Uteč, schovej se, bojuj. Instruktor sebeobrany líčí, jak reagovat na střelbu

Nehrajte mrtvého, naopak se snažte, pokud to jenom trochu jde, utéct, schovat se či v krajním případě bojovat.

Studenti a pedagogové během čtvrteční střelby na filozofické fakultě v Praze reagovali intuitivně –⁠ a vlastně správně: schovali se, nebo utekli.

Pro podobné případy ale existuje bezpečnostními složkami zpracovaný návod, jak se zachovat. Líčí ho v rozhovoru pro Seznam Zprávy instruktor obrany a kriminolog Pavel Houdek. Základní pravidlo zní: „Uteč –⁠ schovej se –⁠ bojuj.“

Co dělat, když se dostanu do situace jako studenti a pedagogové ve čtvrtek na filozofické fakultě?

Je tu postup, který za svůj převzala drtivá většina orgánů ozbrojených složek v celém západním světě a který se osvědčil jako ten nejspolehlivější pro podobný druh událostí.

Je to určeno laikům, nebo profesionálům?

Je to doporučení pro veřejnost.

Můžete postup popsat?

Postup zní: uteč –⁠ schovej se –⁠ bojuj. Záleží na situaci, ale v zásadě –⁠ když slyším střelbu, tak se potřebuji schovat. Pokud jsem v budově, tak typicky v místnosti, kde je to možné. Pokud se můžu zamknout, je to skvělé.

Pokud se nemůžu zamknout, tak se zabarikádovat, tedy natahat před dveře těžké věci jako nábytek. Pokud se dveře otevírají směrem ven, jdou zabarikádovat také. Rovněž k nim dáte těžkou věc a něčím, například páskem od kalhot nebo elektrickou šňůrou, přivážete kliku k těžké věci.

Další věc je zhasnout, vypnout zvonění na telefonech. To je důležitá věc, aby v nevhodnou dobu nezačal zvonit. A samozřejmě zavolat tísňovou linku 158 a řídit se pokyny policie na lince. To je důležité ze dvou důvodů. Policie potřebuje informace, minimálně o tom, kde jste schovaní. A když už jste schovaní, tak byste neměli vylézat, dokud nedostanete pokyn z tísňové linky.

Proč?

Často je na místech chaos a jednotky, které zasahují, nepotřebují větší. V zahraničí se pak několikrát stalo, že pachatel chodil po budově, klepal na dveře a předstíral, že je policie, aby lidé vyšli ven.

Dokud vám operátor nebo operátorka na tísňové lince neřeknou, že je bezpečno, tak zůstaňte schovaní.

Kdy je lepší utéct?

Záleží na okolnostech. Nejhorší, co se může stát, když uslyšíte střelbu, je panický útěk bez rozmyslu. Ne nadarmo se říká panika zabíjí. Až na jednu výjimku je dobré se zastavit a zorientovat se v situaci. Může to být pár vteřin, ale musíte vědět kam utíkat, ale také utíkat bezpečně.

Jaká je ta výjimka?

Když toho střelce vidím. Když vidím já jeho, tak může vidět mne a to znamená, že mne může zasáhnout.

Obecné doporučení –⁠ i když mnohdy těžko aplikovatelné –⁠ je utíkat do strany od střelce než přímo od něj. Pohyblivý terč je těžké zasáhnout, když běžíte přímo od něj pryč, tak jste statičtí. Sice se vzdalujete, ale vlastně jste na jednom místě.

Třetím doporučením je „bojuj“. Za jakých okolností?

Je to varianta pro situaci, že nemám jinou volbu. Střelec překonal barikádu a já nemám kam utéct, nebo je přímo přede mnou. Než nedělat nic, je lepší se pustit do střetu. Máte totiž velkou šanci, že zásah přežijete.

Jak to?

Díky dobré lékařské pomoci a úrovni současné medicíny, tedy pokud nemáte zasažené srdce nebo mozek. Statistika ze Spojených států říká, že obecně 90 procent zraněných střelnou zbraní to přežije, a v případě masové střelby to je více jak 50 procent.

A navíc, když zvolíte konfrontaci, tak i kdybyste útočníka nedokázali eliminovat, tak minimálně ztratí koncentraci. Možná vás i přesto střelí, ale ne tam, kam chtěl. Když zůstanete stát a řeknete si, že už nic nemá cenu, tak má čas si namířit a trefit tam, kam chce. Strategií boje tak zvyšujete svou šanci na přežití.

Má se do toho pouštět i někdo, kdo je fyzicky slabší než útočník?

Jsou dvě možnosti: buď vezmete něco těžkého, typicky hasičský přístroj, stoupněte si za dveře a ze zálohy ho tím praštěte do hlavy. A ne jednou. Jakkoliv to zní brutálně a normálnímu člověku se z toho dělá zle, tak to doporučení je bouchněte ho do té hlavy tolikrát, dokud se hýbe.

Když nemáte nic těžkého, tak vezměte něco malého, ale ostrého. Například nůž, nebo šroubovák, kovová propiska a tou věcí bodejte. A bavíme se opět o obličeji, očích. Opět je to věc, při které může být člověku zle, jen to slyší, ale je to vaše jediná šance.

Zní to brutálně a je to brutální, ale je to krajní situace, kdy jde o život váš a třeba i dalších lidí.

Má cenu člověka v takovém stavu zkoušet přemluvit?

Má to smysl jen v případě, pokud střelba nezačala. Pokud už do někoho střelil, je v zabijáckém modu, tak šance je nulová. Ze statistik vyplývá, že jakmile takový člověk začne zabíjet, tak už vůbec neposlouchá. Míra adrenalinu je tak vysoká, že neslyší slova, jen že vydáváte zvuky, které on není schopný vnímat.

A co strategie hrát takzvaně mrtvého?

Není to strategie, kterou lze doporučit. V mnoha případech se děje to, že když už v dohledu střelce nejsou živí, tak chodí a střílí do mrtvých takzvanou ránu jistoty. Najdete případy, že někdo toto udělal a přežil, ale obecně –⁠ útočníka to často napadne a je to spíš pravidlo než výjimka. Z analýz podobných masových střeleb vyplývá, že je to střelcův další krok, že střílí na lidi na zemi.

První zprávy byly, že lidé slyšeli něco jako petardy a nevěnovali tomu pozornost. Má laik šanci rozeznat zvuk střelby od rachejtlí?

To je typické. Když o tom přeživší pak mluví, tak říkají: „Já jsem něco slyšel, ale myslel jsem, že je to petarda, že někomu něco spadlo, například že upustil nějaké knihy.“

Rozlišit se to dá, ale většina lidí neví, jak zvuk výstřelu zní, protože ho nikdy neslyšela. To, co slyšíme v televizi, když se střílí, tak to není zvuk střelby. To je upravené, aby to dobře znělo v té televizi. Je dobré se s tím zvukem seznámit, například když se na YouTube pustí zvuk ze střelnice.

Je to stejné, jako když jdu po ulici a slyším zvuk skřípajících pneumatik. Také to slyšíte každou chvíli, ale navykli jsme si se ohlédnout, jestli někdo nedostal smyk a auto nejede po chodníku.

Takže zajímat se.

Ano.