, panické ataky. Snažíme se na to reagovat,“ dodává.
Častým tématem jsou také přijímačky na střední školy. Děti z vyloučených lokalit se na ni totiž mnohdy nedostanou.
„Chceme je podporovat, aby to nevzdávaly, pomáháme jim před přijímačkami. Občas mají problém si informace vyhledat. Když nechtějí studovat, snažíme se je informovat o tom, jak má vypadat zaměstnání, proč je důležité mít pracovní smlouvu nebo třeba jít na pracovní úřad. Stává se, že dostanou práci načerno, na úřad si nezajdou a v šestnácti jim už vzniká dluh na pojištění,“ popisuje pracovnice.
„Starší děti pak zajímá sex, od patnácti let jim můžeme dát kondom, mohou si tady i na figuríně zkusit, jak ho použít,“ dodává.
„Skoro každý má brigádu“
Sociální pracovnice se nicméně shodují na jednom velkém problému: nedostatku peněz. „Spousta kolegů odešla, protože neutáhli platit pražský nájem a dostávat naši mzdu,“ přiznává Derflová.
„Odcházejí pak kvalitní pracovníci, kteří by mohli být pro klienty důležití. Při fluktuaci pracovníků se ale vztahy těžce navazují,“ doplňuje Forgacsová.
„To nás hodně trápí. Jsme pak omezení počtem pracovníků, služby se musí krátit, nejsme k dispozici pro klienty, začínáme být vyhořelí. To je pak těžké pro všechny. Skoro každý z nás má ještě nějakou brigádu,“ dodává.
„Peníze si kompenzujeme lidským přístupem a smyslem naší práce. Ale za smysl se člověk nenají,“ doplňuje Hrušková.
Smysl, o kterém mluví, ale podle ní mnoho lidí nevidí. A svou práci pak musí obhajovat. „Lidem vždycky říkám, že stát se může cokoliv. A možná, že až budou v úzkých, taky nějakou službu budou potřebovat,“ podotýká.