„Putin pro mě není normální člověk, ale vrah.“ Pohnutá doba očima seniorek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

„Já se bojím. Říkám si, že kdyby něco, tak nás tady rozmetají všechny,“ neskrývá obavy z nedaleko probíhající války téměř 90letá Marie Jechová.

Přiznává, že s ukrajinskými uprchlíky soucítí i díky vlastním vzpomínkám na dětství. Když začala druhá světová válka, bylo jí šest let.

„Nejhůř jsou na tom ty děti. Odmala vidí, co se děje. Když byla válka tady, tak jsem se od maminky nikdy nehnula. Ostatní utíkali, ale já jsem říkala: maminko, ne, já budu s tebou. Bála jsem se o ni víc než o sebe… Je to hrozné, tohle nemělo přijít,“ dodává seniorka.

Děti na Ukrajině podle ní válku a na ni navázanou bídu také jen tak nezapomenou. Sama má zážitky z válečných a poválečných časů stále před očima. „Doba byla zlá. Vždycky jsem běžela za maminkou na pole. Ona dělala u sedláka a ty babky, které neměly zuby, odkrajovaly kůrky od chleba. Maminka nám je dávala a my za ně byli tak rádi! Dodnes mám ty kůrky ráda,“ vzpomíná paní Jechová.

Spolu s několika dalšími seniorkami se nyní schází v útulně zařízené jídelně Domova U Biřičky. Ženy se shodují, že dění na Ukrajině sledují v televizi každý den hned od rána. Když už je toho příliš, snaží se rozptýlit přepínáním programů. „Hlavně když jsou tam zamilované filmy, krásná příroda a nebojuje se tam,“ dodává Zdeňka Dvořáková, 85letá elegantní dáma.

„Je pravda, že někdy ty zprávy sledujeme možná až moc. Ale je to strašné. Nikdy jsme si nemyslely, že se jako babičky a prababičky dočkáme takové doby,“ přidává se jedna ze spolubydlících Zlata Havrdová.

Sama se podle svých slov neobává, že by se válka přelila i do Česka, trvat ale podle ní bude dlouho. „Odhaduji tak minimálně rok. Putin si prosazuje jen to své. Hlavně aby nebouchly ty elektrárny. I když myslím, že budou rozumní a že to neudělají, protože podle větru by to mohlo jít i na jejich stranu. Nicméně když bouchnul Černobyl, ani jsme to nevěděli. Řekli, že se nic neděje,“ dodává.

Všední odpoledne se v rozlehlém zařízení pro seniory nese v klidném duchu – chodby přes koruny stromů osvětlují sluneční paprsky a z různých míst se ozývají hlasité debaty.

Ještě nedávno tady ale veselo nebylo. Kvůli pandemii covidu-19 museli být místní klienti po nějaký čas dokonce zcela izolováni. Nemohli chodit ven a ani se navštěvovat mezi jednotlivými patry.

„Bylo to zlé. Museli jsme být jen u sebe a ani jsme se nemohli nikam projít. Ale nějak jsme to zvládnout museli. Co zbývalo,“ líčí Věra Hubená, 78letá paní s brýlemi a širokým úsměvem.

Dodává, že ji samotnou překvapilo, jak rychle se obavy z covidu-19 přeměnily ve zcela jiné starosti okolo válečných běsů. Paní Hubená podle svých slov na Ukrajince nedá dopustit – především se zdravotníky má dobré zkušenosti. To potvrzuje i zbývající osazenstvo jídelny.

„Jsem po operaci hlavy, je to čtyři roky. Sousedi mě tenkrát našli ve sněhu, byla jsem bez sebe. Vzali mě do nemocnice do Bydžova, paní doktorka, Ukrajinka, měla zrovna službu a přišla na to, že mám nádor v hlavě. Moc jí děkuju a nedám na Ukrajince dopustit, protože mi zachránila život,“ popisuje paní Hubená.

Přestože působí dojmem křehké dámy, přiznává, že se kvůli Putinově agresi už nejednou rozčílila. Nedávno se dokonce „chytla“ s jedním z místních seniorů.

„Měla jsem tady kvůli tomu s jedním pánem velkou hádku. On se toho Putina zastává! Já jsem mu to ale řekla. Že je to takový blbec, že by s tím Putinem mohli být bratři,“ zvyšuje hlas a v očích jí naskočí plamínky.

Nejvíc jí vadí útoky na běžné obyvatele, nemocnice, mateřské školky, kostely a další. Kdyby se ruský vůdce objevil ve dveřích, paní Hubená by s ním podle svých slov neměla slitování.

„Pro mě to není normální člověk, to je vrah. Ten je horší než Hitler. A jsem na něj opravdu vzteklá. Já bych ho nesnesla. Když vidím ty obrázky a ty děti. Moc jich i těch maminek lituji. Vystavěli si baráky, památky a takový zmetek vše zničí,“ neskrývá seniorka pohnuté emoce.

Přestože se ji spolubydlící snaží mírnit a polemizují ohledně přirovnání s Adolfem Hitlerem, shodují se, že i jim způsobují zprávy o útocích na běžné obyvatelstvo největší trápení.

„Přeju jim, ať se drží a bojují za sebe. A ať se mají co nejvíc rádi a ať to vyhrají,“ dodává paní Hubená. „Hlavně ať neztrácejí naději. A když jdou sem – musí se jim pomoct. Ženská s dětmi to vždycky odnese,“ přidává se Marie Jechová. Je podle ní třeba držet při sobě a vždy se domluvit – a to ve všem.

Seniorky připouští, že i pro ně byly poslední roky nelehké, některým covid způsobil zdravotní potíže. Díky vzájemné podpoře a pomoci rodin ale vše ustály. Kromě toho mají vlastní recept na dobrou náladu: pravidelně zpívají.

„Každý čtvrtek si tady zazpíváme, je nás tady pět ženských. Uvaříme si kafíčko, koupíme si zákusek, posedíme. Člověk zapomene na to všechno, co se děje,“ líčí paní Jechová.

A dává se do zpěvu: „Letěla bělounká holubička, potkala božího andělíčka. Duše z těla, kam jsi chtěla? Chtěla jsem doletět do nebíčka. Doleť si, dušinko, až do nebe, já půjdu k děťátku místo tebe; tam je zlíbám, ukolíbám: líbá tě nastokrát tvá matička.“