Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Většina obyvatel Ukrajiny na Slovensko prchá přes dva velké hraniční přechody – Vyšné Nemecké a Ubľa. Před válkou se však prchá i přes menší přechody jen pro pěší. Obec Veľké Slemence by se dala bez nadsázky nazvat bohem zapomenutou. Když ji hledáme na mapě, ukáže nám to psí útulek, který sídlí na jejím okraji. Jmenuje se „Na konci sveta“. Docela trefné.
Ale i „konec světa“ na východě Slovenska je od minulého čtvrtka jako lidské mraveniště. Míří tam stovky lidí, kteří do té doby o tomto kousku země nejspíš nikdy neslyšeli. Z ukrajinské strany míří stovky uprchlíků, z druhé strany pak desítky dobrovolníků, kteří nabízejí deky, teplý čaj, jídlo či plenky pro děti. Vše šlape relativně dobře.
Organizátoři pomoci se ale bojí, co se bude dít za dva, tři, čtyři týdny. „To už třeba ochota lidí opadne. Bojím se ale, že v tu chvíli sem začnou chodit hlavně lidé, kteří nemají zajištěný odvoz ani ubytování,“ posteskne si členka civilní obrany, která si uprchlíky odchytává hned za hranicí.
Mezi zaparkovanými auty je více než polovina s českou státní poznávací značkou. Jako kyvadlová doprava k dalším autům, které Ukrajince odvážejí, slouží dodávky dobrovolných hasičů.
V improvizovaném uprchlickém táboře zaparkovali svůj obytný vůz manželé z Fulneka. Příchozím nabízejí horký čaj, ohřívané párky, sušenky. Chtějí na místě zůstat tak dlouho, jak bude potřeba. Jsou naštvaní na toho „hajzla“, který toto utrpení způsobil. Mluví o Vladimiru Putinovi. Proti Rusku nic nemají, mají ho procestované a rádi se tam vraceli.
Dokud je neztratí z dohledu
Fotíme na obou stranách hranice. Přesně uprostřed moderní celnice je stále dokola vidět jedna a tatáž scéna. Právě tam se musí rodiny rozdělit. A nikdo neví, na jak dlouho. Ženy a děti pokračují po odbavení u ukrajinského okénka dál na pasovou kontrolu ke Slovákům. Muži musejí zůstat na ukrajinské straně. Mnozí tam stojí až do chvíle, dokud své blízké neztratí z dohledu.
Manželku a dceru naposled obejme i sympatický padesátník s malým psem v náručí. Pes na Slovensko nejde? „Nemůže, je to taky chlap. Je to ‚soldat‘,“ vysvětluje, zatímco psík v oblečku se mu v náručí třese. Je slunečno, ale fouká studený vítr. Chlapík vtipkuje, když se ale otočí a odchází ke svému autu zaparkovanému nedaleko hraničního přechodu, stěží zadržuje slzy.
Skoro všichni dospělí chlapi, kteří se z hranice vrací zpět, mají v očích slzy. Červené oči má i mladičký voják, který hlídá, aby lidé s auty nezajížděli až těsně k hranici.
Od improvizovaného checkpointu, který voják hlídá, je to k hranici už jen několik stovek metrů. Těsně u hraničního přechodu jsou obchody a stánky. Před krizí tam bývalo malé tržiště. Obchody jsou teď buď zavřené nebo slouží jako občerstvovací stanice.
Svého muže neopustím
V největším obchodě se mohou příchozí ohřát, využít tam toalety, občerstvit se, natáhnout se na jednu z matrací nebo chvíli posedět na lavici. Toho využije i mladý pár. Dívka pláče. Její doprovod si popláče nejspíš až na zpáteční cestě. Osmnáct mu očividně už bylo.
Pohled na ně dojme i Natalii. V zelené rozlišovací vestě chod improvizovaného útočiště organizuje. Bydlí v nedaleké vesnici a dokud se tam nebude střílet, neodejde. „Je to moje země. Všichni místní tady zůstávají a starají se o uprchlíky, vaří jim,“ říká.
Úterní dopoledne je podle ní celkem klidné, o víkendu lidé prý čekali na odbavení až 40 hodin.
Nezůstávají ale jen obyvatelé příhraničních obcí, do kterých se válka nedostala.
Na hranici se loučí jedna z rodin. Otec, matka a dvě dcery. Jenže po dlouhém obětí se zpátky vrací nejen otec, ale i matka obou dívek. „Dcery jsme poslali k nejstarší dceři do Prešova. Studuje tam. My se vracíme do Sumy,“ říká. Ale tam se přeci střílí, Sumy patří k nejzasaženějším městům! „Já vím. Ale muže neopustím.“
