Hlavní obsah

Rabování, nebo válečná zrada? Neprobádané území, říká právní expert

Foto: archiv Petra Stejskala, SZ

Petr Stejskal pracuje v Centru pro mezinárodní humanitární a operační právo.

V Česku padl unikátní rozsudek, za plenění v místě válečných operací na Ukrajině si Filip Siman nakonec odnesl sedmiletý trest, hrozilo mu až třicet let. Podle experta na mezinárodní právo čeká české soudy takových případů víc.

Článek

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válečných zločinů jako rabování, připojení k cizí armádě nebo v extrémních případech válečné zrady může podle experta z Univerzity Palackého v Olomouci (UPOL) v budoucnosti přibývat. Dobrovolníky, jako byl Siman, totiž často monitorují ukrajinští vyšetřovatelé, kteří je poté mohou předat do Česka.

„Konflikt je blízko, určitá skupina lidí je tedy odhodlána se bojů, ať už na jedné, nebo na druhé straně zúčastnit,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Petr Stejskal z Centra pro mezinárodní humanitární a operační právo při právnické fakultě UPOL.

Jak se na situaci Čecha, který raboval na Ukrajině, dívá mezinárodní právo?

Rabování je součástí válek od nepaměti, v rámci mezinárodního práva je už více než sto let zakázané Ženevskými konvencemi a Haagským právem. Ty mají jasný úkol - chránit majetek tam, kam vstoupí cizí armáda. Existují výjimky, kdy si armáda může v případě nutnosti obstarat jídlo nebo oblečení, to se ale v případě, který popisujete, nestalo. Válečnou kořist, jakou si členové pluku Karpatská Sič obstarávali na Ukrajině, mezinárodní ani národní právo nezná. To je prostě delikt.

Kde by se ideálně měly stíhat zločiny, které se nyní dějí na Ukrajině nebo v Rusku?

Stíhat by je měly národní orgány, tak jak se to stalo i v případě Filipa Simana. To je ideální postup, stát stíhá svého občana. Když z nějakého důvodu národní právo selže, nastupuje mezinárodní právo trestní v podobě Mezinárodního trestního soudu.

V jakých případech se to typicky děje?

Například když stát nemá občana v rukou nebo pokud je zločin obrovsky závažný. To se může týkat třeba velitelů, kteří jsou zodpovědní za válečné zločiny a národní soudy je nesoudí, ty by měl stíhat mezinárodní tribunál. V případě ruských velitelů je to nyní bohužel spíše utopie, ale v ideálním světě by se měli zpovídat tam.

Petr Stejskal

  • Pracuje v Centru pro mezinárodní, humanitární a operační právo Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Úzce spolupracuje mimo jiné s Armádou ČR.
  • Ve svém výzkumu se věnuje mimo jiné zahraničním investicím a humanitárnímu právu.
  • Absolvoval pracovní stáž na Stálé misi České republiky při OSN v New Yorku a v Ženevě. Stihl také pracovní stáž v Haagu nebo získat titul LL.M. na amsterodamské univerzitě.
  • V soutěži o Cenu Jacquese Derridy v oblasti společenských a humanitních věd získal druhé místo. Soutěžil s výzkumem zaměřeným na ochranu zahraničních investic v době ozbrojeného konfliktu.

Stačí ústní souhlas prezidenta?

Jak moc bude obtížné stíhat Čechy, kteří se připojili k ruské armádě nebo k povstaleckým hnutím?

Velmi, opět bude zásadní, aby je byly schopné zadržet české orgány činné v trestním řízení, byť je v českém právu možné za určitých podmínek provést hlavní líčení v nepřítomnosti. Může to ale nést obtíže v rovině důkazní a pak samozřejmě ve výkonu trestu.

S rabováním ve válečné zóně české soudy moc zkušeností nemají. Jaký význam může případ Simana do budoucna mít?

U nás mají precedenty spíše podpůrnou váhu, významné je především psané právo. Interpretace Městského soudu v Praze, nebo spíše odvolací instance, kam tento případ směřuje, ale může být použitelná také do příštích případů. Zajímavé mi přišlo hlavně to, že nebyl odsouzený za službu v cizí armádě. To je možné se souhlasem prezidenta.

Petr Pavel prohlásil, že čeští vojáci, kteří budou sloužit v ukrajinské armádě, nebudou potrestáni. V psaném právu je přitom dané, že je potřeba prezidentův souhlas, o který si daný člověk musí požádat, a to Siman neměl.

Jaká další specifika v takových případech mohou nastat?

Je to hodně neprobádané území. Může se stát, že se někdo připojí k neoficiální skupině a může pak být obžalován z účasti na nestátní ozbrojené skupině. Siman bojoval na straně „dobra“, tedy Ukrajiny, je ale otázka, jak budou tyto činy ve světle tohoto rozhodnutí čeští žalobci kvalifikovat, tím spíše, pokud by bojoval na straně druhé. Kdyby se Česko teoreticky dostalo s nějakou zemí do válečného konfliktu, můžeme se bavit o trestném činu válečné zrady, tedy u těch, kteří by se přidali k nepříteli.

Je situace nejasná i proto, že nevíme, kolik přesně Čechů na Ukrajinu nebo do Ruska vyrazilo a co tam dělá?

Myslím, že ano. Sama Ukrajina má vyšetřovatelské týmy, které takové lidi monitorují, a je možné, že nám postupně nějaké další případy předá. Konflikt je blízko, určitá skupina lidí je tedy odhodlána se bojů, ať už na jedné, nebo na druhé straně zúčastnit, což aktivuje výše zmíněné paragrafy.

V sankcích jdou Češi zlatou střední cestou

Ve vztahu Česko–Rusko se zabýváte také sankcemi. Jak je na tom Česko? Proč je na našem sankčním seznamu vůči Rusku tak málo občanů?

Hlavní důvod je naše členství v Evropské unii. Protože jsme součástí EU, navrhujeme osoby především na evropský sankční seznam, který je poměrně velký a silnější. Jak jsem pochopil, náš národní seznam funguje jako jakýsi náhradní vůči tomu, když EU nepřijme nějaké námi navržené jméno.

Jak moc je složité někoho na sankční seznam dostat? Naposledy se v této souvislosti mluvilo například o aktérech proruského webu Voice of Europe.

V takových případech je nutné prokázat jasnou vazbu na zločinný režim. Mezinárodní právo na toto přísně dbá, když někoho zařadíte na sankční seznam, je to velký zásah do jeho osobních práv, jako je vlastnictví majetku nebo jeho svobodný pohyb. Musíme si tak být opravdu jistí, že jsou osoby, třeba ty z kauzy Voice of Europe, přímo napojené na Rusko, nebo že je splněna jiná z podmínek, které nový sankční zákon definuje. Tedy kromě politické roviny je tady i riziko soudního přezkumu.

Co říkáte na iniciativu Kaputin, která poukazuje na ruský majetek v Česku a sama je stíhaná za namalování vlajky před Ruským domem?

Byť se to někomu může zdát stále nedostatečné, postupně ze strany českého státu dochází ke změně ve vstřícnosti vůči Ruské federaci a jejímu zneužívání vlastnictví na našem území. Vymáháme například po Rusku dluhy za pronájem. Na druhou stranu si myslím, že Česko jde spíše zlatou střední cestou, možná je to kvůli obavám z nějaké odvety, aby se to neotočilo a Rusové nevystěhovali naše lidi z našich objektů v Moskvě.

Prověřovat majetky jsme měli už po anexi Krymu

Mohou Češi tyto objekty v budoucnu použít jako „něco za něco“, jako v nedávném případě výměny vězňů mezi Ruskem a západními zeměmi?

V těchto případech je to podle mého názoru hlavně pozůstatek z minulosti a také politická nálada v Evropě a u nás v letech před invazí. Ruské majetky v Česku dlouho nikdo neřešil, na rozdíl od vlastnictví kritické infrastruktury jsou takové bytové komplexy v podstatě neškodné. To, co zmiňujete, tedy nějaké možné výměny objektů, je málo pravděpodobné, myslím si, že Rusové toho u nás mají mnohem více než my u nich.

Vlastní i více než dva roky od války na Ukrajině Rusové v Česku nějaké prvky kritické infrastruktury?

Mohou to být soukromé osoby. Před únorem 2022 získali Rusové, byť často přes nepřímé vlastníky, mnoho důležitých podniků nebo objektů u nás i v jiných evropských zemích. I kvůli událostem z posledních let vznikl takzvaný prověřovací mechanismus zahraničních investic, který má zabránit tomu, aby se při nějaké krizi či vojenské eskalaci zastavil provoz kritických infrastruktur.

Dám příklad, kdyby olomouckou teplárnu, která dodává teplou vodu do statutárního města, čistě hypoteticky, vlastnili například Francouzi a rozhodli se ji prodat válčícím Rusům, český stát by tomu před přijetím tohoto zákona nemohl nijak zabránit. Nyní tomu tak je, stará se o to Ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci prověřovacích správních řízení.

Proč je původ vlastnictví důležité znát?

Vlastník má moc rozhodovat na valné hromadě, má také přístup k neveřejným informacím kriticky důležitých subjektů, ví, odkud a kam jdou dodávky zajišťující teplo, energii a podobně, může teoreticky zastavit provoz, propustit zaměstnance, rozprodat důležitou infrastrukturu, kterou vlastní. Je zajímavé, že jsme tyto prověřovací mechanismy v Evropě nezačali více používat už po anexi Krymu, ale až poté, co to Rusové v roce 2022 „přepískli“, byť třeba v České republice prověřovací zákon nabyl účinnosti ještě předtím, v roce 2021.

Doporučované