Článek
Útoky kvůli sexuální orientaci, etnickému původu i náboženství.
S nějakou formou nenávistného obsahu na internetu se za půl roku setkalo téměř 60 procent dospívajících ve věku 11–16 let. Obětí se ve stejné věkové skupině stalo zhruba 16 procent lidí.
Vyplývá to z Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti (IRTIS) Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Tým odborníků mapoval zkušenosti s kybernenávistí v 3 087 tuzemských rodinách, nejčastěji kybernásilnému obsahu čelili dospívající ve věku mezi 15 a 16 lety. „Pro většinu z nich to bylo neúmyslné vystavení, které pro ně mělo negativní emocionální dopad,“ řekla Seznam Zprávám jedna z autorek zprávy Marie Bedrošová.
Upozornila, že špatný vliv má násilný či nenávistný obsah i na přihlížející, na které nebyl cílen. „Jiné studie zjistily, že tito přihlížející cítí menší celkovou životní spokojenost a pohodu, je u nich nižší důvěra v lidi kolem sebe i obecně.“
Kybernenávist je definována jako nenávistný a předpojatý obsah zveřejněný prostřednictvím internetu nebo jiných informačních a komunikačních technologií.
Jsou to jakékoliv nenávistné projevy, které na někoho útočí kvůli jeho skupinové příslušnosti – mohou to být tedy komentáře na sociálních sítích, zprávy i diskuze pod novinovými články.
Agrese na internetu nemá vážný dopad na všechny děti. „Do agrese se totiž také řadí různé druhy nadávek a urážek, se kterými se dříve či později v online prostředí setká téměř každý aktivní uživatel internetu,“ vysvětlil vedoucí projektu E-bezpečí Kamil Kopecký.
„Vážnější formy opakované a intenzivní agrese, které mají na děti dopad, zažívá přibližně 8–10 procent českých dětí. A právě tyto formy označujeme jako kyberšikanu,“ dodal.
Nenávistných projevů přibývá
Bedrošová se tématu násilí na internetu věnuje dlouhodobě. Od roku 2019 podle ní problematického obsahu přibylo.
„I ostatní studie ukazují, že k určitému růstu dochází. Zaměřují se ale spíš na dospělé. Tyto nenávistné projevy dost často odrážejí nějakou společenskou nejistotu. Například když byla několik let zpátky migrační krize, objevilo se podobných typů obsahu mnohem více,“ vysvětlila.
Z posledního výzkumu také vyplývá, že pouze menšina rodičů a pečovatelů správně věděla, že se jejich dítě stalo obětí kybernenávisti.
Odborníci se dospělých ptali, zda si myslí, že jejich dítě zažilo některý ze tří zkoumaných typů viktimizace a následně porovnávali odpovědi s odpověďmi dětí.
Pouze 9,3 procenta z dotazovaných dospělých správně uvedlo, že jejich dítě bylo viktimizováno z důvodu náboženství, 12 procent vědělo o viktimizaci z důvodu rasy, etnicity nebo národnosti a 11,2 procenta o nenávistném obsahu týkajícím se sexuální orientace.
To naznačuje, že děti nemají tendenci se rodičům a pečovatelům s takovými zkušenostmi svěřovat. „Zaměřovali jsme se na emocionální dopad přihlížejících. Setkání s takovým obsahem je trápilo, některé dokonce delší dobu,“ podotkla Bedrošová.
O tom, že se dítě stalo obětí kybernenávisti, vědělo více žen než mužů. Stejně tak rodiče a pečovatelé mladších dospívajících častěji správně věděli, zda se jejich dítě stalo obětí, či ne.
S kybernenávistí se setkávají ale i dospělí. Celkem 71,9 procenta rodičů a pečovatelů uvedlo, že byli během posledních 6 měsíců alespoň jednou vystaveni kybernenávistnému obsahu v roli přihlížejícího.
Musíme komunikovat
Násilné obsahy se objevují na platformách, které jsou čím dál častěji každodenním nástrojem teenagerů.
„Proto je důležité se zaměřit se na to, abychom je naučili, jak na to reagovat. Komunikovat s nimi o tom, proč jsou takové obsahy problematické. A učit je, aby poznali, co je na nich špatně,“ myslí si Bedrošová.
Druhým krokem je podle ní vzdělávání, aby dospívající věděli, jak na tyto obsahy reagovat. „Aby věděli, kde to mohou nahlásit nebo jestli je dobré přispět nějakým komentářem. To je pro oběti dost zásadní. Když přihlížející nebudou reagovat nijak, agresoři si to mohou vykládat jako souhlas a ve svém chování pokračovat.“
„Rodič by měl aktivně působit na afektivní složku dítěte – posilovat v něm pozitivní vzorce chování, naučit jej adekvátně reagovat na různé druhy problémových situací, například nereagovat na agresi agresí,“ doplňuje Kopecký.
Zásadní také je, aby dítě vědělo, že se kdykoli může rodiči s jakýmkoli problémem svěřit a že mu může důvěřovat.
Kopecký přidává několik základních pravidel bezpečné online komunikace: „Při každé komunikaci je třeba dodržovat pravidlo ,chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k tobě‘. Jde o minimální etický standard, který sníží šance, že se dítě v online prostředí dostane například do vyhrocené komunikační situace.“
Dále je podle něj důležité vést děti k ochraně osobních údajů a natrénovat s nimi základní pravidla pro zajištění bezpečnosti online účtů.
„Nesmíme zapomenout ani na pravidla spojená s internetovým seznamováním, ke kterým patří dobře si prověřit identitu člověka, se kterým jsme se na internetu seznámili, nikdy nechodit na osobní schůzky, aniž bychom o tom řekli našim rodičům a podobně,“ uzavírá Kopecký.
