Článek
Jednačtyřicetiletý výtvarník studoval v ateliéru u Michaela Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze.
Jeho tvorba je ovlivněná hlavně přírodou a životem ve městě. Intenzivní obrazy plné barev jsou stejně energické jako jejich autor.
„Celá tato výstava je pro mě takovou halucinací. Realita tam je pevně ukotvená, ale rozpouští se, prostupuje ji nějaká imaginace, světy odjinud,“ říká výtvarník v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Vaše výstava se jmenuje Mimikry. Dočetla jsem se o vás, že se často inspirujete přírodou a dokonce i vlastníte chameleona. Jak to všechno souvisí s touto výstavou ve Ville Pellé?
Příroda je pro mě zásadní. Nejsem městský člověk, vyrůstal jsem na vesnici. Odjakživa jsem měl rád přírodu, chodil jsem na ryby – velmi často sám – k tajemnému jezeru, kterému se říká Kanada a je kousek od Jarošova u Uherského Hradiště, odkud pocházím. Příroda a ta samota tam, to mi vždycky ohromně jitřilo fantazii. Tam začaly i první pokusy něco kreslit.
Pak jsem chtěl být samozřejmě přírodovědec, kreslil jsem zvířata podle knížek, takže příroda je leitmotiv, který se táhne celým mým dílem. Není to ale idylická, klasická krajinomalba. Má symbolistní roviny, sklouzává to i do halucinačních vizí.
Celá tato výstava je pro mě takovou halucinací. Realita tam je pevně ukotvená, ale rozpouští se, prostupuje ji nějaká imaginace, světy odjinud. Třeba tady jsou parafráze starých obrazů nebo chameleoni, kteří se svou barevností více přetavují do vize než skutečnosti, procházky kolem Nuselského mostu, kde poletují všechny ty ztrápené duše, které nezvládly tempo velkoměsta.
Výstava ve Ville Pellé je na třech podlažích. My jsme spolu na půdě, kde máte mnoho děl, která jsou tady jen tak poházená a zdánlivě nahodile poskládaná. Vy jste mi prozradil, že jde o koncept. Tento prostor má představovat lidskou hlavu, mysl. Vysvětlil byste to blíže?
Já jsem dost plodný a dost energický tvůrce. Měl jsem v hlavě nějakou osnovu, jak tu výstavu tady instalovat, ale díky kurátorovi Radku Wohlmutovi, který tento prostor zná a má brilantní uvažování nad skládáním výstav, jsme docílili několika celků.
Takovým motivem je to, že odspodu galerie člověk stoupá po schodišti, kde se otvírá nějaká hlubina, kde jsou ryby a pokračuje to hladinou, kde už se něco děje. Na půdě jsou obrazy, které tak trochu zbyly nebo jde o starší díla. Pracovně jsme tomu dali název Hlava. Je to takový pelmel podnětů, které se na té výstavě dále rozvíjejí.
Při práci.
V jednom rozhovoru jste říkal, že je vám někdy až nepříjemné, že míváte rozdělaných někdy až deset obrazů najednou.
To i více…
Nedělá vám problém se k tomu vracet?
Dělá, ale letošní rok byl pro mě velmi důležitý. Po nějaké době, kdy jsem životem jel trošku bezhlavě, jsem se začal víc věnovat sobě. Začal jsem chodit i na terapie. Cítil jsem, že se potřebuju zklidnit, ale nakonec došlo k úplnému opaku.
Na základě různých vyšetření se prokázalo, že se u mě silně projevuje ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou, pozn. red.), a tak jsem si řekl, že té dynamiky naopak využiji, že to přepálím. Tak jsem pak v jeden moment měl rozmalovaných kolem 60 až 70 obrazů, z čehož jsem byl teda úplně vedle. Pak jsem si řekl: „Jsi takový, funguješ tak, tak jeď a nezastavuj se.“
Letos jsem také hodně sportoval, a když člověk chodí pravidelně běhat, získává sílu a vidí princip tréninku, jak se krásně postupně skládá každý kilometr, každý kousek. A vede to k tomu, že člověk získává kondici a sílu. To samé je s obrazy. Stačí dělat i chvíli denně a ono se to sčítá. A také to, že mi umožnily prostory i finance pracovat na tolika věcech najednou, vedlo k tomu, že díla mají určitá pojítka, i když jsou z různých celků. Ať je to barevností nebo dynamikou.
Na mě až melancholicky působí právě ten vodní sloupec na schodišti, kde je na obrazech i spousta ryb.
Ryby jsou hloubavé, jsou kaligraficky dělané. Maluju je hrozně dlouho, baví mě to a nikdy nepřestanu. Já na ně i chodím a samozřejmě, když člověk sedí na loďce někde na Slapech, pod sebou má sloupec vody, tak to samozřejmě jitří představivost, co tam je, co tam plave. A ještě když je člověk chytá… Já chytám hlavně candáty na umělé nástrahy, tak tu nástrahu musíte ještě oživovat a představovat si, jak to pod tou vodou je. Dříve lidé v jeskyních malovali něco pod záminkou lovecké magie, tak u mě je ten motiv podobný.
Teď se nacházíme v prvním patře Villy Pellé. Jdeme shora dolů vaší výstavou. Tato místnost na mě působí nejintenzivněji. Jsou tu na sebe nahuštěné obrazy s motivem květin ve váze a jejich barevnost je opravdu neuvěřitelná. Maloval jste tuto sérii přímo pro tento prostor?
Tyhle obrazy jsou asi nejnovější. Malovat kytky, ukažte mi větší klišé.
Kytka ve váze, tím se začíná na každém výtvarném kroužku a nebo se tím také končí.
Ano, je to jedno z největších klišé, co si umíte představit. Ale na druhou stranu známe spoustu květin, které jsou v umění ikonické. Třeba slunečnice od Van Gogha, tady vidíte i moji návaznost na něj. Já ale nemaluju podle modelů, maluju to z hlavy, uvažuju nad kyticí jako nad abstraktním obrazem.
Kytici chápu jako explozi tvarů a šlo mi o to rozvibrovat tu plochu, pouštět tam světla. Samozřejmě to má i klasické téma vanitas, které mají kytice. Maloval jsem to přece jen v těch lockdownech, maloval jsem i kvetoucí lebky, příroda recykluje zpátky lidské ostatky. Lockdowny byly vlastně vhodná doba na to, pouvažovat si nad smrtí. Smrt je blízko, ač si myslíme, že je daleko.
Martin Salajka pracuje i na několika desítkách obrazů zároveň.
Pojďme dál. Na tomto patře máte ještě další dvě místnosti. V této jste se pustil spíše do městských témat.
Bydlím kousek od Nuselského mostu. Nuselský most je architektonicky velmi zajímavý a také i tou pohnutou historickou minulostí. Já tak nějak věřím, že nějaké energie zůstávají a tam se stala spousta tragických, silných událostí. Asi 300 duší poletuje kolem toho mostu.
A ty jste na těchto obrazech ztvárnil…
Na večerních procházkách se psem jsem přemýšlel nad spoustou věcí. Zároveň mi pes v květnu odešel, takže malování parků a míst kolem Nuselského mostu je i takovou vzpomínkou na něj.
Teď jsme konečně v přízemí Villy Pellé. Je nějaké téma, které tady tu spodní místnost propojuje, nebo je to směs různých témat?
Máme to pojmenované jako Peklo a dav. Jsou tu namalované davy, motiv pekelné tlamy, jsou tu duše, které ožívají v lese. Je tu ústřední velká věc, kterou maluji už asi 7 let, kde zapadá slunce a zároveň něco ožívá. V tomto díle je i text, což je parafráze na Váchalovou Šumavu. Je to motiv pekla, kde zvířata trestají lidi.
Tahle místnost je asi nejdivnější, je i o městském šílenství. Tady jsem maloval davy, mně totiž za pandemie děsily takové ty demonstrace, co všude probíhaly. Když jsem viděl tváře lidí, které byly plné všeho možného, jenom ne hezkých věcí, tak se to do mě dost zapsalo.
Mám skutečně pocit, že lockdown, situace kolem covidu a všechno to, co se teď děje, vyplavuje na povrch to, že lidé jsou jen groteskní masa, která je ovládaná neustále něčím nízkým. A je vlastně jedno, jestli lidské šílenství maloval kdysi Hieronymus Bosch, to samé šílenství je na světě pořád.
