Rusové válku neodmítají, berou ji jako boj se Západem, říká politolog

Rusko vede už rok útočnou válku na Ukrajině. Podle politologa brněnské Masarykovy univerzity Jana Holzera však dosavadní neúspěchy a nucená mobilizace v Rusku nemusejí nutně znamenat, že v tamní společnosti sílí nesouhlasné tendence vůči válce.

„Není to tak, že by ji většinová společnost začala odmítat. Rétorický posun ve stylu ‚je to válka s celým Západem, který nás již zase ohrožuje‘ je pro významnou část ruské společnosti srozumitelný,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na postsovětský prostor.

Podle něj musí při řešení konfliktu politici zvažovat celkové důsledky pro evropskou a světovou politiku. „Scénář rozpadu Ruska mi přijde spojený s takovou řadou rizik, nebezpečí a hrozeb, že by mohly být srovnatelné s těmi, které přináší současný konflikt,“ zdůrazňuje profesor.

Napsal řadu knih o česko-ruských vztazích nebo politických režimech ve východoevropských zemích.

Když jsme spolu hovořili na začátku války, řekl jste, že Rusko udělá, co mu Západ dovolí. Jak tedy po roce hodnotíte odezvu Západu k putinovskému režimu?

Tohle je možná nejlepší předpověď, co se mi podařila. Vycházela z obecné opatrnosti, že si Západ bude muset určit, kam až chce s podporou Ukrajiny zajít a jak velké riziko chce podstoupit.

Nejpozitivnější zpráva za ten rok zní, že Západ je, při vědomí všech limitů, ochotný do podpory Ukrajiny investovat. Strategický neúspěch Ruska je dán pochopitelně na prvním místě mimořádným mobilizačním výkonem Ukrajiny. Ale zároveň i tím, že se Rusko přepočítalo v předpokladu, že ochota Západu vstoupit do konfliktu bude malá. Proto platí, co jsem řekl před rokem: Rusko se pohybuje tam, kde mu to druhá strana dovolí. A ne naopak. Což vůbec není tak málo.

Zároveň jste se tehdy obával, že Ukrajina „byla obětována“. Překvapilo vás tedy, jak se západní svět dokázal sjednotit v reakci na ruskou agresi?

Klidně se přiznám, že mě ten bod mile překvapil. Existovala řada dat naznačujících, že nezúčastněný, či přímo defétistický postoj na Západě může převážit. Nahrávaly tomu indicie z let 2014 až 2021. Typicky připomeňme německou „Ostpolitik“ předcházející konfliktu, kterou bylo těžko možno číst jinak, než že Rusko je prostě důležitější než Ukrajina. To se změnilo.

Nyní čteme spoustu protichůdných informací o současném Rusku. V jaké politické kondici se podle vás Putinův režim nachází?

S termínem politická kondice jste mě pobavil, protože je sice neakademický, ale trefný. Předně je potřeba říct, že o vnitřním fungování režimu po roce víme ještě méně než na jeho začátku. Ještě více se zamlžily jeho kontury. Informační toky jsou zaplevelené spekulacemi a domněnkami. Nemůže to být jinak, protože ten režim je prostě nedemokratický. Odborná debata, která se v tuhle chvíli vede, je o jeho proměně směrem k totalitní verzi. A takové režimy, to asi nikoho nepřekvapí, data o své „kondici“ nezveřejňují.

Co víme, je, že se ruský režim proměňuje směrem k větší mobilizaci. Nejen ve vojenské či technické rovině, tedy mobilizaci typu „potřebujeme víc vojáků nebo tanků“. Stejně tak je více mobilizována ruská společnost, která na začátku konfliktu měla zůstat stranou. I vysvětlení konfliktu bylo dřív jiné: nacistické nebezpečí na Ukrajině. Bude stačit odstranit „zparchantělý“ Zelenského režim a tím se to vyřeší.

Jak se tedy rétorika změnila?

Putinův režim aktuálně produkuje jiný typ propagandy, pracuje s jinými mobilizačními praktikami. Vtahuje ruskou společnost do konfliktu a formuluje jeho jiná ospravedlnění. To vše je příznak proměny režimu. Přičemž uvnitř režimu pokračuje velký souboj.

Zvenku můžeme vidět kupříkladu dezintegrační trendy ve smyslu posílení některých polosoukromých oligarchických struktur na úkor těch státně byrokratických. Takže ten režim by chtěl mobilizovat, ale zároveň se musí spoléhat na struktury a aktéry, které nemá pevně pod kontrolou. To je opravdu specifická situace. Ale nejsme insideři, balanci sil nikdo odhadnout neumí.

Zmínil jste, že válečná propaganda už zní jinak. Je to logické, umírají desítky tisíc vojáků, včetně nově mobilizovaných. Lze alespoň říct, jakou má Putin podporu zdola, od obyčejných lidí?

Opět nemáme jasná data, protože fungují různé cenzurní mechanismy. Situace je určitě napjatější, nežli byla na začátku konfliktu. To je docela zjevné z hlediska běžného Rusa. Proběhla mobilizace, ale také se desetitisíce lidí pokusily, úspěšně či neúspěšně, Rusko opustit.

Popularita či nepopularita války v Rusku je prostě velký rébus. Zkusme se opřít o historické analogie. V této rovině se domnívám, že válka v Rusku není nadále nepopulární. Není to tak, že by ji většinová společnost začala odmítat. Rétorický posun ve stylu „je to válka s celým Západem, který nás ohrožuje“ je pro významnou část ruské společnosti srozumitelný.

Najdou se historické paralely, na prvním místě je to stále velká vlastenecká válka, kdy si obyčejný Rus může říct: „Ano, takhle to vždycky bylo, oni na nás zase útočí, to není žádný šok, že se situace opakuje.“ To neznamená, že neexistuje kritika války.

A jak se projevuje?

Má kupříkladu i podobu kritiky, která je mířena ne na samotný fakt války, ale na to, že se ve válce Rusku nedaří, že nedosahuje svých cílů.

Každopádně Putinův režim má mechanismy, jak válku v očích ruské společnosti ospravedlňovat. Propaganda se čím dál tím víc promítá do školní výuky, do každodenního života. Média jsou kontrolována plně. A pak je tam politická tradice, že vládcům se prostě důvěřuje. Může se stát, že je „věrchuška (politická špička) zparchantělá“, tak ji odstraníme, ale „car“ (Putin) je v pořádku.

Tyto historické okolnosti mě vedou k závěru, že je potřeba přinejmenším počítat s tím, že většinová část ruské společnosti se semkne ve smyslu podpory státu a jeho politiky. Zvenku se nám to může jevit jako absurdní, ale ona to emocionálně, psychologicky není až tak nesrozumitelná reakce.

Vzhledem k prohlášením obou stran je daleko k nějaké dohodě. Souhlasíte, že z politického hlediska dávají obě země prostor pro dlouhý konflikt?

Nejsem vojenský expert, takže vojenskou stránku věci nechám stranou. Ale obecně se mi jeví polozamrzlý konflikt jako pravděpodobný scénář. Predikce je však složitá. Může do toho vstoupit vnější událost, která všechny předpovědi shodí. Nedemokratické režimy nicméně nejsou věčné, což je dobrá lekce z dvacátého století. Co zároveň platí, je, že mohou sice padnout, ale pravděpodobnější než nastolení demokracie je pak vznik jiného typu režimu nedemokratického.

Pád bývá spojen s personální změnou nebo vojenskou porážkou. V této rovině je však potřeba zdůraznit, že ruský režim nevede válku jenom kvůli tomu, že prezidentem je Vladimir Putin. Není to Putinova válka ve smyslu rozhodnutí jednoho člověka.

Ruská společnost produkuje svoje elity, které válku vést chtěly. To je v tuto chvíli zjevné. Střídání elit by pravděpodobně nevedlo k opuštění válečného narativu nebo vzdání se teze, že Ukrajina nemá právo na svou existenci. Je to v zásadě věrný obrázek většinové části ruské společnosti, jež spolkne leccos. I při vědomí všech těch ctnostných malých skupin, jinak smýšlejících Rusů – jejich hlas je marginální.

V Rusku jsou příští rok prezidentské volby. Maďarský premiér Viktor Orbán se nechal slyšet, že Putin do nich nemůže jít jako poražený. Jak bude hlasování důležité pro další vývoj války?

Tady to řeknu razantně: Nulově. Přičítali bychom institutu voleb funkci, kterou mají jen v demokratických režimech. V Rusku je to symbolický akt. Pokud režim bude stabilní, tak se vůbec o žádnou volbu nejedná. Dojde ke kontinuitě nebo dohodnutému nahrazení. Důležité je říct, že je to v zásadě jedno.

Musíme sledovat režim jako takový, a ne toho, kdo ho v danou chvíli zastupuje. To jsme si přece užili při tandemu Medvěděva s Putinem. Nemalá část Západu skočila na špek tomu, že tam je nějaký liberální Medvěděv, který bude prezidentem, a Vladimir Vladimirovič se stáhne. Zjistilo se, že to byla fraška. Nyní je Medvěděv ta nejhlásnější trouba putinovského režimu.

Podle toho, co jsme probrali, zatím nic nenasvědčuje konci války. Máte svůj osobní názor, jak z ní povede cesta ven?

To je vojenská stránka věci, do které já skutečně mluvit nebudu.

Nechtěl jsem řešit vojenské náležitosti. Když se podíváme do dějin dvacátého století, Rusko moc z vojenských konfliktů necouvalo. Existuje tedy cesta, jak válku ukončit, aniž by Rusko Ukrajinu nezničilo?

Současný Putinův režim spojil své bytí a nebytí s tímto konfliktem. Bylo by hodně náročné, ale ne nezvladatelné, prodat remízový zamrzlý stav. Prezentovat jej jako úspěch a vítězství jako dosažení původně deklarovaných cílů. Tedy přijít s konstrukcí, která se opře o virtuální data, případně selektivně vybranou část reality. Nedemokratické režimy tohle umí. Zahltí vlastní komunikační kanály, odstaví cizí a využijí nástroje k vytvoření alternativní skutečnosti. Něco jako remízu či neúspěch prodají jako vítězství. To je prostě klasický propagandistický úkol.

Za přijatelný scénář bych proto považoval personální obměnu v Rusku, která by nadále produkovala vládnutí toho nedemokratického typu, které je většinovou ruskou populaci skutečně preferované, ale zároveň by neměla expanzivní cíle. Snění o demokratickém Rusku je kontraproduktivní pro pochopení té situace.

Jak dalece se politici při řešení toho konfliktu musí zaobírat i případným rozpadem Ruska, byla by to velká hrozba pro nějakou celosvětovou stabilitu?

Dezintegraci Ruska jsem už v nějakém starším rozhovoru označil za „jízdu“, jejíž dopady si v tuhle chvíli nedovedeme představit. Scénář dezintegrace Ruska mi přijde spojený s řadou s řadou rizik, nebezpečí a hrozeb. Mohly by být stejnými výzvami jako ty, jež produkuje současný konflikt. To je na hlubokou analýzu. Ale maximalismus ve smyslu, že Rusko musí být poraženo, je možná v některých svých aspektech ctnostný, jenže svět funguje podle jiných pravidel. A to říkám s plným vědomím toho, jak nesmyslně bývá slovo realismus v současné české (ale nejen v ní) debatě používáno, či spíše zneužíváno.