Sebepoškozování i deprese. „Děti žijí v chaotické době,“ říká psycholog

„Situace, kdy se děti nějakým způsobem poškozují nebo jsou v ohrožení života, jsou v naší klinické praxi velmi časté,“ říká Milan Pilát z Oddělení dětské psychiatrie a klinické psychologie Fakultní nemocnice v Brně.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje důvody špatného psychického stavu dětí a dospívajících.

Jedním z nich jsou podle něj technologie a rychlost, kterou s sebou nesou. Mnoho těžkostí potom děti nezvládají zpracovávat, což se podepisuje na jejich psychice.

Výrazný vliv mají také často rozpadající se rodiny. „Fluktuace v oblasti rodinných vazeb je mimořádně vysoká. Děti nikdy nebyly vystavované takovým nárokům na různé vztahové proměny,“ zdůrazňuje dětský klinický psycholog.

Popisuje také, proč psychologie a psychiatrie bojuje s nedostatkem odborníků i co jim v českém zdravotnictví chybí. Duševní zdraví dětí se stalo tématem Mezinárodního dne duševního zdraví, který připadl na 10. října.

Národní ústav duševního zdraví zveřejnil statistiky, podle kterých by přibližně třetina deváťáků v Česku potřebovala psychologickou péči, polovina vykazovala zhoršený well-being. O čem to vypovídá?

Klinicko-psychiatrická témata nějakým způsobem odráží stav společnosti a kultury, možná víc než jiné nemoci.

Naše vztahy jsou méně stabilní, žijeme v dost turbulentní době, se kterou je pro mnoho lidí těžké se nějak vypořádat. Přijde nějaká těžkost, a ještě než ji stihneme nějak zpracovat a mít od ní dostatečný odstup, objeví se nová. Rychlost a propojenost světa do značné míry smazala hranice. A u dětí a dospívajících to jde vidět ještě výrazněji.

Žijí tedy podle vás dnešní děti v náročnější době, co do faktorů, které ovlivňují psychické zdraví?

Řekl bych, že spíš v chaotičtější. Nejsme v nějaké objektivní těžkosti, ale chybí nám určitý odstup. Pro život je totiž důležitý nádech a výdech.

Právě pro zpracovávání náročných životních událostí – a tím nemyslím nutně traumata, ale třeba dospívání, které je samo o sobě náročná věc – je důležitý odstup. A tomu současné technologie nepřejí. Potom je těžké utřídit si myšlenky a uvědomit si, co zažívám, co vlastně chci, co potřebuji.

Zmiňoval jste také méně stabilní vztahy. Jak se to projevuje?

Hodně jde vidět velmi nápadná chatrnost našich vztahů. Víc než padesát procent dětí vyrůstá v rozpadlých, rozdělených rodinách. Dítě ale ke svému vývoji potřebuje v podstatě dost konzervativní prostředí.

Co to znamená?

Svou biologickou a psychickou přirozeností je nastaveno na vztahovou stálost, potřebuje „své“ stabilní a dostupné lidi, na které se může obracet.

Ale fluktuace v oblasti rodinných vazeb je dnes obecně velmi vysoká, děti nikdy nebyly vystavované takovým nárokům na různé vztahové proměny.

Vidíme zároveň pokusy o vytvoření nějakých nových modelů rodinného uspořádání. Je v tom vidět chuť „to udělat jinak, lépe“, ale zároveň taky rozpaky, že nic moc lepšího zatím nemáme. V takové situaci vyrůstá řada dětí, které se následně dostanou do psychologicko-psychiatrické péče.

Vůči čemu bychom měli být vnímavější z pozice dospělých?

Povzbudil bych rodiče, aby měli přehled o trávení volného času svých potomků. Tím myslím zejména internet. Přijímají z něj velké množství informací a podnětů s velkou mírou sexualizace, agresivity a povrchnosti. Je důležité, aby měly možnost je zpracovat a povídat si o nich. Je třeba je učit vyznávat se v tom, jaké emoce v nich rozproudí informace o různých velmi dramatických událostech, jako je třeba válka.

Řada psychických problémů a poruch má velkou míru sociální nakažlivosti. Problematické trendy se týkají například poruch příjmů potravy a genderových dysforií. Rodiče to obvykle ani nestíhají sledovat. Ale je důležité si ponechat možnost o tom s dětmi mluvit a zavčas reagovat.

Pracujete jako psycholog v ambulanci dětské psychiatrie a klinické psychologie. Kdo vaši praxi vyhledává nejčastěji?

Jednak jsou to děti a dospívající, kteří potřebují diagnostiku – tedy zhodnocení toho, jestli jejich stav je forma duševní nemoci, nebo nějakého postižení.

A potom je kategorie krizových stavů, které mají větší momentální naléhavost. Ty jsou dnes velmi výrazně spojené s větší mírou suicidální pohotovosti. Situace, kdy se děti nějakým způsobem poškozují nebo jsou v ohrožení života, jsou v naší klinické praxi velmi časté.

Jaké další potíže to jsou?

Sebepoškozování je obvykle spojeno s jinými psychickými obtížemi, jako jsou třeba poruchy příjmu potravy nebo disharmonický vývoj osobnosti. Ty jsou takovým tématem doby.

V klinické psychologii jsou častá období většího výskytu některých problémů, každá generace má „svou“ psychiatrickou diagnózu. Nyní se zdá, že žijeme tématem genderové dysforie. S tím je obvykle dost náročné se vypořádat, jak pro rodinu, tak i pro zdravotní a sociální systém. Skoro vždycky je totiž rychlost nástupu těchto psychiatrických potíží větší než připravenost systému se s nimi nějak vypořádat.

Zmiňoval jste narůstající sebepoškozování. Jak vážný je tento fenomén?

Vzestup vidíme především u velmi nebezpečného experimentování, v širším slova smyslu sem lze zařadit právě i poruchy příjmu potravy nebo zmiňovanou genderovou dysforii. Ten fenomén je velmi rozvinutý, krajní variantou samozřejmě může být sáhnutí si na život. A o generaci dřív byl daleko menší.

Mluvil jste také o mezerách v současném systému. Kde vidíte ty největší?

Stav péče nějakým způsobem odráží společensko-kulturní diskurz. Lidí, kteří by byli ochotní se zapojit do pomáhajících profesí, ubývá. Před 20 lety, když člověk vstupoval do zdravotnictví jako klinický psycholog, bylo hlavní to místo získat. Člověk se téměř neptal na podmínky nebo plat.

A dnes?

Dnes se situace dost proměnila, absolventi daleko víc řeší, jak sladit svůj profesní život s tím osobním. A ukazuje se dost velký deficit zejména zdravotnického systému, který se místy chová vůči svým zaměstnancům dost nemilosrdně. Některé obory, jako právě klinická psychologie, pořád trošku spoléhají na to, že lidí je „dost“. Ale je zřejmé, že to přestává platit.

Částečně se služby přesunuly do soukromé sféry.

Ano, ale tou nelze nahradit vše. Chybí tam například dostatečná legislativa, která by garantovala kvalitu těch služeb. To bohužel vede k různým byznys myšlenkám, jak využít tohoto krizového stavu.

Před zdravotním a sociálním systémem stojí velká výzva, jak si svoje dobré lidi udržet, jak je nenechat vyhořet, zklamat nebo utéct někam jinam. Všechny pomáhající profese narážejí na nedostatek kvalifikovaných lidí nebo na ochotu lidí v tomto systému setrvávat.

Vidíte nějakou cestu, jak je nalákat? Aby zkrátka vůbec měli motivaci do toho oboru jít i v něm zůstat.

Samozřejmě často zmiňovaný faktor je, že tyto profese jsou podfinancované. Současná situace je dost kritická. V privátní sféře pracovník čelí daleko menším legislativním, administrativním i pracovním nárokům. A vydělá si nepoměrně víc peněz než ten, který pracuje ve státním zdravotnictví.

To je nezdravý stav, a to na obě strany. Problematické je to, že ti vysoce kvalifikovaní jsou finančně podhodnocení, a zároveň to dává prostor pro to, aby lidé často jenom s malou nebo skoro žádnou zkušeností nabízeli terapeutické služby. Ale nestačí to samo o sobě.

Co ještě tedy chybí?

Spoustě lidem, zejména ve velkých státních zdravotnických zařízeních, chybí dobrá zpětná vazba. A to dlouhodobě vede ke ztrátě citlivosti nebo empatie vůči klientům i kolegům. Ve vedoucích pozicích potom převažují muži.

O čem to vypovídá?

Prostředí zdravotnictví je hodně „mužské“, silové. Tím myslím spíš způsob přemýšlení a  vedení, reálně jsou zde ženy pochopitelně zastoupeny ve velké míře. Zdravotnictví vyžaduje hodně odolnosti a odříkání. A bere se to často jako samozřejmost, ačkoli dopředu je na to málokdo připraven. To potom vede k tomu, že řada citlivějších, vnímavějších lidí odejde.

Kde ještě vidíte systémové problémy?

Úplně největší deficit máme v oblasti školství. Hrozně mě mrzí, že víc než třicet let po revoluci pedagogická fakulta při úvahách maturantů, kam na vysokou školu jít, stále slouží především jako záložní škola.

Školství by mělo být vysoce prestižní zaměstnání, společnost by měla chtít, aby ti nejnadanější šli učit děti. Dokonce si myslím, že není potřeba tolik dobrých psychologů jako dobrých učitelů.

Školní období je samozřejmě velmi silný zdroj různých komplikací, které postupně taky vedou k potřebám se psychologicky nebo psychiatricky léčit. Kvalitní školství je proto podle mě veliká záruka prevence. Jako celkem nadějnou věc vidím to, kolik je školních psychologů.

Aby zdravotnickému systému odlehčili?

Je samozřejmě velmi dobrá úvaha péči nasměrovat do prevence a včasného záchytu obtíží v jejich počáteční, dobře řešitelné fázi. Zdravotnictví potom řeší průšvihy, které mohou souviset s nedostatečnou prevencí. Takže pokud bude kvalitní síť psychologické pomoci ve školách, která bude moct zachytávat problémy v počáteční fázi nebo před začátkem vzniku toho onemocnění, byly by to daleko lépe vynaložené peníze.

Tu síť tedy nemáme dostatečnou?

V posledních letech se to hodně zlepšuje, na větších základních školách psychologové obvykle jsou. Absolventi psychologie si dokonce tuto aplikovanou oblast vybírají nejčastěji.

Pomoci by mohlo posílení služby komunitně-sociálně-zdravotního typu, tedy podpůrných terénních týmů, které mohou za řadou pacientů například i přijet do jejich domácího prostředí. Toto je jedna z klíčových částí dlouhodobé a úctyhodné reformy psychiatrické péče. Ovšem tyto služby opět naráží na nedostatek kvalifikovaných lidí. A klasické, konzervativní zdravotnictví se to teprve učí.