Článek
Klinický psycholog dětí čelí obžalobě ze zvlášť závažného zločinu znásilnění. Českobudějovický okresní soud se zabývá případy z let 2011 až 2023. Místní odborná veřejnost přitom upozorňuje, že daný člověk při prošetřování případu dál přijímal dětské klienty.
Opět se tak ukazuje problém české psychologie. Oboru chybí profesní komora, jež může v podobných situacích efektivně zasáhnout. „Samozřejmě jsou naše nástroje bezzubé. Je to dlouhodobý problém klinické psychologie a řady jiných zdravotnických oborů,“ říká pardubický psycholog Jan Bažant.
Dle něj se však rýsují dílčí opatření, jež by situaci mohla zlepšit. „Jdeme alespoň cestou kultivace prostředí. Rybník se pročistí,“ dodává v rozhovoru předseda pardubické pobočky Asociace klinických psychologů.
Jak osobně vnímáte ten případ?
Jsem v souladu s názorem asociace. Je vždy velmi těžké posuzovat dvě práva, která stojí proti sobě. Na jednu stranu právo bezpečí pacientů a právo na presumpci neviny u lidí, kteří jsou takto obžalováni. Sám nevím, jakým způsobem by se to mělo ošetřit. Spíš než jako legislativní to vidím jako problém morální, jak postupovat. Obecně si dokážu představit i falešné obvinění, které jednotlivci zastaví práci, zničí mu pověst. Naopak existuje riziko, že pachatel dál bude páchat své trestné činy, dokud nebude pravomocně odsouzen.
Vyjádření asociace k případu
„Popis situace obžalobou, tak jak ho uvádějí média, je alarmující, pokud by docházelo k jakémukoliv zneužití moci zdravotnického pracovníka (zde konkrétně klinického psychologa), je soudní proces zcela na místě a plně stojíme za právy pacientů.
Situace je nyní v soudním jednání, proto Prezidium AKP ČR aktuálně akceptuje český legislativní procesuální postup, tedy ctí presumpci neviny, dokud nebude prokázáno jinak.
AKP ČR je asociací sdružující odborníky v oblasti klinické psychologie, která kultivuje odborné prostředí a zasazuje se o zlepšení podmínek pro poskytování adekvátní klinicko-psychologické péče pacientům, pro vzdělávání v oboru klinická psychologie. Nejsme komorou, členství v asociaci není nikterak zákonem podmíněné, je tedy zcela dobrovolné. AKP ČR není oprávněna poskytovat jakékoliv informace o klinických psycholozích, a to ani na úrovni, zda členy jsou či nikoliv.“
Stanovisko Asociace klinických psychologů ČR
Někteří vaši kolegové z oboru apelují na to, aby stát, potažmo profesní sdružení, v takto křiklavých případech mohl danému člověku pozastavit činnost. Co vy na to?
Určitě je to cesta kudy jít, ale pořád musíme myslet na to, co bude potom, když se obvinění neprokáže. Tam není jasný výklad nebo soudní cesta, jak se domoci zpět poškozené pověsti. Určitě si dovedete vzpomenout na řadu politiků, třeba bývalou ministryni Vlastu Parkanovou, kteří byli obvinění, vedlo to ke konci jejich kariéry. Soudy se roky táhly a nakonec se podezření neprokázalo.
O daném kolegovi nic nevím, neznám ho. Je pro mě těžké se v tomto směru vyjadřovat. Takto to rozlousknout při našem rozhovoru nedokážu.
Zároveň člověk asi nechce být v kůži rodiče, který by chtěl jít s dítětem za takto obžalovaným odborníkem a netušil by, co se dělo.
Snažíte se ze mě dostat jednoznačné stanovisko, které v tomto směru nedokážu poskytnout. Dokážu se vžít jako rodič do té situace. Sám bych měl velké pochybnosti, kdyby se mě ty věci donesly. Není neběžné, že o zdravotnících kolují informace z nepochopení, ze stresu, špatné interpretace. Ale cítím tady ten velký apel. Jde o dítě. Je otázka, jak bych se sám jako obviněný k té situaci postavil. A nakolik by mi i životní situace dovolovala dál poskytovat tu péči. Je to složité.
Takže myslíte, že si má obžalovaný rozhodnout o konci praxe sám?
Měla by tam být souhra sebereflexe obžalovaného člověka s jistotou, že když se obvinění neprokáží, tak bude mít jistotu odškodnění a pozastavení činnosti pro něj nebude likvidační. Což v téhle chvíli jednoznačně chybí. Rovnováha práv je pak velmi křehká. Bylo by fajn, kdyby odborné společnosti měly větší tlak a sílu, aby mohly prosadit i svoje etické závěry.
Kdy se o případu z Českých Budějovic dozvěděla vaše asociace?
Mám o tom případu informace až od chvíle, kdy jste oslovil prezidium.
Vyjádření obžalovaného
Obžalovaný klinický psycholog obžalobu odmítá. „Jde o konkurenční boj od kolegů, u kterých se musí platit a jejich pacienti ke mně odcházejí,“ reagoval v SMS vyjádření pro Seznam Zprávy.
Znásilnění popírá. Tvrdí, že je popis jednání zkreslený. „Dalších 7 let se mnou trávil každý víkend a chtěl se ke mně nastěhovat,“ řekl směrem k jednomu z poškozených. Dodal, že nikdo z aktérů nebyl jeho aktuální pacient a „všechno se dá doložit.“
Na dotazy, zda a kdy ordinuje či jestli je členem Asociace klinických psychologů, doposud nereagoval.
Můžete alespoň říct, jestli jste se už tím případem nějak zabývali? A jestli je daný psycholog členem asociace?
Nemůžeme se svobodně bez souhlasu našich členů vyjadřovat ke členství. V tomto směru je nejlepší kontaktovat daného kolegu. V souhlasu ohledně shromažďovaných údajů nemáme tuto část, která by umožnila říct, kdo je členem, a kdo ne.
Takže ani nemůžete říct, jestli byl ten člověk nějak sankcionován.
V tuhle chvíli to nejde. Informace jsou interní. Jsme spolek, profesní organizace a nemáme specifický status jako např. Česká lékařská komora. Musíme se řídit GDPR (obecné nařízení o ochraně osobních údajů - pozn. red.) a dalšími pravidly.
Daný jedinec asociaci své problémy bude hlásit těžko. Má organizace šanci taková obvinění zachytit?
Funguje mechanismus, kdy poškozený, stěžovatel nebo někdo s podezřením může podat podnět k prošetření etické komisi. Nicméně závěry asociace jsou jen ohledně nějakého doporučení. V horších případech lze doporučit vyloučení z asociace, ale to je tak všechno, co doposud spolek může udělat. Nemůže sám za sebe podávat nějaké informace či překračovat meze trestního zákoníku, který říká, co se musí nahlásit.
Chybějící komora
Vy přitom máte ve stanovách, že lze udělit napomenutí, důtku či vyloučit z asociace. Nejsou ty nástroje úplně bezzubé, když není jasné, jestli jste je použili v takto křiklavém případě?
Samozřejmě je to bezzubé. A je to dlouhodobý problém klinické psychologie a řady jiných zdravotnických oborů, kde chybí organizace ve smyslu komory, která by měla ze zákona nastavené tyto procesy a bylo by jasné, že klinický psycholog je automaticky členem a v takových případech komora automaticky jedná. Tohle funguje u lékařů, farmaceutů, zubařů. U nás to bohužel takto nastavené není.
V čem by komora usnadnila řešení podobných případů?
Jako zdravotníci máme povinnosti vůči svým pacientům, ale ty jsou velmi obecné a v žádném zákoně nemáte ošetřenou etickou stránku práce zdravotníka. Tyhle jemnosti zákon vykládat nemůže.
A mohla by komora psychologů hypoteticky zasáhnout v tomto konkrétním případě, a jak?
Návrh fungování komory máme připravený. Předem disponuje kompetencemi, stanovenými zákonem. Jestliže by měla stanovené, že řeší stížnosti na výkon povolání klinických psychologů, pak se může na zákonné úrovni vyjadřovat k obdobným věcem, může být pružnější. Když se teď rozhodnete, že nebudete členem Asociace klinických psychologů, tak nebudete a můžete dál v oboru pracovat.
Vnímáte také ten paradox, že profesionální psycholog musí projít léty studia a na druhou stranu v Česku při nedostatku odborníků nedokážete z trhu vyhnat problematické kolegy i různé šarlatány a podobně?
To nás hrozně trápí. Je to velký problém. Psychoterapie je na pomezí mezi zdravotnickou službou a službou poskytovanou mimo zdravotnictví. Není jasně vymezené, kdo obor může a nemůže poskytovat. Ve zdravotnictví není vymezený právě problém profesní samosprávy klinických psychologů, abychom byli schopní problémy řešit rychle a efektivně.
I v předešlých případech s problematickými terapeuty či fyzioterapeuty jsme slyšeli volání po profesních komorách. Jak dlouho už vám chybí, přes deset let?
Voláme po ní od roku 1992, kdy přišel první návrh na vznik Komory klinických psychologů. Dříve to asi bylo nechutí politiků, aby vznikaly další samosprávné profesní celky. Teď vidím problém v tom, že se zdravotnictví dostalo do schizmatu. Jsou tu povolání farmaceut, lékař, zubař jako součást takzvaného komorového zákona. Tam je pozice posílená. Ale pak je celá řada nelékařských zdravotnických profesionálů, kteří samostatnou organizaci mají jen na úrovni profesních spolků. Tohle rozdělení je dlouhodobé a snažíme se je napravit. Nicméně, ani u lékařů komora není všespásná. Třeba u psychiatrů se kauzy řeší v poslední době poměrně často, ačkoliv mají lepší páky.
Asociací a spolků, které zastřešují psychology či psychoterapeuty, je celá řada. Jste v návrzích jednotní, nebrání návrhům i vzájemná nedorozumění či spory?
Máte pravdu, že jsou tu dva rozporuplné proudy, které definují scénu kolem profesních komor. Ten první volá po tom, ať vznikne organizace po vzoru Slovenské komory psychologů, kam by spadaly všechny psychologické profese a ještě navíc profese psychoterapeutické. Jenže v odborné veřejnosti neexistuje jednotná definice, kdo je psychoterapeut. Podle jedné strany by měl projít postgraduálním psychoterapeutickým vzděláváním a je úplně jedno, jaké máte vysokoškolské vzdělání. Můžete být třeba chemik nebo nukleární vědec, a pak jít na psychoterapeutický výcvik.
A druhý proud?
Ten říká, že první pojetí je příliš liberální. A tvrdí, že člověk k psychoterapeutické praxi potřebuje specifičtější vzdělání. A že to nemůže být kdekdo. Že bezpečnost poskytování psychoterapie je nad její dostupností. Pořád je to činnost, která zasahuje do zdraví a fungování člověka a má svoje rizika.
Vy zastáváte který názor?
Bylo by fajn, kdyby se rozlišovala psychoterapeutická péče jako zdravotní služba a péče jako poradenství pro lidi, kteří jsou v psychické nouzi, ale nutně není ohrožené jejich psychické zdraví. Ve zdravotnictví je vydefinované jasně, jak se psychoterapeutem stanete. Od tohoto roku se vydefinovalo, jak může vypadat třístupňový model psychoterapeutické péče.
A říkal jste mi, že mimo zdravotnictví leží ve Sněmovně aktuální návrh. Čeho se týká?
Změny živnostenského zákona, aby vzniklo psychoterapeutické poradenství jako jasně vymezená živnost. Jsou vymezení absolventi magisterského studia - třeba učitelství, sociální pedagogika, sociální práce, filozofie -, kteří mají jasné základní znalosti, aby další psychoterapeutické vzdělání mělo na co nasedat. Na tom se odborná veřejnost dohodla po několikaletém dialogu.
Jak je blízko - nebo daleko - vznik komory?
Vznik jakékoli komory je daleko. V tuto chvíli to není na stole. Není dost prodiskutované, jak by komora měla vypadat. Tak jdeme alespoň cestou kultivace prostředí. Jasně definovanou živností se pročistí rybník. Teď se psychoterapeutem může nazývat kdokoli.
