Rusové jsou v Česku v pasti. Jejich osud drží v rukou úředník s razítkem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Klavdija a Vera dva roky prohledávaly archivy ve dvou zemích. Podařilo se jim shromáždit dostatek materiálů na sestavení rodokmenu – důkazu, že ačkoli se narodily v Rusku, mají české kořeny.

Ještě před válkou na Ukrajině Ministerstvo zahraničních věcí Klavdiji a Veře, matce a dceři, jejich český původ potvrdilo a označilo je za takzvané krajany. V lednu 2022 měly dostat víza. O dva měsíce později jim, stejně jako dalším občanům Ruské federace, odbor Ministerstva vnitra zamítl trvalý pobyt. Začala válka.

„Paradoxem je, že matčin bratr a jeho rodina jako občané Ukrajiny mohli požádat Ministerstvo vnitra ČR o trvalý pobyt na základě českého původu. Ale my ne, protože jsme Rusové,“ uvedla v březnu pro Seznam Zprávy Klavdija.

Po změně vládního usnesení se jejich situace vyřešila jen částečně. „Můj manžel a nezletilé děti se na český konzulát v Moskvě přihlásit nemůžou, velvyslanectví má zakázáno je přijímat,“ dodala po změně Klavdija.

Její rodina patří mezi mnohé další, které naplno pociťují dopady sankcí uvalených na Rusko a Bělorusko, jakkoli se snaží dokázat, že s Putinovým či Lukašenkovým režimem nemají nic společného. Desítka takových se v uplynulých dnech obrátila i na redakci Seznam Zpráv.

Nemocné matce Bělorusky Natalye brzy skončí dlouhodobý pobyt v Česku. „Je jí 83, je po operaci a velmi špatně chodí, potřebuje péči, kterou jí tady s manželem poskytujeme,“ popisuje pro Seznam Zprávy Natalye. Prodloužení dlouhodobého pobytu maminky se jí však nepodařilo zajistit.

„My s manželem máme v České republice trvalý pobyt a žijeme tu již 17 let. Občanství máme běloruské, i když se vůbec se zemí svého občanství neidentifikujeme,“ říká a dodává, že neví, co dělat. Má poslat nemocnou matku „domů“ a doufat, že se situace brzy zlepší…?

„Podle mě to není nic jiného než diskriminace na základě pasu. Ve válce jasně podporujeme Ukrajinu, přispíváním na charity, oba s manželem děláme humanitární nákupy potravin a nezbytných věcí, máme to podloženo v bankovnictví, na našich sociálních sítích najdete plno protiválečných postů. Jsem ale z pohledu Česka i já agresor?“ ptá se.

Aniž by čekala na odpověď, dodává, že ona se s matkou do Běloruska vrátit nemůže. „Mám tady podnikání, zaměstnance, dítě ve školce. Navíc to kvůli mé aktivitě na sociálních sítích a mému pohledu na politickou situaci ani není bezpečné,“ dodává.

Daria pochází ze Sibiře. Před rokem se stala členkou vědeckého ústavu v Brně, kvůli práci se rozhodla přestěhovat do Česka s celou rodinou. Nejprve vyrazila sama, manžel a šestiletý syn měli dorazit záhy. Jenže jejich přicestování zhatila pandemie. A pak se do cesty postavila Putinova agrese.

„V říjnu minulého roku moje rodina požádala českou ambasádu o dlouhodobé vízum. Obecně platí, že jsou takové žádosti vyřízeny do tří měsíců, ve velmi složitém případě – a to rozhodně není náš – do čtyř měsíců. Před zahájením invaze byly žádosti vyřizovány dokonce pět měsíců. A 24. února byla Rusům zakázána všechna víza (kromě humanitárních). V tuto chvíli se nemohu znovu sjednotit se svou rodinou déle než jeden rok,“ řekla pro Seznam Zprávy.

Strach o rodinu ji nakonec donutil vrátit se na Sibiř. „Moje rodina byla a je proti současné vládě, účastnila se demonstrací, podporovala Navalného (uvězněného opozičního vůdce, pozn. red.). Nyní se velmi bojím, že skončím ve vězení, protože podle nového zákona je to snadno možné. Ale bojím se i opustit svého syna. Můj syn je bilingvní a už se začal učit česky,“ dodává.

Vladimir je občanem Ruské federace s trvalým pobytem v Česku, kde žije od roku 1996. V Česku mu chybí jeho ruská manželka, o to víc pak od chvíle, kdy mu byla po úrazu přiznaná invalidita a nemá se o něj kdo starat.

Jeho žádosti byly neúspěšné už před válkou. „Jsem po úrazu v podstatě poloslepý a manželku tady potřebuju. Po naší svatbě v roce 2020 jsme dali dohromady všechny papíry potřebné pro vízum, ale přišlo nám oznámení, že jsme se nevešli do kvót. Pendloval jsem mezi Ruskem a Českem a snažil se to nějak vyřešit. No, a ono se začalo válčit,“ dodává s tím, že se momentálně cítí v koncích.

Osudy cizinců, kteří se na území Česka nemohou setkat se svými blízkými, už před válkou řešil advokát Igor Žižko. Sám je běloruského původu a od prvního dne války poskytuje bezplatné poradenství nejen Ukrajincům na útěku.

„Emigroval jsem do Česka v roce 1996 a v roce 2003 jsem získal české občanství. Vystudoval jsem zde právnickou fakultu a živím se jako advokát,“ říká pro Seznam Zprávy Igor Žižko.

Situaci, ve které se ocitali jeho klienti, si nedávno prožil sám. V Bělorusku zůstala jeho matka a babička. „Naše matka se posledních 20 let v Bělorusku starala o svou nemocnou maminku. Babička ale v březnu zemřela. Naplánovali jsme, že po smutečním obřadu se za námi naše matka přistěhuje, sama je těžce nemocná,“ nastínil svůj příběh.

Plány mu ale překazilo usnesení, které vláda přijala 2. března. Tehdy se rozhodlo o zastavení přijímání a zpracování žádostí o víza a povolení k dlouhodobým a trvalým pobytům státních příslušníků Běloruské republiky. „Přitom však zcela opomněla rozsáhlou skupinu rodinných příslušníků EU,“ dodává Žižko.

Na základě usnesení z 25. února tak jeho matka, ačkoli rodinná příslušnice občana ČR a EU, vízum nedostala.

„A to i přesto, že takový postup byl v příkrém rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech, Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob, a zákonu č. 326/1999 Sb., zákon o pobytu cizinců na území,“ námítá právník.

Jeho snahy oslovit ministry, úředníky i členy vlády zůstaly zcela bez odezvy. Vláda však usnesení na konci března s platností od 1. dubna pozměnila. A tentokrát částečně myslela i na rodinné příslušníky.

„Pokud to úředník bude posuzovat nezaujatě, nevidím žádný problém, proč by naše maminka nyní nemohla dostat vízum. Její důchod činí o něco víc než polovina životního minima v Česku, takže každý aspoň průměrně rozumný člověk pochopí, že z toho se důstojně žít nedá. A navíc je opravdu těžce nemocná. Zamítnutí si tedy nedovedu představit,“ dodává i když ví, že stejné podklady už jednou ke schválení humanitárního víza nestačily.

Nad vznikem vládních usnesení mu zůstává rozum stát.

„Pokud existuje nějaká evropská směrnice, český stát je povinen ji transponovat do vnitrostátních zákonů. Evropská směrnice se promítá například i do zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Nicméně usnesení vlády z 2. března nebylo vydáno na základě zmocnění ze zákona o pobytu cizinců v ČR. Bylo to pouze interní rozhodnutí vlády, které ministru zahraničních věcí uložila vypracovat konkrétní opatření, které by se implementovalo do českého právního řádu tak, aby se to stalo pravidlem. Takové pravidlo ale nelze vytvořit, protože by bylo v rozporu s evropskou směrnicí, takže to zůstalo jen u ústního pokynu ministra.“

„Když jsem obvolával ministerstvo a ptal se, kdo teda rozhoduje o výjimkách, tak mě každý odkazoval na ministra. Když jsem žádal o setkání přímo s ním, byl jsem samozřejmě odmítnut. Nakonec vyšlo najevo, že o tom rozhoduje pouze úředník vízového odboru. Takže vlastně úředník rozhoduje o tom, jestli se bude nebo nebude aplikovat evropský předpis. To je něco zcela absurdního,“ dodává Žižko.

Po nátlaku vláda usnesení nakonec změnila, což ocenili nejen rodinní příslušníci, ale i ti, kteří v Česku čekali na tzv. modré karty.

„Chápu, každý se může dopustit chyby. Jako odborníka mě ale zaráží, že odborný aparát měl ministra i vládu upozornit na to, že tu máme evropskou směrnici a listinu základních práv a svobod, která garantuje právo na rodinu, což zahrnuje i právo setkávat se. Měli upozornit, že je sice hezké, co vymysleli, ale je to nezákonné. Je pro mě nepochopitelné, že k tomu došlo,“ uzavírá.

Seznam Zprávy právníka seznámily s několika případy lidí, kteří se na redakci obrátili s žádostí o pomoc. V drtivé většině případů těmto Rusům a Bělorusům nezbývá než zažádat o humanitární vízum.

„Na získání ‚obyčejného‘ schengenského víza pro krajany výjimka není, leda se pokusit o humanitární důvod. V tom případě bude záležet na lidském faktoru, který jejich důvody bude posuzovat,“ říká k těmto případům Igor Žižko.

Humanitární vízum je východisko také pro ty, kterým po návratu do Ruska či Běloruska hrozí postihy, například za protiválečné aktivity na území Česka.

Pro získání tohoto typu víza dotyčný musí prokázat, že mu po návratu do vlasti skutečně něco hrozí.

„Co tímto důkazem může být - asi těžko si představíme, že někdo přinese potvrzení o účasti na demonstraci, kde mával vlajkou. Nicméně může posloužit čestné prohlášení například jeho přátel nebo příbuzných, že ze strany policie bylo vůči danému člověku použito násilí. Může být použit protokol o zadržení. Jako důkaz tedy může sloužit cokoli, nicméně raději by to mělo být v písemné formě,“ doporučuje Žižko.

„Osobně se setkávám i s případy, kdy český manžel je v Čechách a jeho manželka se už rok nemůže dostat z Ruska, protože je jí opakovaně zamítáno vízum, a to bez jasných důvodů. Po posledním pokusu o vízum jí přišlo zamítnutí s odůvodněním, že má ohrožovat bezpečnost České republiky,“ popisuje jeden ze svých případů.

Seznam Zprávy v minulosti o obdobných osudech informovaly taktéž, a ne vždy měly šťastný konec.„Osobně vidím problém v tom, že ČR kdysi nastavila pravidla, že tady nechce cizince. Bylo to nepsané pravidlo, nicméně se stalo takovým duchem zákona o pobytu cizinců v ČR. A fakticky ti úředníci, kteří rozhodují o ne/udělení víza, mají spoustu nástrojů, aby vízum zamítli. Můžeme debatovat o tom, jestli je nebo není rozumné, chtít tady cizince, nicméně do dnešního dne politika České republiky stojí na tom, že cizince u nás nechceme a je v zásadě jedno, o jaké cizince jde,“ domnívá se Žižko.

Dodává, že případy, kdy víza nejsou udělována v rámci zákonné lhůty, nejsou ojedinělé. Bránit se však příliš význam nemá.

„Stát sám pro sebe nemá stanovené žádné sankce. Účinně napadnout se to dá pouze žalobou za nečinnost. Jenže, i když soud rozhodne, že má daný úřad nějaký úkon provést, tím to de facto končí, protože nenásleduje žádná sankce,“ vysvětluje.

„Je to všechno o lidských faktorech - jak asi bude úředník nakládat s vaší žádostí, pokud ho zažalujete? Každá akce vyvolává reakci,“ dodává.