„Mně se chtělo umřít.“ Dobrovolník píše o tragédiích, které ničí vyplavené lidi

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ruku na srdce. Moc jsem toho za tři dny dobrovolničení nenapracoval. Pár hodin jsem sbíječkou boural omítku, vapkou omýval zabahněné kusy nábytku, zahradní sekačku nebo základy domu a házel všemožný nepořádek do kontejneru. Víc jsem mluvil s lidmi.

Proč to nepřiznat, měl jsem i slzy v očích. Například před demolicí rodinného domu. Kolik demolicí jsem od povodní viděl. Pět, šest? Tento dům zvenčí vůbec nevypadal poškozeně. Velitel zásahu mě ale upozornil, že tři vnitřní nosné zdi nasákly a popraskaly natolik, že nešly opravit. U cesty už stály hasičské vozy, tatrovky na odvoz sutin a na zahradě nastartované pásové rypadlo s drapákem.

Majitelé domu Josef a Jana Korytňákovi mě vzali na „poslední“ prohlídku. Žili v něm jedenadvacet let. Pětačtyřicetiletý Josef mi ukazoval několikacentimetrové praskliny ve sklepě, v kuchyni a na dalších místech. Ocitli jsme se v obýváku a na stěnu jejich dvanáctiletá dcera Julinka namalovala fixou obrázky domu a připsala vzkaz.

„Můj milý domečku. Budeš mi moc chybět. Vždycky jsi byl pro mě největší úkryt před vším zlem. Nikdy, nikdy na tebe nezapomenu. Budeš navždy můj milovaný rodinný dům, i když tu nebudeš.“ Ani jsem ten text nemohl dočíst. Demolice domu najednou dostala lidský rozměr.

Další silný moment. K večeru jsem se vracel na ubytovnu pro dobrovolníky. Sídlí v bývalé štábní budově muničního skladu, nyní klubovně skautů. Cesta vede do prudkého kopce. Míjel jsem starou paní, která táhla zjevně dost těžkou nákupní tašku na kolečkách. Nabídl jsem jí pomoc. Janě bude brzy osmdesát a spolu jsme funěli do domova pro seniory, kde dostala azyl poté, co jí řeka vyplavila dům.

Vypráví mi o tom, jak si celý život s mužem odpírali, aby dům opravovali, zútulňovali a zvelebovali. Investovali do něj všechny volné peníze. Jak jí v něm bylo dobře, kde co měla, kde chtěla dožít a odkázat ho synovi. Povodeň se jí prý prohnala přízemím a zůstává otázkou, co s promočeným domem udělá zima. Jana tuší, že se do něj už asi nikdy nevrátí. Nezůstalo jí prý skoro nic.

Několikrát po cestě zastavujeme, protože se jí chce plakat. Opře se o mně. Fyzicky cítím její nejistotu, bezmoc a bezvýchodnost situace. Jana se svěřuje, že neví, jestli to vůbec zvládne. Nemá prý sílu, věk ani energii začínat od nuly. „Mně se chtělo umřít. To vám říkám zcela upřímně,“ špitla na konci naší cesty. Druhý den jsem jí přivezl alespoň bomboniéru.

Toho dne jsem večeřel v místní hospodě. Vešel starý pán a už ve dveřích si objednal hrušku. Ne pálenku, ale džus. Nepije prý alkohol, ale musí zapít žal. Číšnice mu připomněla, že jeho dům už zbourali před týdnem. On odpověděl „že srdíčko ho bolí stále“. Hodiny a hodiny seděl u stolu sám a hleděl do skleničky. Seděl tam i následující večer.

Nejen dobrovolníci, kteří v Mikulovicích pomáhají lidem po povodni, ale i místní to zmiňovali neustále. „Nejhůř to snášejí staří lidé. Nemají sílu, prostředky a leckdy ani odvahu si říct o pomoc,“ kladla mi na srdce Iveta.

U sklenky vína se další dobrovolníci rozpovídají o tom, jak katastrofální povodeň obnažila charaktery lidí. V dobrém i zlém.

Smekají před stovkami těch, kteří v montérkách a holinkách přijeli z celé České republiky přiložit ruku k dílu. „Samozřejmě, že mezi nimi bylo i dost selfíčkářů. Udělali si fotky a zmizeli. Nebo voňavek, kteří zas odmítali dělat tu a tu práci a po hodince se zdejchli,“ přidal svou zkušenost koordinátor dobrovolníků Petr, přezdívaný Kořeň.

Slyším chválu místním podnikatelům, kteří neváhali a poskytli veškerou svou techniku a zaměstnance, aby pomohli jiným. Objevili se ale i tací, kteří naopak využili síly dobrovolníků, ačkoliv měli vlastní prostředky si pomoct sami, a obci neposkytli nic. V Mikulovicích se dost mluvilo i o tom, že když byli řekou odříznutí od okolního světa, pomoc jim snášeli vrtulníkem, v místním krámku se chleba prodával za 120 korun. Prý to řešila i policie.

Vidět i půldruhého měsíce po povodni, co rozvodněná řeka Bělá dokázala, je dechberoucí. Fotografie ani videa zdaleka nedokážou popsat tu spoušť ve vší míře a rozsahu.

Možná pohled z jednoho místa pomůže lépe pochopit. Stojím na břehu Bělé uprostřed obce. Dívám se pod sebe. V naplaveninách leží karimatka, polštář, kvádr betonu, žehlicí prkno, dětské rukávky, dopravní značka. Vlevo stojí dům s podemletým rohem, který podpírají fošny. Vpravo také dům s rohem ve vzduchu.

Dívám se na pozůstatek rozvodněné řeky. Lze odhadnout, kudy vedlo původní koryto. Teď tu jsou tři koryta a mezi nimi jezdí bagr a řeku usměrňuje opět do jednoho.

Hledím na druhý břeh. Před povodní tam stály tři domy. Hasiči je před pár týdny zdemolovali a půdu srovnali do roviny. Vedle leží zaparkovaný zhruba dvacetimetrový železný most. Původně stál o sedm set metrů výš po proudu řeky.

Dívám se dál podél řeky. Stojí tam desítky domů a za nimi další a další desítky nemovitostí, potrhaných silnic, železničních kolejí, plynového potrubí nebo zpřetrhaných elektrických drátů.

Starosta Mikulovic odhaduje, že povodeň zasáhla z dvou a půltisícové obce zhruba pět set čísel popisných. „To je nutné vynásobit dvěma až třemi lidmi v domácnosti. Takže zhruba polovina obce nějak zasažená byla určitě,“ přibližuje rozsah zářijových povodní.

Taková je realita jedné vesnice. Podél řeky Bělé jsou desítky měst a vesnic. A v Jeseníkách tečou desítky řek, které se rozvodnily. Podél nich stojí další a další domy a v každé domácnosti zažili lidé svou malou tragédii.