Článek
„V šestnácti letech jsem skončila na antidepresivech. Stres se mi hromadil odmalička, vyrůstala jsem v docela špatném prostředí. Rodiče se den co den hádali, otec byl alkoholik. Vše se za ty roky nahromadilo a bouchlo to,“ vypráví dnes devatenáctiletá Lucie.
První panické ataky se u ní objevily, když jí bylo patnáct. Lidé při nich mohou mít problémy s dechem, cítit silnou bolest v hrudníku nebo ztrácet kontrolu nad svým tělem.
Takové pocity zažívala i Lucie. „Myslela jsem si, že mi selhává srdce. Několikrát mi domů volali záchranku nebo jsme jezdili na pohotovost,“ popisuje.
Lékaři jí později diagnostikovali panickou poruchu (jedna z úzkostných poruch) s depresivními epizodami. Přestala zvládat běžné činnosti. „Několik měsíců jsem nedokázala vyjít sama z domu, ani se pořádně najíst. Krmila mě mamka,“ vzpomíná.
Mladých invalidů je o polovinu více
Kvůli zdravotnímu stavu musela přerušit studium střední školy. „Nezvládala jsem tam chodit, moje absence byla vysoká. Snažila jsem se, ale pokaždé se mi udělalo špatně buď už po cestě, nebo během první vyučovací hodiny. Nebyla jsem navíc schopná se soustředit na výklad,“ vysvětluje.
Po dvou letech nemoci Lucie zažádala o invalidní důchod. Letos v březnu jí byl schválen první stupeň na dva roky.
Nějaký druh duševního onemocnění nebo poruchy chování je celkově druhým nejčastějším důvodem pobírání invalidního důchodu. Mladé generace se to typicky netýkalo, v posledních několika letech se to ale mění.
Počty lidí v nejmladších věkových kategoriích významně stoupají. Zatímco v roce 2014 kvůli nějaké duševní nemoci pobíralo důchod 1081 lidí do 19 let, loni jich bylo téměř 1600.
A i když se duševní zdraví mladé generace zhoršuje, míst, kde mohou vyhledat pomoc, stále není dostatek.
Své o tom ví i Lucie, která žije na Broumovsku. V současnosti dochází k psychiatrovi, psychologa, jehož péče by byla hrazená pojišťovnou, se jí ale najít nepodařilo. „Většina terapií je daleko od mého bydliště, čekací doby bývají i okolo jednoho roku. Anebo si to hradíte ze své kapsy, na což nemám,“ přiznává.
Pokud by se její zdravotní stav zlepšil, ráda by si v budoucnu udělala kurz pro peer konzultanty v péči o duševní zdraví. Chtěla by si také najít nějakou nenáročnou práci, kterou by i se svou diagnózou mohla vykonávat.
Zatím toho však není schopná. „Teď maximálně vyvenčím psa, udělám si jídlo a už se těším na večer na spánek. Prostě mě nic nebaví,“ popisuje.
Psychická onemocnění podle ní mnoho lidí bere na lehkou váhu. „Nikdo nás nebere vážně a neustále někdo zpochybňuje náš stav. Lidé říkají, že je to jen lenost a že by nám pomohla tvrdá práce. Takhle ale bohužel psychické nemoci nefungují,“ stěžuje si.
„Chybí mi normální život“
Invalidní důchod kvůli psychickému onemocnění má i Kristýna z Ústecka. I ona se často setkává se slovními útoky. „Lidé se mi posmívají. Říkají, že simuluju, vymýšlím si a že vypadám na fotkách dobře. Na nás ale nemoc není vidět,“ upozorňuje.
Bagatelizace a urážky přicházely i ze strany jejích blízkých. „Můj bývalý přítel mi to často předhazoval: ,Ty nefunguješ, jo? Máš invalidní důchod na hlavu, jsi blázen. Nikdo tě nebude chtít,‘“ dodává.
Kristýně v 25 letech diagnostikovali úzkostně depresivní poruchu a poruchu osobnosti. „Sesypala jsem se z drogové závislosti bývalého manžela. Přišla jsem kvůli němu o dům a skončila tenkrát na ubytovně. Přišla jsem o všechno,“ vypráví.
„Neměla jsem nikoho. Byla jsem tak zoufalá, že jsem chtěla skočit pod metro,“ vzpomíná. Nakonec skončila v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde se léčila rok.
Její stav se stabilizoval, onemocnění ale úplně nezmizelo. Ještě z Bohnic proto zažádala o invalidní důchod. Dostala třetí, tedy nejvyšší stupeň.
Vyjít s penězi ale podle ní není jednoduché. „Lidé si představují, že dostáváte třeba 20 tisíc. Já mám 6500. Pobírám ještě příspěvek na bydlení a hmotnou nouzi. Celkem musím vyžít ze 14 tisíc měsíčně. Není to jednoduché, na některé léky je velký doplatek,“ popisuje.
Kristýna je vyučená kosmetička. Svoji práci měla ráda, v současnosti by ji ale nezvládala. Stále se totiž potýká s nespavostí, úzkostmi a panickými záchvaty.
„Dělá mi strašný problém vyjít ven, obrovský problém jsou pro mě otevřené prostory, jako třeba nákupní centra. Úzkost navíc neskutečně vyčerpává i fyzicky,“ vyjmenovává. „Chybí mi normální život,“ přiznává.
Aktuálně má pravidelné online terapie a se svou nemocí se snaží bojovat. „Mám nového přítele, se kterým se snažím překonávat a vycházet z komfortní zóny. Do budoucna chci omezit léky,“ říká odhodlaně.
„Někteří mi přejí smrt“
Leoš se s psychickými problémy potýká od 17 let. Trpí agorafobií, tedy úzkostnou poruchou, při které lidé zažívají chorobný strach z veřejných prostranství a míst, z nichž by bylo obtížné uniknout. Lékaři mu navíc diagnostikovali světloplachost a obsedantně-kompulzivní poruchu (OCD).
Kvůli onemocněním takřka nevychází z domu. „Chodím jen k doktorům, ale i to mi dělá velké problémy. Každou cestu cítím úzkosti, pocit na zvracení, strach. Jezdím vždy všude s doprovodem,“ popisuje dnes třicetiletý muž.
Jeho potíže jsou tak závažné, že nezvládá pracovat. Pobírá proto třetí stupeň invalidního důchodu.
Stejně jako ženy, jejich příběhy byly popsané výše, i on se často setkává s nepochopením. Především v online prostoru. „Lidé mi nadávají, vyhrožují, někteří mi přejí dokonce smrt. Je hrozné to poslouchat,“ podotýká.
