„Řeknu Lakatošová a jsem odepsaná.“ Tvrdý život brněnského Bronxu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Žije se tu hrozně,“ krčí rameny Magdalena Sehnalová. „Vyhodili mě z bytu. Nemám práci. Nevím, co budu dělat,“ pokračuje odevzdaně.

O bydlení prý přišla, když na ni padlo podezření, že vykradla sklepy. „Byla jsem závislá na drogách,“ přiznává. Křivému obvinění sousedů se podle svých slov neměla jak bránit, její tři děti tak nyní bydlí s bývalým partnerem.

Magdalena sedí na lavičce v jediném parku poblíž brněnského „Bronxu“, jak se přezdívá lokalitě kolem ulic Bratislavská a Cejl.

Oblast s problematickou nálepkou z velké části obývají čeští Romové, kteří často řeší beznaděj, zabalenou ve všudypřítomném vyčlenění z „majority“, jak tu říkají většinové společnosti.

Ráz čtvrti navíc nově utvářejí tisíce uprchlíků z Ukrajiny, kteří se sem stěhují. To přináší další napětí, jak ostatně potvrzuje i Magdalena, když ukazuje na jeden z nově opravených domů. „Tady ten barák je plný Ukrajinců, ti bydlení a práci samozřejmě mají. Co přišli, je všechno jen horší,“ zlobí se.

Aktuální data hovoří o tom, že v Brně pobývá 20 tisíc lidí s přechodnou ochranou, přičemž téměř polovina z nich zamířila do městských částí Brno-střed a Brno-sever, často právě do zmíněné lokality.

Vedení města namítá, že nemá nástroje k tomu, aby se běženci po Brně rozmístili rovnoměrně. „Je nutné zdůraznit, že není v kapacitních možnostech města ani městských částí absorbovat takové množství cizinců. Bytová politika města musí nadále zohledňovat primárně potřeby jeho dlouhodobých obyvatel a rozených Brňáků,“ říká Zdeňka Obalilová z tiskového oddělení magistrátu.

Romskou menšinu považuje podle agentury Ipsos za problematickou přes 80 procent respondentů, Ukrajince pak šest z 10 Čechů. Právě na soužití menšin ve svérázné čtvrti se Seznam Zprávy zaměřily v dalším díle unikátní série Jak se žije v Česku.

Cejl a jeho okolí mají nevalnou pověst nejen v Brně, ale po celé republice. Označení „Bronx“ už ale příliš neodpovídá realitě.

Přetrvávají tu sice problémy s drogově závislými i prostitucí nezletilých, čtvrť ale nelze srovnávat s vyloučenými lokalitami třeba v severních Čechách.

Přímo na rušné třídě Cejl sídlí Společenství Romů na Moravě. „Problémy tu jsou vlastně klasické: nedostatek práce, nevyhovující bydlení a velká nedůvěra v instituce,“ vyjmenovává sociální pracovnice Radka Kučerová.

Nově příchozí z Ukrajiny tak podle ní vstupují do již existující sítě problémů a pro místní, sociálně slabší Romy fungují jako konkurence.

Dostupných bytů i nekvalifikované práce je málo a Romové o ni s Ukrajinci soupeří.

Napětí vyvrcholilo letos v červnu po smrtelné potyčce u brněnské přehrady. Z vraždy romského mladíka je aktuálně obžalovaný Ukrajinec, který dva další Romy zranil nožem.

Incident tu stále silně rezonuje, byť se místní shodují, že už je větší klid. „Lidé na sebe pokřikovali z oken, na ulici a tak podobně. Nikdy jsem si tu ale nepřipadal ohrožený. Násilí a vážné problémy vidím vždy jen v televizi. Je ale pravda, že žijeme dost odděleně. Romové a Ukrajinci se tu navzájem spíš straní,“ popisuje Miloš Olah.

Mezi oběma skupinami se rychle vytvořila bariéra předsudků a polopravd. „Ukrajinci se tu nechovají dobře, jejich děti dělají bordel ve školách. Chovají se hrozně arogantně,“ tvrdí bez detailů Petra.

David Horvátko z organizace Euro Roma Help říká, že nevraživost dlouho přiživovaly i hoaxy šířící se na internetu. Už tak napjatou atmosféru pak pomohli vybičovat i „lajfkaři“, tedy influenceři vysílající živě na sociálních sítích.

Demonstrace, které po tragédii u přehrady propukly, ale podle něj byly hlavně o pocitu bezpečí, který lidem na Cejlu v létě chyběl. „Je to o jednotlivcích, rozhodně nechci házet všechny do jednoho pytle,“ zdůrazňuje Horvátko.

Taťana Čerkasová provozuje v části Cejlu blíž centru Brna obchod s ukrajinskými potravinami. O sporech s místními se jí ale mluvit nechce. „Jsme tu už dlouho, takže máme klid. Místní nás znají a nechávají na pokoji. Dál na Cejlu, u Bratislavské, je to ale horší,“ říká krátce Ukrajinka, která ve městě podniká už přes deset let.

Romové pořád cítí křivdu. Namítají, že zatímco k Ukrajincům proudí pomoc, oni 30 let po revoluci často uváznou v začarovaném kruhu.

Začíná to bydlením. Ingrid už šest let žije v činžáku nedaleko Bratislavské. „Trošku vás načerním a pojďte si to vyzkoušet,“ směje se, vzápětí ale zvážní. „Naschvál jsem vám neřekla svoje příjmení. Jen vyslovím Lakatošová a jsem hned odepsaná.“

Popisuje dřívější zážitek z ubytovny, kdy se ucházela o městský byt. „Slyšela jsem hovor, jak se úřednice ptá: ‚Lakatošová? To je ta, co má deset dětí, hraje automaty a pije?‘“ vzpomíná a jedním dechem dodává, že má jen dvě děti, je samoživitelka a nepije ani nekouří.

Nedala se a městský byt v centru získala. Jenže ji ničí problémy v okolních bytech. „Samé hádky, cirkus, drogy. Policie nic nevyřeší. Nakonec se budu muset odstěhovat. Řekli mi, ať si na městském portálu požádám o výměnu. Ale kdo sem půjde bydlet? Nikdo,“ má jasno Ingrid.

Kromě ní sedíme ještě s dalšími dvěma ženami - Anastázií a Bárou, které v neziskovce IQ Roma servis pracují s předškolními dětmi. Líčí podobné zážitky.

Bára bydlí ve Hvězdové ulici. Dva dospělí se dvěma dětmi platí majiteli za byt 1+kk a 36 metrů čtverečných 21 tisíc měsíčně. „Jinam nemůžu. Romy s dětmi neberou. V jedné místnosti je to strašný život. Děcka nemají své soukromí. Třináctiletý syn se zamiloval, začal létat po venku a dělat blbosti. Přestal chodit do školy, přitom měl dobré známky. Musel do ústavu. Ale nefetoval, nechtěla jsem, aby dělal další blbosti,“ říká ustaraně.

„Právě drogy jsou to nejhorší. Jsou tu všude,“ stěžuje si paní Malíková, která se Hvězdovou ulicí vrací domů z nákupu. Bohužel má zkušenosti i z vlastní rodiny.

„Můj syn se k fetu dostal v patnácti. Začali brát v partě kamarádů a rozhodně nešlo jen o trávu. Netuším, co to bylo, ale našli jsme stříkačky. Brzo jim došly peníze, tak je začali shánět, jak jen mohli. Teď je synovi šestnáct, už podruhé sedí. Za násilné přepadení dostal dvacet měsíců,“ vypráví.

Nevěří ale, že by se zdejší problémy s drogami mohly změnit. „Nikdo to tu ani neřeší,“ dodává rozhořčeně.

Kateřinu, která s partnerem a nejmladším dítětem tráví odpoledne v parku romského střediska Drom, nejvíc trápí problémy ve školách. A vzpomíná na docházku nejstarší dcery.

„Do osmé třídy dostávala samé jedničky, neměla jedinou poznámku. V deváté třídě ale začaly problémy. Šli jsme dokonce k dětskému psychologovi, jestli s ní není něco špatně,“ říká. Podle ní se nakonec projevily potíže s novou vyučující, která si měla na dceru zasednout. Kateřina naštvaně dodává, že část její rodiny už dlouho žije v Kanadě, kde děti nemají problém dosáhnout na vysoké vzdělání. Nechápe proto, proč Romové v Česku zažívají opačnou situaci.

Soužití Romů s Ukrajinci řeší i místní spádové školy. „Když se někdo přistěhuje do města a je to Rom nebo uprchlík, kde asi najde bydlení?“ říká zástupkyně ředitelky Elen Varaďová Ostrá v Základní škole náměstí 28. října.

V Osmecu, jak se škole přezdívá, jsou ze čtyř stovek dětí 80 procent Romové. „A kolem 60 Ukrajinců, ještě jsme teď nějaké přijímali,“ vypráví zástupkyně.

Po tragédii na přehradě se nervozita přenášela i na školní chodby. Osmec patřil ke čtyřem školám v centru, u nichž zesílily policejní hlídky. „Problém hodně živí média a sociální sítě. Samozřejmě jak máme ukrajinských dětí víc, mají tendenci se kamarádit spolu. Neříkám, že tady všichni tančí za ruce v kruhu, vyhrocené situace ale řešit nemusíme. Na sítích ovšem žijí hoaxy a pokračuje to,“ popisuje pedagožka.

Podle ní příchod uprchlíků v některých ohledech posílil pestrost. Říká, že ve většinové společnosti stále převládají schémata, že si někdo přijel pro dávky ověšený zlatem.

Ze školy zná jinou realitu. „Mnohdy narážíme na to, že děti žijí v podmínkách, které jsou nedůstojné 21. století a střední Evropy,“ vysvětluje s tím, že s žáky řeší časté stěhování, ztrátu bydlení a podobně.

Přidává ovšem i pozitivní aspekt. „Přibývá středostavovských rodin z majority, které si vybírají naši školu a školku. Je to běh na dlouhou trať, protože předsudky ve společnosti zůstávají. Když má škola nějakou nálepku, musí být rodič trochu osvícený. Ale z hlediska pedagogiky myslím, že odvádíme kvalitní práci.“

Nasťa, která bydlí v Körnerově ulici a pracuje v IQ Roma Servisu, má k tomu jeden úderný argument. „Proč si majorita neřekne: ‚Nechme romské děti, ať se učí s našimi, aby pak děti majority nemusely pracovat na ty naše? Naučme je něco,‘“ popisuje další stupeň přetrvávající diskriminace.

Jedna z příležitostí, kde se Ukrajinci potkávají s Romy, jsou Šatníky, které pořádá brněnská organizace Vesna, do jejíhož sídla si lidé v nouzi mohou přijít pro oblečení. „Chodí k nám tak tisíc lidí jednou do měsíce. Zhruba šedesát procent jsou Ukrajinci, zbytek pak většinou chudé české rodiny, ale ne výhradně romské,“ zdůrazňuje ředitelka Vesny Barbora Antonová.

Všímá si rozdílů mezi oběma skupinami. „U Romů, kteří k nám chodí, je nejvýraznější problém chronické chudoby, pocitu bezvýchodnosti. Nemají šanci se ze své situace vybabrat. Cítí pocit totálního nepřijetí ze strany majority. Ostatně jejich první kontakt s jakoukoliv institucí je zpravidla odmítavý,“ přibližuje.

Ukrajinské klienty Vesny řadí spíš ke střední třídě. „Oni jsou vlastně podobní lidem z české střední třídy, kteří se náhle ocitli v průšvihové situaci typu rozvod, ztráta zaměstnání, úmrtí v rodině. Nejsou tak semletí chronickou chudobou,“ vysvětluje Antonová.

Brněnský „Bronx“ se proměňuje i vzhledově. Staré, zašlé domy rychle mizí. „Čtvrť se v posledních letech stává pro investory atraktivní. Často kupují celé domy, které revitalizují a dávají na trh s nájemním bydlením,“ říká Jiří Krejčí, obchodní ředitel společnosti Ulovdomov.cz, která se zabývá nájemním bydlením ve větších městech.

Podle něj jsou v lokalitě dvě kategorie bytů – méně upravené s lidovějšími cenami a pak vyšší standard. „Když vezmeme 1+kk, ty první stojí 9–⁠13 tisíc měsíčně, ty ve druhé kategorii mezi 13 a 16 tisíci,“ popisuje.

Doplňuje, že ceny jsou v lokalitě o 10 až 15 procent nižší než ve srovnatelných oblastech s méně problematickou pověstí. „Ale tu bych vůbec nespojoval s romskou menšinou. Daleko větší potíž jsou drogově závislí a je jedno, jestli jsou z bílé majority nebo z menšiny. Ti pak dokáží udělat problém v soužití,“ podotýká Krejčí, který lokalitu zná.

Spolek Brno tým, jehož zakladatelé také žijí poblíž centra, nakupuje jídlo lidem v nouzi, případně předává potřebným rodinám kočárky. „Pomáháme hlavně Romům, nechceme ale rozlišovat. Když nám například Neromka matka samoživitelka zavolá, že po zaplacení nájmu nemá na jídlo, samozřejmě jí pomůžeme,“ přibližuje ředitel organizace Josef Daniel.

Problémy, jimž čelí Romové nejen na Cejlu, jsou podle něj systémové. „Vždy se nastartuje dobrý projekt, ale pak přijdou volby, změní se vedení a projekt končí. Motáme se v kruhu,“ tvrdí.

Vyloučení podle něj přetrvává od minulého režimu. „Majorita dostala lidi do ghett, do ubytoven, a není jim schopná pomoct. Lidé se z nich přitom nedokážou jen tak dostat,“ zdůrazňuje.

Podle něj chybí vzdělávání o problémech, přednášky i pořady v televizi. „Nechceme pořád prosit o šanci něco tvořit. Podívejte se na Most, ten se vzpamatoval. Místní si tam zvládli sami pomoct, vybudovat něco dobrého. Pořád ale narážíme na lidi, kteří si myslí, že Romové si sami pomoct nezvládnou. Hlavně musíme ukazovat pozitivní příklady, romskou inteligenci, lidi, kteří jsou vzdělaní a úspěšní - nejen ghetta,“ nastiňuje svou vizi cesty z bezvýchodné situace.

Ingrid Lakatošové leží v žaludku obrázky z loňského roku, kdy u hlavního nádraží dlouho v nedůstojných podmínkách přebývali romští uprchlíci z Ukrajiny. „Ukrajinským maminkám se pomohlo. To je v pořádku, i my jsme jim pomáhali. Ale proč romské ženy s dětmi zůstaly ve stanech? Dokonce jim nechtěli vyměnit ani hygienické potřeby. Doteď to nepochopím. Pomoc je fajn, ale všem stejně,“ míní.