Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na domažlické Základní škole Komenského v úterý dívka zaútočila na dva spolužáky nožem. Dvě děti jsou zraněné, ale mimo ohrožení života. „U deváťáků, ale i mladších dětí se objevuje daleko vyšší podíl úzkostných stavů než dříve,“ říká v rozhovoru šéfka Asociace školních psychologů Jana Zapletalová.
O útoku dívky v domažlické škole máme zatím jen kusé informace. Nicméně překvapila vás jako odbornici tato informace?
Překvapuje mě to vzhledem k tomu, kdy se incident stal. Tedy na úplně samém začátku školního roku. Takové zkraty a výpadky dětí obvykle bývají spojené s přetížením ve škole či v domácím prostředí nebo s nepřijetím do kolektivu. Je velká otázka, jestli ta dívenka byla jinak úplně v pořádku. Jen bychom spekulovali, co ji k tomu vedlo.
Pokud něco takto výjimečného ve škole nastane, jak má vedení v prvních minutách reagovat?
Samozřejmě ošetřit zbytek třídy. Taková situace vyvolá úzkost, stres, strach. Komunikovat s nimi a snažit se zjistit, proč k tomu došlo. Jestli od ostatních nebyly projevy ostrakismu, netolerance k dívce. Je ale taky možné, že útok vůbec nemusel souviset se školou, ale odehrál se kvůli problémům doma a podobně.
Má se na další dny škola zavřít, nebo se spíše věnovat intervenci, jako to plánují v Domažlicích?
To je určitě vhodnější než školu zavírat. Vysvětlit dětem, jak se takový zkrat stane, co bývá jeho příčinou a co můžeme udělat pro to, aby se to příště nestalo. Tady je právě dobře, když mají děti ve škole někoho, komu důvěřují a mohou za ním přijít, svěřit se, že se v životě něco stalo a ony nejsou schopné to samy zvládnout.
Podobné případy bohužel i v českém prostředí zažíváme častěji. Slýcháme o šikaně, řešíme stále častější psychické problémy dětí. V čem se situace tak zhoršuje?
Šikana ve školách přetrvává hodně dlouho. A co se týče duševního zdraví našich dětí a žáků, jasně to ukázala studie Národního ústavu duševního zdraví. Říká, že u deváťáků, ale i mladších dětí se objevuje mnohem vyšší procento úzkostných stavů. Existuje teorie sněhových vloček, tedy že naše děti a žáci nejsou dostatečně připravené na zátěž. Jsou křehké a když se dostanou do situace, kdy musí řešit nějaký problém, tak ho zvládají velmi těžce a někteří vůbec.
Jednou reakcí na nesnesitelnou zátěž může být pro dítě v některé chvíli takový agresivní čin a napadení jiného. Častěji však bývá takové dítě objektem šikanování. A je to hodně časté mezi děvčaty. Děvčata jsou paradoxně v projevu nesouhlasu agresivnější než kluci.
Jako rodiče děti příliš chráníme
Z čeho podle vás problémy dětí pramení?
Asi se jako rodiče děti snažíme příliš chránit. Spoustu věcí za ně řešíme sami. A naše životy v tomto ohledu ne zrovna pozitivně ovlivňuje svět sociálních sítí, telefonů, počítačů. Řada dětí žije v úplné jiné realitě, třeba ponořených do počítačové hry. Nebo se snaží nějakým způsobem obstát na sociální síti. Lidé jsou tam vůči sobě často velmi zlí a uveřejňují informace, které ty druhé mohou poškodit a dostat je do úzkých. Do situace, kterou malé dítě nebo mladý dospělý vůbec nedokáže vyřešit sám. A řeší ji zkratem.
Kolegyně mi říkala o případu, kde na nejmenované základní škole chodí 12 dětí v jedné třídě k psychologovi, sebepoškozují se, některé jsou na antidepresivech. Je to výjimečná situace?
Chci věřit tomu, že to není úplně běžný obraz. Fakt je ten, že rodiče často chtějí vyřešit problém svého dítěte nejkratší cestou a dávají mu léky. Někdy psychoterapie není rychle dostupná. Někdy příčinou problémů jsou sami rodiče. Někdy jsou to případy v rodinách samoživitelek. Matky situace spojené s nemocí dítěte nebo nestandardními projevy ve škole nedokážou normálně zvládat. Pak vyhledávají péči psychiatrů a žádají o to, aby dítě bylo zklidněno. Máme také v populaci hodně dětí s poruchami pozornosti, chování. Těch skutečně přibývá.
Zmínila jste „jiné reality dětí“. Jak se do nich rodiče mají vžít, vcítit, aby předešli problémům?
Co řeknu, možná bude znít banálně. Nejdůležitější pro rodiče je najít si čas pro svoje děti a komunikovat s nimi. Je potřeba se zajímat o to, co je baví, co dělají, co je případně trápí a stát se parťáky dětí. Když jsou děti u počítačů, telefonů, často to bereme tak, že nezlobí a nevyžadují pozornost dospělých. Někdy zapomínáme na to, jaký vliv dlouhý čas strávený u displeje mimo běžnou realitu může na naše děti mít. Nejen že se zhoršuje kvalita pozornosti, počítače mají i pozitivní dopady. Hovoříme o transkulturní inteligenci. Děti se učí třídit informace prostřednictvím aplikací, mailů, mobilů, ale jejich pozornost je rozbořená. Telefon je ruší i tím, že stále blikají zprávy a dítě čeká, kdy přijde něco nového a není schopné se koncentrovat.
Musíme se snažit dětem nabízet takový program, který u dětí vybudí i jejich tělesnou aktivitu. A hlavně s nimi mluvit.
Hovořili jsme o rodičích. Nicméně se hodně hovoří i o problémech s nedostatkem školních psychologů či výchovných poradců. Jak moc chybí?
Tématu se věnuji 20 let. Za mě i doposud chybí finanční jistota pro tyto odborníky. Často jsou placení z nějakých projektů, grantů. Pro lidi, kteří se musejí neustále vzdělávat, je to nevyhovující situace. Mezi školními psychology zůstávají jen velcí fandové takové práce, ale často odcházejí do jiných sfér, kde jsou lépe finančně ohodnoceni a mají větší stabilitu.
Osobně si myslím, že školní psycholog je významný faktor prevence ve školním prostředí. Když se dobře napojí na vedení školy, rodiče, pedagogický sbor a pracuje s důvěrou všech těch subjektů a je tmelící faktor, pak to hraje významnou roli.
