Psychoterapeut o atentátu: V Trumpovi může vyvolat pocit nezničitelnosti

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Měl jsem být mrtvý. Přežil jsem možná díky štěstí nebo boží pomoci,“ řekl bývalý republikánský prezident Donald Trump v rozhovoru, který poskytl deníku The New York Post v letadle poté, co jedna z kulek zasáhla pouze jeho pravé ucho.

Seznam Zprávy hovořily s psychoterapeutem a vysokoškolským pedagogem Tiborem A. Brečkou o tom, jak pokus o atentát může člověka změnit.

Jak velký je to zásah do života člověka, který přežije atentát na svou osobu?

Záleží na člověku, ale určitě je to velký zásah, respektive je to velká změna. Oběť takového útoku je konfrontována, když bychom šli do roviny existenciální, se svou konečností, jde mu o život, dotýká se smrti. U běžně nastavených lidí by po odeznění prvních emocí mohl následovat dlouhodobější strach nebo obava o život. V případě Donalda Trumpa by to mohlo být ale přetaveno naopak v určitý pocit až téměř nezničitelnosti nebo neporazitelnosti.

Když si bleskově popíšeme tu situaci. Donald Trump řeční na pódiu, zaznívá zhruba pět výstřelů, chytá se za ucho, jeho obličej se zkřiví bolestí, krvácí, ochranka ho sráží na zem, pak ho odvádí a přitom exprezident zvedne ruku v pěst a vykřikuje „bojujte“. Jak si vysvětlit takovou reakci?

Ta reakce je velice zajímavá. Je z ní patrné, že Donald Trump rozhodně neztratil duchapřítomnost. Pokud si dobře vybavuji, tak s lidmi z ochranné služby, kteří ho v tu chvíli chránili, byl schopen komunikovat a v uvozovkách se s nimi dokonce domlouval, aby mu vzali vyzuté boty. Následně zvládl komunikovat se skupinkou příznivců, která se tam shromáždila.

To je velmi duchapřítomná reakce na situaci, kdy mu někdo usiloval o život.

Jiný člověk by byl pravděpodobně ochromen vlastním strachem nebo byl minimálně velmi překvapen tím, co se děje a patrně by v té situaci ztratil na nějakou dobu orientaci. Jak je ale z různých záběrů vidět, Donald Trump orientaci nejenže neztratil, ale naopak si zachoval velmi chladnou hlavu a dokázal předtím, než byl doprovozen z místa bezprostředního útoku, komunikovat s příznivci. Z pohledu, řekněme politického marketingu, to bylo velice profesionálně zvládnuté.

Čím to, že dokázal, když mu šlo o život, takto zareagovat?

To určitě nebyla běžná lidská reakce. Jednak to může být tím, že jsou politici obecně nějakým způsobem minimálně zvyklí nebo vytrénovaní k tomu, jak mají komunikovat s lidmi, jakým způsobem se mají chovat v jakýchkoliv případech. Pokud vím, tak Donald Trump si na mediální image velice potrpí, a tudíž ji má hluboko v sobě zakořeněnou. Pak lze také spekulovat o jeho rysech osobnosti, ale do toho se úplně pouštět nechci, protože jsem samozřejmě pana Donalda Trumpa nevyšetřoval, takže nemám poznatky o jeho osobnosti.

Jaký typ osobnosti by v takovém případě takto duchapřítomně zareagoval?

Typ osobnosti, který není standardní. Obecně bychom mohli hovořit o určité, řekněme, zvýšené symptomatologii tendující k možné poruše osobnosti. Každopádně Donald Trump si po celý svůj profesní život velmi potrpí na svou image, na to, z jakého úhlu ho zabírají kamery, na to, jakou pózu nebo jaký dojem vyvolává na fotkách a tento rys osobnosti se vlastně projevil i v této chvíli.

Hovořili jsme o bezprostřední reakci, co pak ty následující fáze?

Obecně v takových případech hovoříme o fázi šoku, o fázi překvapení a následně o fázi adaptace na danou situaci. Zpočátku člověk jede na autopilota, a když příliv zátěže opadne, začínají více fungovat kognitivní funkce, tedy myšlení, paměť a snaha rozebrat a zpracovat danou situaci. My si tu událost musíme nějakým způsobem vysvětlit, pochopit, interpretovat a integrovat ji do svého života. U každého člověka je důležité, jakým způsobem se k tomu postaví. Velmi často mají lidé problém s tím, jak se po takové život ohrožující situaci vrátit zpátky. S vysokou mírou pravděpodobnosti budou bojovat s narušením elementárního pocitu bezpečí nebo porozumění světu. Nějakou dobu trvá, než se tyto potřeby podaří uspokojit a než se nám povede se navrátit se k tomu běžnému životu.

Donald Trump ale už avizoval, že chce ve čtvrtek vystoupit na Kongresu, jehož se účastní desítky tisíc lidí, hovořil na pódiu a opět v otevřeném prostoru…

V obecném slova smyslu to vlastně není vůbec špatná strategie. Připodobněme to třeba k autonehodě. Někteří lidé, kteří ji zažili, mají určitý respekt se vrátit zpátky za volant nebo celkově odmítají řídit. Je to takzvané vyhýbavé chování, které má do určité doby svůj smysl. Když ale trvá příliš dlouho, začíná narušovat kvalitu života. Jestli nakonec opravdu vystoupí a opět se postaví před lidi, může to působit na jeho duševní zdraví velice pozitivně.

Donald Trump řekl, že měl být mrtvý a že přežil jen díky štěstí nebo boží pomoci. Jak moc tato situace dokáže člověka ovlivnit nebo změnit v této sféře?

Může ho to změnit velice silně, třeba dojít k totálnímu přehodnocení životních priorit. U Donalda Trumpa ale zatím ještě nevíme. Vezměme si však nedávný příklad slovenského premiéra Roberta Fica, který prošel něčím velice podobným, i když jeho zranění byla závažnější než ta Trumpova.

Pamatuji si, jak komentátoři a politologové spekulovali, jaký bude jeho první projev po atentátu. Někteří předpovídali, že po okamžiku, kdy se ocitl tváří tvář smrti, dojde k jeho určitému prozření, třeba i uvědomění si vlastních chyb, přijetí větší míry pokory, což by ve finále mohlo vést k většímu smíření na politické scéně. Nejsem politolog, ale jak jsem četl a poslouchal projevy pana Fica, tak mám pocit, že nastal spíše pravý opak. Respektive, že určité rysy chování, které jsme u něj mohli pozorovat před atentátem, jsou ještě zesílenější, než byly.