Rakušan: Chceme uprchlíky motivovat k přesunu, jsou ale svobodní

Mezi vládou a pražským magistrátem se rozhořel spor o ukrajinské uprchlíky.

Pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) dlouhodobě tlačí na to, aby se část běženců přesunula do regionů, které nejsou tak vytížené. Nedávno kvůli tomu dokonce oznámil, že v půli června uzavře Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU) ve Vysočanech.

Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) s něčím takovým nesouhlasí. „Nejsem přítelem negativní motivace nebo sankcí. Pokud se podíváme na tu německou zkušenost, tak prostě hlavní města, ty největší regiony vždy bývají nejvytíženější, a tak to i zůstane,“ říká k tomu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

A v rozhovoru naznačuje i možná řešení současné situace: dotační programy pro města i motivace zaměstnavatelů, kteří by dali práci uprchlíkům z Ukrajiny.

V minulých dnech jsme se bavili se zástupci nejrůznějších neziskových organizací nebo zmocněnkyní pro lidská práva. A ti se shodli, že v současnosti jsou největší výzvou ubytování uprchlíků. I vy jste to zmínil na tiskové konferenci. Máte plán na to, jak uprchlíky přerozdělit? Podle jakých kritérií? Jaké budou konkrétní kroky?

Nechci se zbavovat odpovědnosti, ale tohle je i záležitost Ministerstva pro místní rozvoj. Nicméně ta představa, že je možné někoho někam převézt, je iluzorní, protože ti lidé z principu dočasné ochrany jsou svobodní.

To jsme i chtěli – dát jim prostor, aby vstoupili na trh práce. Nejsou žádnými nevolníky. Jsou lidmi, kteří mohou tady v České republice díky tomu nastavenému systému snad i docela rychle a efektivně zahájit svoji budoucnost. Pokud tedy není možnost nucení – a zaplaťpánbůh za to –, potom je nutné hledat pozitivní motivace.

Ty budou dány především tím, že budou probíhat zápisy do škol a školek a ti lidé – hlavně maminky s dětmi – uvidí reálně, že v Praze a Středočeskému kraji je to s kapacitami opravdu, ale opravdu velmi nejednoduché. Samozřejmě naší povinností je o tom dobře informovat a propojit informační systémy, abychom mohli poskytovat informace, kde ty kapacity ještě existují a případně se pokusit motivovat regiony, města a obce dotacemi.

A ještě je jedna možnost, kterou nyní diskutujeme a setkává se s ohlasem: motivovat zaměstnavatele. Mohli by dostat konkrétní bonus za to, že v určitém regionu zaměstnají někoho, kdo přichází z Ukrajiny a ten si v tom regionu zapíše své dítě. Tu pozitivní motivaci, dobrou reklamu, ale třeba i finanční motivaci v rámci poskytování zaměstnávání si představit umíme.

Zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková mi ale říkala, že se setkala s neochotou některých obcí uprchlíky ubytovat. Jak je tedy chcete pozitivně motivovat, aby tento názor změnily?

Máme dva typy ubytování. Centrální – přes Krajská asistenční centra pro pomoc uprchlíkům – a individuální. Většina starostek a starostů jsou perfektní a poskytli hned v té první fázi řadu zajímavých ubytovacích kapacit.

Ale k těm pozitivním motivacím: mohou to být dotační programy pro města, která vytvářejí aktivně možnosti. Mimochodem takový dotační program už na Ministerstvu vnitra existuje – je to dotační titul pro integraci, který mohou města a obce čerpat třeba na výuku jazyků nebo na začleňovací a socializační programy pro tu komunitu.

A nebo tedy – jak jsem říkal – můžeme motivovat zaměstnavatele, kteří budou schopni zaměstnat někoho z Ukrajiny. A umíme si představit, ale je to zatím k diskuzi, že by tam byl i jednorázový tisícikorunový příspěvek pro rodinu, která by dítě (do školy) zapsala v regionu, kde ještě jsou místa.

Protože představa pana Hřiba bohužel právně není možná. Myslel si, že lidé v Praze budou dostávat menší sociální podporu než v jiných regionech, což je bude motivovat jít jinam.

Já tuhle negativní motivaci vlastně nevítám, protože – když si to vezmeme obráceně – jsou v Praze životní nároky nejvyšší. A omezovat v Praze humanitární dávku? Není to zaprvé zákonem ani možné a zadruhé bych to nepovažoval za nejšťastnější.

Co když ta pozitivní motivace nebude fungovat a lokality jako Praha nebo Středočeský a Plzeňský kraj budou přetížené? Uvažujete i o tom, že přistoupíte k negativní motivaci?

Nejsem přítelem negativní motivace nebo sankcí. Pokud se podíváme na německou zkušenost, tak hlavní města, ty největší regiony vždy bývají nejvytíženější, a tak to i zůstane. Samozřejmě chceme Praze a dalším regionům ulevit.

Mimochodem, i ukrajinská diaspora (etnická skupina, která dobrovolně odejde ze své země – pozn. red.) byla v Praze jednoznačně největší už před válkou. Ti lidé přicházeli za svými známými. A pokud se podíváme na systém ubytování, jen menší část poskytla lidem Praha jako taková. Většinou šli ke svým příbuzným, za svým zázemím, které si vytvářeli se svými rodinami.

A tyto lidi nepřesvědčíte, aby šli do nějakého anonymního prostředí jinak, než že jim tam nabídnete životní perspektivu, kterou v Praze nemají. A o to se budeme pokoušet.

Myslím, že nejlepším motivačním faktorem je školní výuka – místo v mateřské škole a dostatek adekvátního ubytování v regionech. Ale s představou, že regiony budou vyrovnané a uprchlíci v nich ideálně rozloženi, jsme od začátku nepočítali. Od začátku jsme brali v úvahu velikost regionu ale i jeho ekonomickou výkonnost.

V Praze určitě zůstane nejvíce lidí, ale já věřím, že sérií dobré informační kampaně, pozitivních motivátorů, motivací pro města a obce dotačními programy a nebo třeba zaměstnavatelů docílíme toho, že k základním přesunům v rámci České republiky dojde.

Vládě jste předložil úpravu zákona, díky které by i bez nouzového stavu měla města a kraje povinnost poskytovat uprchlíkům ubytovací kapacity. Na středeční tiskové konferenci jste nicméně sám říkal, že někteří uprchlíci jsou stále ubytovaní v podmínkách, které k „ubytování nejsou za standardních podmínek určeny“. Jak kontrolujete, že města uprchlíky ubytují v důstojných podmínkách?

Opět jsou tu dva typy ubytování. To, které poskytuje stát prostřednictvím krajů nebo kraje samotné, a za to ty kraje ručí. A tam jsou patřiční představitelé zodpovědní za to, že to ubytování je poskytováno v takové kvalitě, která je pro přechodné ubytování dostatečná.

Na druhou stranu – a to upozorňuji – mnoho těch lidí si ubytování nacházelo po vlastní linii. A tady může docházet i po diskuzích s paní Šimáčkovou Laurenčíkovou k problémům. Občas narážíme na situaci, kdy v bytě 3+1 žije neadekvátní počet lidí. To na dlouhodobé žití není.

Potom musíme přicházet s programy – a se kterými přichází ministr (pro místní rozvoj Ivan) Bartoš (Piráti) – na adaptaci dalších prostor na ubytování, které by po té krizi zůstaly městům a obcím. Jsou na to dotační prostředky. A potom by docházelo i k tomu, že se ti lidé budou přesouvat k jinému typu ubytování.

Rozumím, že individuálně ubytování se těžko podchytí systémově, ale říkal jste, že za to státní „kraje ručí“. Já se ale v Plzeňském kraji setkala se státní ubytovnou, kde neteče pitná voda. Zároveň v obci Holýšov vyšetřuje jednu z ubytoven policie, jelikož tam nutili uprchlíky podepsat pracovní smlouvu – byla to podmínka pro ubytování. Proč tedy k takovým incidentům dochází? A je ten dozor dostatečný?

Může k tomu docházet. Představte si, že tady 300 tisíc lidí hledalo v krátkém čase ubytování. A že bychom mezi nimi – kromě malešického a trojského městečka, což je specifický typ ubytování pro specifické případy – stavěli stany nebo modulární jednotky.

Myslím, že je to evropský unikát. My jsme se totiž pro ty lidi pokoušeli sehnat ubytování v kamenných stavbách. A samozřejmě, že tam spadá ubytování nejrůznějšího druhu a typu. Některé lepší a některé horší. Ale samozřejmě, že je špatně, pokud se do systému dostal někdo, kdo poskytuje ubytování, které zcela neodpovídá.

Na druhou stranu na případy, které popisujete – kdy se uprchlíky někdo snaží zmást, zavazovat je nedůstojnými pracovními smlouvami – upozorňujeme od začátku. Od začátku na krajských asistenčních centrech běží video natočené policistou, který mluví ukrajinsky a hned při registraci se poskytovaly informace o základních rizicích.

Pokud takový případ policie dostane, tak to velmi rázně řeší. Vždycky se najdou podvodníci – a nebudu říkat, jestli Češi, nebo i samotní Ukrajinci –, kteří se snaží na té situaci parazitovat. Tomu se nezabrání jinak, než že preventivně informujete. O to se snažíme.

Nechci se točit na tom jednom případu z Holýšova, ale tam šlo o ubytování, které doporučovalo krajské asistenční centrum, takže k varování z jejich strany ani nemohlo dojít.

Vždycky jsme vycházeli z komunikace s hejtmany a z toho, že mají místní znalost. A pokud se takový případ objeví, tak je třeba ho individuálně řešit. Ale domnívám se, že drtivá část toho ubytování, které se snažili hejtmani na svých teritoriích sehnat nebo které poskytl stát, není žádný supervelký luxus, ale je to minimálně ubytování, kde základní potřeby jako teplo, světlo, postele, teplá a studená voda, základní hygienické zázemí.

Pokud se na mě nebo kohokoli z nás někdo obrátí, jsme připraveni prověřit i individuální případy.

Za „nestandardní ubytování“ můžeme považovat i stanová města. Jedno má nyní vzniknout i v Rozvadově. Proč zrovna v příhraničním městě?

Tam jsou lidé – a i to místo pro to hovoří –, kteří se sami rozhodují, jaká bude jejich další životní cesta. Jestli zůstanou v České republice, a potom se čeká na předregistraci, nebo budou pokračovat dál do Evropy. A takové skupiny se v tomto regionu docela často objevují. Váhají, ve které ze zemí zůstanou.

A my tím evropským registračním systémem, který se konečně po našem velkém apelu rozjíždí, uvidíme, jestli se někdo nepokouší o duplicitu v registracích. To je věc, které musíme jako Evropa musíme umět čelit.

Další stanová městečka jsou v Praze, kde se situace dostala až do bodu, kdy se magistrát rozhodl v půlce června zavřít krajské asistenční centrum. Vy jste říkal, že se chcete kvůli tomu s primátorem Hřibem ještě sejít. Podařilo se to? A dopracovali jste se k jinému řešení?

Máme domluvenou schůzku, sejdeme se ještě do toho data. Myslím si, že když v dalších měsících nedojde k nebývalé eskalaci – máme tady faktor Putin a nevíme, co se stane –, nepředpokládám, že by mělo dojít k nějaké obrovské vlně uprchlíků z Ukrajiny do České republiky.

V té chvíli nebudeme mít od července nouzový stav a bude se postupně přecházet do běžnějšího režimu fungování odboru azylové a migrační politiky, cizinecké policie a postupně budou svoji činnost utlumovat i krajská asistenční centra. Ale v této chvíli mi ukončování činnosti (pražského) KACPU, když ta ostatní budou také třeba během léta omezovat svoji činnost, nedává velkou logiku.

Nebudu se ohánět legislativou, ale i po legislativní stránce je trochu sporné, jestli kraj jako takový má na takové rozhodnutí nárok.

Ale my bychom samozřejmě v případě, že by Praha nezměnila svůj názor, jako stát nějaké základní služby v Praze poskytovali a pokoušeli bychom se o distribuci lidí v rámci České republiky.

Pokud ale někdo přijde s tím, že má v Praze své ubytování a nárok na dočasnou ochranu, nežádá o ubytování poskytované státem, je iluzorní představa, že bychom takového člověka dali do auta nebo vlaku a odvezli pryč. Ten člověk prchá před válkou a jde za svými příbuznými. Samozřejmě k těmto individuálním příchodům docházet bude, i když se snažíme Praze ulevit.