Překvapení i pro experty: Rozhádaní Češi jsou jen velký mýtus

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česká společnost není rozdělená nějak nesmiřitelně ani hluboce. Zjistili to sociologové ze společnosti STEM, kteří zkoumali, jaké jsou štěpící linie v české společnost, pokud jde o názory a hodnoty. Výzkumníci sice už z předchozích zjištění tušili, že Češi nemají zas tak hluboké, pevné a vyhraněné postoje, a že ani neexistuje mnoho polarizujících témat, přesto je výsledek zaskočil.

„Co nás překvapilo, že je to až tak nekonzistentní, že v celkovém pohledu se nedá matematicky sestavit na jednotlivé klastry, jednotlivé skupinky a segmenty,“ říká ředitel STEM Martin Buchtík. „Názory se spíše různě tekutě převalují, spojují a rozpojují v závislosti na tom, s kým a o čem zrovna mluvíme. Jako plovoucí kry na rybníce. Málokdo je učebnicovým prototypem socialisty, konzervativce nebo nacionalisty.“

Konflikty na sociálních sítích přitom budí dojem, že jakmile si někdo vytvoří na něco názor, je ochoten se za něj bít a tři dny se hádat. „Ano, ale právě tyto diskuze ukazují, jak snadno jsme schopni si vytvořit nějaký názor. Přesto je velká část našich názorů vlastně plytká,“ vysvětluje Buchtík.

V čem je ona nekonzistence? Například hodně lidí si myslí, že člověk svou činností poškodil klima a že to vážně ohrožuje budoucnost. Ale už to nemusí znamenat, že titíž lidé musejí mít stejný názor na Green Deal. A už vůbec ne, že mají totožné postoje třeba ke sňatkům homosexuálů nebo progresivnímu zdanění, i když teoretik by je chtěl zařadit do škatulky „liberál“.

Nebo jiný příklad. Výzkum ukázal, jak Češi počítají s tím, že každý se má o sebe postarat pokud možno sám. Zároveň ale skoro každý od státu očekává, že bude fungovat jako poměrně spolehlivá pojišťovna pro ty, kteří pomoc potřebují, ale zároveň nebude omezovat jejich svobodu.

„V podstatě nám z toho vyšlo, že česká společnost se vyznačuje pravým opakem polarizace. Nemá žádné ostré hodnotové kompasy,“ říká politoložka Kateřina Smejkalová z institutu Friedrich-Ebert-Stiftung, která se na studii podílela. „Můžeme tu mít kupříkladu lidi, kteří mají vyhraněný názor na Rusko, ale zároveň už je pak častokrát nespojuje nic dalšího. To znamená, že netvoří skupinu, která by se dala jednoduše reprezentovat třeba politickou stranou se soudržným programem.“

Sociologové si zároveň všimli české záliby být expertem na cokoliv –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba na sestavovaní národního hokejového týmu, nebo na kvalitu stíhaček F-35 či módní hodnocení oblečení pro olympioniky. V tom všem Češi dokáží být skutečnými experty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jen vždycky tak jeden týden, než objeví jiné téma.

„Názor si vytvoříme rychle. Občas se až divím, co nás k tomu bez nějaké hlubší znalosti vede, a jak je to vůbec možné. A ještě víc se divím, jak mezi těmi expertními stanovisky dokážeme tak rychle přepínat,“ říká Buchtík.

Lidé v informační záplavě nezvládají odlišit, co je podstatné a co nikoliv. Přitom je podle sociologů zásadní, odlišit aférky od skutečných témat, která společnost řeší. A také pochopit, že aférka slouží jen jako zástupná záminka pro formulaci ucelenějšího světonázoru. To, že se témata dynamicky mění, dělá dojem, že neustále přibývají –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pak je těžké se v nich orientovat.

„V podstatě nemine den, aby nepřišla dílčí aférka, na kterou si nutkavě potřebujeme udělat názor. Na drtivou většinu z nich velmi rychle, třeba do 48 hodin, zcela zapomeneme. Dojem vyhroceného sporu, do něhož jste se sice nemuseli zapojit, ve vás ovšem zůstane,“ upozorňuje Buchtík.

I když sociologové zjistili, že se Češi spolu dokážou shodnout víc, než si myslí, protože ve skutečnosti na většinu věcí nemají kdovíjak vyhraněné postoje, existují čtyři výjimky. Česká společnost se dnes zásadně neshodne v odpovědi na členství v Evropské unii, na preferovaném směřování země v zahraniční politice, dále na právech pro stejnopohlavní páry a čtvrtým tématem je povinné očkování.

To ale neznamená, že by to pro každou z těchto otázek bylo ve společnosti přesně půl na půl. Spíš jde o to, že v těchto tématech jsou lidé ve svých pozicích zabetonovaní a na rozdíl od ostatních otázek neústupní.

Analytik STEM Martin Kratochvíl ovšem uvádí, že vášně a spory ve společnosti budí vlastně jen otázka práv pro homosexuály. „To nás rozděluje objektivně, protože na rozdíl od ostatních témat existují dva velké, proti sobě naladěné tábory. A zároveň je to jasným, konkrétním tématem, kde to mezi argumenty jen hýří silnými kalibry: lidskými právy, svobodou, tradicemi, rodinou, dětmi. Velká symboličnost nahrává polarizaci,“ říká Kratochvíl.

Naopak důležité téma jako zahraniční směřování, jestli být na Západě a v EU nebo raději jakýmsi mostem mezi západními demokraciemi a zeměmi na východě, překvapivě tolik vášní nevyvolávají. „Jde totiž o témata relativně abstraktní, jež mohou spíše pomoci vysvětlit řadu dílčích sporů, které se odehrávají více na povrchu každodenních hospodských diskuzí,“ míní sociolog Buchtík.

Co z toho všeho vyplývá? Akutní hrozbu nepředstavuje rozštěpení české společnosti nebo absolutní mocenská převaha jedné názorové skupiny. Skutečnou hrozbou je blokování jakýchkoliv změn, tedy hledání smysluplných kompromisů v jejich prosazování.

„Takřka nikdo nemá celkově pocit, že by byl součástí většiny. To řadu lidí vede ke správnému přesvědčení, že jejich kombinace názorů je menšinová, protože v takto fragmentarizované společnosti se jen obtížně vytváří konzistentní většina“ odpovídá Buchtík.

Důsledek pro praktickou politiku je zřejmý: českou společnost je mnohem užitečnější vnímat jako roztříštěnou na mnoho střípků. Nejde o dva pevné neustále bojující tábory, někdy mylně označované jak Česko A a Česko B. Sociologové popisují, že pro Česko je mnohem spíše než nesmiřitelný boj spíše typické blokování různých rozhodnutí a nejasnost v nastavování priorit. Důsledkem je paralýza, kterou nyní pozorujeme, když mluvíme o zemi coby zamrzlém skanzenu.

Na mělké a často se měnící postoje české společnosti reaguje i politika. Jakékoliv velké téma nemá šanci na úspěch, protože ve stranách vítězí obava, aby jeho prosazováním hlavně neztratily nějaké voliče. „Politická hra se proto výrazně víc věnuje nějakým symbolům, kdo komu spálil červené trenýrky. Což jsou věci, které jsou srozumitelné,“ uzavírá Buchtík.

Čím to je, že Češi jsou v názorech tak málo hodnotově ukotveni, dokonce i ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi? V jiných národech vidíme, že jejich postoje jsou dány etnicky, nábožensky nebo vlastenecky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v Česku ovšem žádný takový společný jmenovatel neexistuje.