Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dvacet tisíc korun, které se splatí za třicet dní. Za stejnou krátkodobou půjčku můžete zaplatit 300 korun, ale i 9278 korun.
Člověk v tísni ve svém každoročním Indexu odpovědného úvěrování, který se zaměřuje na mikropůjčky, odhaluje, jak rozdílné částky mohou zájemci o úvěr zaplatit nad rámec půjčených peněz.
Podle spoluautora žebříčku a analytika Člověka v tísni Davida Borgese v České republice je v půjčování peněz velký paradox.
„Není nelegální tady půjčovat v podstatě za jakékoliv úrokové sazby. Pokud se ale obrátím na soud v situaci, kdy mi bylo půjčeno za sazby, které zhruba překračují 60 procent per annum (roční úroková sazba – pozn. red.), tak je velká šance, že soud řekne, že je to v rozporu s dobrými mravy,“ podotýká David Borges.
V takovém případě je smlouva o půjčce neplatná od samého počátku. Obě strany si následně vymění plnění. „To znamená, že člověk zaplatí zpět jistinu, kterou si půjčil, a to ještě v přiměřených splátkách,“ vysvětluje analytik. Poskytovatel úvěru zase vrátí klientovi zaplacené úroky a další přeplatky.
V několika případech označených hvězdičkou autoři indexu dopočítali podmínky úvěru na hodnoty 20 tisíc půjčených 30 dní. Společnosti poskytují například úvěr na 28 dní.
Navíc se lidé nemusejí obracet jen na soud, ale mohou se bezplatně obrátit na Finančního arbitra, mimosoudní orgán, který vznikl právě k rozhodování sporů mezi zákazníky a finančními institucemi.
„Využíváme to ve chvíli, kdy společnosti dostaly lidi do kolen a ti nesou vysoké úroky. V takovém případě rádi sepisujeme návrhy na smír a jsme v tom relativně úspěšní, daří se nám příslušenství vracet,“ dodává analytik.
Kdy se ohradit?
Podle Borgese jsou obecně dvě okolnosti, při kterých je dobré se v případě příliš drahých půjček obrátit na Finančního arbitra.
První bývá už zmíněné příliš vysoké úročení, pohybující se nad 60 procenty za rok.
Druhým případem je zanedbání povinnosti posoudit, zda je klient schopen úvěr splácet. Takovou povinnost poskytovatelům úvěrů stanoví zákon.
Druhy mikropůjček v žebříčku
Kreditní karta
Platební karta, s kterou lze jít takzvaně do minusu, tedy čerpat peníze dál, i když je uživatel na účtě nemá.
Kontokorent
Doplněk k běžnému bankovnímu účtu. Klientovi umožňuje čerpat peníze z běžného účtu i v případě, že nemá na účtu dostatečnou hotovost.
Mikroúvěr
Jde o krátkodobou půjčku v řádu obvykle několika tisíc korun, kterou dlužník typicky splácí celou naráz.
„Někteří to dělají zodpovědně a jiní to flákají. Například tak, že se nezajímají o to, jaké mají zájemci příjmy. Člověk tam něco napíše a oni si to nezkontrolují a neověří,“ popisuje analytik Člověka v tísni.
Podobně si má poskytovatel úvěru prověřit i životní náklady potencionálního klienta. A stejně tak i to, jestli už nedluží peníze jinde a jestli případně své jiné závazky zvládá splácet.
„V principu v této situaci platí, že byl porušený zákon a smlouva je neplatná. Úvěr se od začátku neměl stát a opět dlužník vrací jistinu bez navýšení,“ doplňuje analytik.
Pro zjednodušení lze podle Borgese uvést, že lidé mohou mít šanci u arbitra na úspěch zejména u poskytovatelů, kteří v Indexu odpovědného úvěrování skončili s červenou barvou.
Barevná škála indexu od Člověka v tísni. U temně červené mohou mít potencionálně šanci se ohradit u Finančního arbitra.
Problém přijde s novým školním rokem
Analytik zároveň upozorňuje, že je třeba být ostražitý před úvěry, které jsou ve své podstatě složitější než prosté úvěry, kdy si člověk půjčí peníze a má jasně stanovenou splátku.
Jedná se zejména o úvěry přes kreditní karty nebo kontokorent. „Dlouhodobě říkáme, že flexibilita ve splácení je úžasná věc, ale u půjčky s jasně definovanou výší splátky máte jistotu, že po určité době úvěr splatíte,“ upozorňuje David Borges. U jiných druhů mikropůjček naopak může nastat situace, kdy lidé dlouhodobě splácí hlavně poplatky a dluh se nezmenšuje.
David Borges také kriticky podotýká, že u půjček přes kontokorent nebo kreditní karty některé banky klientům neumožňují spočítání dluhu v kalkulačce.
„Myslím si, že je to fakt důležité, protože zrovna tyto produkty jsou nepravidelné ve svém splácení a lidé si často nedokážou udělat představu, kolik budou muset splácet. Přitom by vlastně stačilo, aby člověk dostal možnost v nějakém ‚hýblátku‘, že si můžu dovolit splácet třeba 1800 korun měsíčně a chci si z kreditky koupit něco za 50 tisíc korun a uvidím, že to budu splácet třeba 20 měsíců a přeplatím o tolik a tolik peněz,“ zmiňuje.
Podle analytika se mohou lidé dostat do pokušení vzít si dluh zejména koncem léta a se začátkem školního roku. „Jde o věci, které vlastně ani nemusíte platit – dítě nemusí na školní výlet nebo kroužek. Tím, že na to rodina nemá, ale dítě vyčleňujete z kolektivu a aby se to nestalo, tak rodiče podlehnou,“ tvrdí Borges.
