Jak měnit systém, který zabíjí pacientky. Semínko empatie zasadila Šabatová

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„První dáma obrany lidských práv v Česku mě ale od první věty překvapuje svou konkrétností. A také jistým rozrušením, které je na ní znát. Vzpomíná na událost, která jí i po patnácti letech zůstala hluboko v paměti,“ píše v knize Důstojnost Petr Třešňák.

Anna Šabatová se ujala slova v roce 2021 na slavnostním setkání prvních absolventů přístupu PBS (podpora pozitivního chování, viz box níže).

Ve vzpomínkách se vrátila do roku 2006 k Věře Musilové. Byla těžce postiženou ženou s náročným chováním, někdy agresivním vůči okolí, jindy vůči sobě. Hysterický pláč. Házení skleniček.

Okolo 25. roku života se její stav začal zhoršovat. Matka na pokraji sil a bez pomoci ze strany sociálního systému opakovaně umisťuje Věru do bohnické psychiatrické léčebny v Praze. V nemocnici jí ale nepomohou, její stav se zhoršuje.

„(Věra se) udusila v síťovém lůžku při hltavém pojídání vlastní stolice. Kvůli svému nezvladatelnému chování tu byla zavřená několik měsíců. Žila mezi čtyřmi sítěmi na pogumované matraci, často nahá, protože všechno oblečení a ložní prádlo roztrhala. Hlavu jí zdravotníci oholili dohola, protože se na oddělení vyskytly vši.“

Na Annu Šabatovou se tehdy obrátila zoufalá matka. Zástupkyně veřejného ochránce práv přichází se závěry, které tehdy, před 18 lety, byly radikální: Smrt Věry ukazuje na systémové selhání, psychiatrická péče a obecně společnost nerozumí těžce postiženým lidem. Nevnímáme je jako lidské bytosti, bereme jim jejich důstojnost, neumíme vnímat jejich potřeby, nezvládáme komunikaci.

O 15 let později se Petr Třešňák dostává k dalšímu případu. Základní zjištění popisuje v rozsáhlém článku týdeníku Respekt Kdo zabil Dorotu Š. Bylo jí sedmatřicet let a její chování bylo také náročné. Bydlela v jindřichohradeckém domově pro lidi s mentálním postižením. Pečovatel ji chtěl zklidnit, proto ji „zalehl v posteli, brutálně jí zkroutil ruce za záda a plnou silou jí tlačil na hrudník, až upadla do bezvědomí a udusila se“. Zemřela v lednu 2021.

„Nikdo o tragédii nevěděl, držela se pod pokličkou. Systém spoluzodpovědný za smrt postižené ženy neměl zájem nic změnit a potichu zahrál malou domů.“

Petr Třešňák v knize popisuje celé soukolí, na jehož konci je místo pomoci smrt. A také důležitou roli disidentky a bojovnice za lidská práva Anny Šabatové, která už v roce 2006 pojmenovala hlavní problémy systému. Problémy, které společnost odstraňuje až v posledních letech.

Jak jste se k případu Věry dostala?

Případ byl medializovaný a velmi rychle zareagovaly oficiální struktury, že se nic nezákonného nestalo, že veškerý postup personálu byl v pořádku. Pak se na mě obrátila matka Věry a zvolili jsme běžný postup, zahájili šetření, jeli do nemocnice, mluvili s personálem i ředitelem.

Zhoršila se Věra v nemocnici?

Lidé s hlubším mentálním hendikepem těžce reagují na změny prostředí. Dva nebo tři měsíce před její smrtí ji přeložili na chronické oddělení v Bohnicích. Dostala se do neznámého prostředí a její stav se zhoršil. Už když jsme zahajovali šetření, tak mi přišlo velmi problematické, že bez přestání strávila přes dva měsíce v síťovém lůžku. Neumožňoval to ani zákon.

Protože to je mimořádné opatření…

Přesně tak. Má být použito jenom v nejnutnějších případech a na nezbytně nutnou dobu. To tak rozhodně nebylo, její stav se zhoršoval, ale byla i klidná období.

Co vás u čtení záznamů i výpovědí napadlo?

Že je frustrovaná a deprivovaná a že se tato situace prohlubuje.

Tohle lékařský personál neviděl?

Oni k tomu přistupovali jinak. Já jako laik trochu obeznámený s psychologií jsem k tomu měla jiný postoj. Ale říkala jsem si: Proboha, jak to, že nevidí, že se ta situace zhoršila? Proboha, proč to neviděli?

Jenomže pak, když jsem s těmi lidmi mluvila, tak jsme zjistili, že lékař na oddělení přicházel jen občas, bylo tam hrozně málo sester a byly časově přetížené. I to je potřeba v tom případu vnímat. Měli jsme kritické vidění a empatii, ale i vůči tomu personálu, pro který to nebylo jednoduché.

Tento problém se nepodařilo vyřešit. Lidí je málo, psychiatrická péče podfinancovaná.

A nejméně 15 let o tom mluvíme. Před 10 lety se začalo více debatovat o reformě psychiatrické péče, začala se vytvářet ambulantní střediska, krizová pomoc, ale mám pocit, že se to za této vlády zastavilo.

V českém systému zdravotnictví dáváme na psychiatrii zhruba 4 %, ale v zahraničí je toto číslo daleko vyšší.

Když jste si pročítala zdravotní dokumentaci, tak jste viděla místa, kde bylo potřeba zasáhnout?

Nedá se říct, že zavinili smrt v tom okamžiku, kdy se to stalo. Ale neodbytně se mi do hlavy tlačila představa, že kdyby byla celá péče jiná, nemuselo to takto tragicky skončit. To je moje hlavní poučení. Já jsem na ten případ postupně zapomněla, protože to je necelých 20 roků, ale vidíte, že i teď si spoustu věcí pamatuji, velmi silně to na mě zapůsobilo.

Už jenom to, že ji kvůli vším na oddělení oholili hlavu, aniž by požádali o souhlas matky, mi přijde neuvěřitelné…

Zcela zanedbali právní aspekt. Její maminka tam chodila, ale byla z toho vždy tak zničená, že pak snížila frekvenci návštěv, což pro Věru nebylo jednoduché.

Protože dceru viděla v takové situaci, kterou nedokázala přijmout?

Byla absolutně v šoku.

Petr Třešňák píše, že o pojídání stolice matka nevěděla, nemocnice tvrdila, že jí to říkali. Nicméně toto chování eskalovalo v nemocnici. Vždyť to pro personál musel být signál, že je Věra extrémně deprivovaná.

Že volá o pomoc, ano. Intuitivně věděla, že to je něco, co upoutá pozornost. Nechci se nořit do podrobností. Ale je důležité říct, že když jsou nastavené nějaké standardy, vzbuzuje to určitou slepotu. Podstatné je, že nechci obviňovat lidi v té nemocnici.

Slepotu systému?

Ano. Tyto věci se ale stoprocentně děly a dějí i v jiných zemích. Nepochybně se děly i ve Velké Británii, která je v této péči nejpokročilejší.

Tehdejší ředitel Bohnic Ivan David neprojevil ochotu zamyslet se nad tím případem. Vaše zpráva a kritika ho popudila. Alespoň tak to vyplývá z knihy.

On to nepřijal. Byl na mě strašlivě nazlobený. Veřejně proti mně vystupoval. Odmítl se tím myšlenkově zabývat. Potom ve vzteku zveřejnil celou dokumentaci v domnění, že tím ukáže, jak byla péče o Věru strašná. Potrestal ho Úřad na ochranu osobních údajů za nezákonné zveřejnění dokumentace.

Posunuli jsme se někam ve vnímání potřeb lidí s chováním náročným na péči?

Určitě jsme se dostali dál, to ano. Případ Věry skončil takovým patem. Když už jsem nebyla v kanceláři ochránce práv, kolegové narazili na případ člověka, kterého nikam nechtěli.

Narazili i na rodiny, kde těžce postižené děti vyrůstaly doma. Ale když dospívaly a měla nastat emancipace, nebylo kam je umístit. Do velkých zařízení je dávat nechtěli, protože věděli, že by se tam necítily dobře.

Rodiny lidí s hendikepem se začaly odspodu postupně sdružovat. (Veřejný ochránce práv) Otakar Motejl s nimi prosadil zařízení Nautis. Tady začali pracovat motivovaní lidé s větším rozhledem a začali prosazovat jiný přístup. Nemedikovali, více zohledňovali lidskou důstojnost.

Pohnula Věra systémem?

Případ Věry tím systémem nepohnul podle mě tolik jako smrt Doroty Šandorové.

Na jedné straně je případ 18 let starý, na druhé pouze tři roky. Pokud by jej Petr Třešňák nevytáhl na světlo, nikdo o něm neví. Obojí je flagrantní selhání celého systému. Opravdu se posouváme?

Případ Doroty podle mě daleko více nakopl veřejnou debatu. Už jenom to, že byly vzpomínkové akce u Ministerstva zdravotnictví.

Ale tu debatu jste vlastně opakovaně nakopla vy, když jste veřejně po 15 letech promluvila o Věře a inspirovala tím Petra Třešňáka.

Vůbec jsem nevěděla, co to způsobilo. Teď v létě mi po několika letech Petr zavolal a zeptal se, jestli bych nepokřtila jeho knížku. Souhlasila jsem, ale chtěla si ji přečíst.

Takže až z knihy jste se dozvěděla, jaký vliv vaše slova měla?

Byla jsem úplně šokovaná, jaký význam moje krátké vystoupení mělo. Knížka je výborná tím, jak pečlivě rozebírá systém a neobviňuje lidi, kteří v něm pracují. Daří se mu analyzovat, jak takové systémy vznikají i jak se dají překonávat.

Drží se nitě, že všichni máme důstojnost bez ohledu na naše postavení ve společnosti, a řekla bych, že v tom je opravdu velmi cenná.

Systém, který se má starat o nejslabší, dodržovat lidská práva, je zabíjí. Jede v zajetých kolejích, které mohou posunout medializované případy. Ale jak dál? Je to o penězích?

O penězích je to také, ale především o tom, aby výrazná část zainteresované společnosti dospěla mentálně a intelektuálně k přijetí myšlenky, že ti lidé mají také důstojnost a ta bude naplněna, když ta péče bude kvalitní, empatická.

Je x případů, kde se lidé v takových podmínkách zlepšují a jednání není tak excesivní. U Věry to bylo šílené volání o pomoc, které tak nebylo přeloženo.

Jsme na cestě, ale bude potřeba vyboxovat i ty prostředky, protože potřebujete více pečujících, aby byli ve větší interakci a nenechávali lidi přikurtované svému osudu.

Už před 18 lety jste byla velmi napřed oproti majoritnímu názoru. Jak to?

Nebyla to jediná oblast, kde jsme proráželi zaběhané systémy a dostávali jsme se do konfliktu s jejich protagonisty, odborníky. Byl to systém sociálněprávní ochrany dětí, výchovné ústavy pro děti, segregace Romů ve zvláštních školách.

Vysvětluji si to tím, že po roce 1989 jsem navázala na svou práci v oblasti lidských práv, ale snažila jsem se pochopit, co znamenají lidská práva v demokratické společnosti.

Inspirovala jste se na Západě, byla otevřená novým myšlenkám?

Mě to zajímalo už před listopadem. Když někdo přivezl nějaký časopis, zajímaly mě sociální věci, služby, jak pracují s delikventní mládeží. Dvě kamarádky Češky, které emigrovaly, mi hodně pomáhaly pochopit sociálněprávní ochranu dětí.

Potřebovala jsem i podporu. Moje názory byly tak jiné oproti názorům systému, že jsem potřebovala podporu, že nejsem divná já, ale že je divný ten systém.

Když člověk proráží hlavou zeď, připadá si jako blázen…

Když jste někdy proti všem, není to lehké. Naštěstí jsme měli hodně mladých spolupracovníků, kteří nebyli tolik přejetí staršími systémy. Dařilo se nám věci dekonstruovat a nastavovat nové pohledy.

Máme mentální obraz revoluce, ale velké množství těchto systémů si táhneme z komunismu…

Politické svobody zavedete ze dne na den. Zrušíte represi, přijmete zákon. Ale tyhle systémy nikdo nespojoval, ale celkem oprávněně, s minulým režimem. Hrozné totiž byly i v západní Evropě. Ale společnost byla politicky svobodnější, kvasily ideje a začaly se prosazovat dřív.

Já jsem dost brzy pochopila, že všechny systémy spojuje právě důstojnost. Že to je to, co člověku dává orientaci a kotvu. A samozřejmě empatie s lidmi, kteří se do těch systémů dostávají.