Hlavní obsah

Rodiče Adama rok od střelby na fakultě. „Vánoce jsou utrpení“

Jan Novák
reportér
Foto: Seznam Zprávy

Otec František a syn Adam Jurákovi. „Každý den na něj myslím,“ říká František Jurák.

„Duši má v nebi, tělo tady,“ popisuje otec Adama Juráka, jedné z obětí střelce z filozofické fakulty. Adam před svou smrtí zachránil život dalším čtyřem lidem, když jim daroval orgány.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Dlouhou dobu jsem cítil, jako když mám dvě srdce. Jedno tady, to svoje, a pod ním nosím druhé, Adamovo srdce,“ ukazuje si na hruď František Jurák. V těch místech má košili mokrou od slz.

„Někdy se mi zdá, že něco zahlédnu, nebo něco zvláštního pocítím a připadá mi, jako by mi Adam něco seslal a já se pak na některé věci začnu dívat jinak,“ snaží se popsat své – prý těžko sdělitelné – pocity, které ho provází po celý rok od smrti syna.

Sedíme v obývacím pokoji žižkovského bytu, pijeme čaj se skořicí a František ukazuje fotografie z cest, na kterých s Adamem byl.

„Každý den na něj myslím. Měli jsme velmi dobrý vztah. Nejen jako otec a syn, ale bylo to něco většího, hlubšího. Byli jsme si povahově blízcí. Hodně jsme spolu cestovali. V Thajsku, v Belgii, Německu, několikrát jsem za ním byl v Rakousku. Celé to stále vnímám jen jako film, který začíná maličkatým Adámkem,“ a zmiňuje dramatické okolnosti narození svého druhorozeného syna.

Na poslední cestu doprovodil pět set lidí

„Narodil se předčasně. V šestém měsíci těhotenství. Měl 36 centimetrů a vážil necelý kilogram. Krmit ho museli hadičkou, měl velké zdravotní problémy. Lékaři dost dlouho nevěřili tomu, že bude vůbec chodit,“ vypráví František.

Ovšem mýlili se. Rodiče Adama „vypiplali“ a vyrostl z něj zdravý kluk. Vyrůstal v jihočeském Suchdole nad Lužnicí, nedaleko od rakouských hranic. Po základní škole využil Adam možnost jít studovat střední odbornou školu do Rakouska.

„Už během té doby pomáhal rakouským farářům, ministroval, složil zkoušky na ‚kreuzträgera‘, tedy nositele kříže při pohřebních obřadech. Vedl si záznamy a na poslední cestě doprovodil přes pět set lidí,“ vyzdvihuje František duchovní stránku svého syna a přidává vysvětlení, že v Rakousku je pohřeb vnímán tradičněji, duchovněji a Adama si lidé za jeho ceremoniální službu velmi vážili.

Foto: Seznam Zprávy

Adam a František Jurákovi při přípravě na advent.

„Po maturitě šel studovat na Vídeňskou univerzitu obor čeština, jazykověda a kulturologie. V roce 2021 byl na stáži na Univerzitě Karlově a minulý rok se tam dostal znovu. Měl tu v Praze dopsat magisterskou práci,“ vysvětluje František, proč se před rokem jeho syn, ač student Vídeňské univerzity, ocitl v budově pražské filozofické fakulty.

Bolest, z níž není úniku

Adamova maminka Bohuslava chtěla raději napsat, jak se se ztrátou syna vyrovnává. Konstatuje, že život v její rodině jde dál jen setrvačností a že smutek se v ní mísí s pocitem, že smrt syna a i ostatních byla úplně zbytečná. Podle ní se jí dalo zabránit.

„Blížící se vánoční svátky jsou pro celou naši rodinu utrpením, které prožíváme. Vzpomínky na společně strávené chvíle s Adamem ožívají a teď si teprve uvědomujeme všechny jeho skutky, které jsme považovali za samozřejmé. Tato zbytečná smrt vnesla do našich srdcí neskutečnou bolest, z níž není úniku a život už nikdy nebude jako dřív,“ popisuje Bohuslava Juráková.

„Myslíme na Adámka každý den, každou hodinu, minutu a ty myšlenky nelze vytěsnit. Nejhorší je to při vzpomínkách na společné chvíle: při lyžování, šnorchlování, společných procházkách, ale i sledování jeho oblíbených filmů jako třeba Obušku, z pytle ven! nebo Dobrý voják Švejk, bez nichž by nebyly Vánoce. To vše nám vnáší slzy do očí,“ uvádí bolestné momenty.

Foto: Seznam Zprávy

Vánoce ve Vídni. Adam, Bohuslava a její partner a bratr Ondřej.

„Studia v Praze si vůbec neužil. Ke konci listopadu se podrobil plánované operaci kolene. Lékaři bohužel zanedbali pooperační péči, protože mu nedali léky na ředění krve, a proto dostal hlubokou plicní a cévní embolii. Kvůli tomu si Adam musel prodloužit pobyt v Praze a posunout své studijní povinnosti,“ píše Adamova maminka.

„Tehdy nám volal, že utekl hrobníkovi z lopaty. Byl moc smutný, protože se nemohl účastnit předvánočních příprav ve vídeňské farnosti Unterheiligenstadt,“ uvádí.

Bohuslava prý Adamovi tehdy říkala, ať si z toho nic nedělá, hlavně, že bude zdráv.

„Z nemocnice byl propuštěný až 19. prosince. Přestože byl oslabený, rozhodl se v onen den jít do školy a vyřídit si několik záležitostí a odevzdat seminární práci. Toto rozhodnutí se mu však stalo osudným,“ dodává maminka Adama.

Přijeďte, nevypadá to dobře

„Tehdy bydlel tady u mě v bytě. Ráno jsme se loučili u těchto dveří a pak už jsem ho viděl až v nemocnici, kde zemřel,“ vrací se ve vzpomínkách k onomu dni František.

O střelbě na filozofické fakultě se dozvěděl z médií. Když se Adam nikomu neozýval, celá rodina začala obvolávat a objíždět nemocnice. Před půlnocí se dozvěděli, že leží v Ústřední vojenské nemocnici.

„Primář mi do telefonu říkal, přijeďte, nevypadá to moc dobře. Je to špatné. Osobně nám pak řekl, že není šance na přežití. Byl střelen zezadu do hlavy a kulka mu způsobila nevratné poškození mozku. Ptali se nás, jestli chceme darovat orgány, a my souhlasili. On by to tak chtěl,“ popisuje František.

Adam Jurák zemřel 22. prosince v 11:56 dopoledne ve čtyřiatřiceti letech v nemocnici. Od vojenského kaplana dostal poslední pomazání.

„Pak jsem se dozvěděl, že jeho srdce dostal čtyřicetiletý muž, játra nějaký další pán, ledvinu jedna paní a ledvinu se slinivkou druhá paní. Takže vlastně při té své poslední cestě ještě zachránil život čtyřem lidem a díky němu měli krásné Vánoce. Jeho duše je v nebi a jeho tělo je stále tady,“ věří.

Zato Františkovy Vánoce byly mimořádně smutné. Na Štědrý den byli s Adamem domluveni, že uvaří rybí polévku, bramborový salát a kapří řízky. Po večeři měli jít na půlnoční do kostela svaté Anny na Žižkově. Namísto toho trávil Vánoce sám. Postupem času vnímá Adamovu smrt jako něco, co asi bylo předurčeno.

Vypadal, jako když spí

Bohuslava se o střelbě dozvěděla právě od Františka. Zpočátku tomu nevěřila a nechtěla si připustit, že by se mohla týkat Adama.

„Vůbec mi nedocházelo, že byl po operaci kolene a po prodělané plicní a cévní embolii ve škole, aby se zúčastnil přednášky a odevzdal seminární práci. Vůbec jsem si nepřipouštěla, a nikdo z nás, že by se mohlo Adámkovi něco stát. Byl na sebe strašně opatrný, stále jsme si mysleli, že je někde v bezpečí a nemůže se hned ozvat,“ píše, jak onen den prožívala ona.

O několik hodin později se Adamovi nejbližší setkali u jeho nemocniční postele.

„Adámek vypadal, jako když spí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by…“ větu Bohuslava nedokončila.

„Bolest v našich srdcích je nepředstavitelná a nikdy neskončí. Neustále se ptám ‚Proč na našeho Adama, který tolik pracoval pro Boha, nezbylo na zemi místo?‘ Říká se, že čas rány zhojí. Mé rány žádný čas nezhojí. Moje dítě mi žádný čas nevrátí,“ píše závěrem.

Doporučované