Procento lidí na festivalu potřebuje pomoc po použití psychedelik, říká expert

Psychedelické látky se čím dál častěji používají v lékařském a terapeutickém prostředí, jejich potenciál potvrzuje i celá řada studií. Přesto zůstávají kvůli své ilegalitě kontroverzním tématem.

Terapeut a koordinátor psychedelické první pomoci Jakub Guman proto tvrdí, že nejlepší cestou by byla jejich postupná dekriminalizace, kterou zavedlo například Portugalsko. „Od doby, kdy tam není držení a užívání látek trestné, mají mnohem nižší procento hospitalizací i úmrtí spojených s užíváním,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

„Většina odborníků už uznává, že mají obrovský potenciál, jen je potřeba ho správně uchopit,“ dodává. Upozorňuje ale i na to, že při jejich užívání hrozí mnoho rizik. Kromě osvěty se totiž zabývá také pomocí lidem, kteří prožívají náročnou psychedelickou zkušenost.

Věnujete se pomoci lidem, kteří prožívají náročné stavy po užití drog. Na koho cílíte?

Zaměřujeme se především na uživatele psychedelik na akcích a v komunitách, kde se dá předpokládat jejich výskyt. Myslím ale, že je na začátek nutné si definovat, co se vlastně schovává pod slovem „drogy“. Většina jich je totiž státem podporovaná a platí se z nich daně. Alkohol se stal nedílnou součástí naší kultury, a zároveň to je skoro nejhorší a nejdestruktivnější droga ze všech. Návykový obsah mnohých běžně dostupných léčiv by vydal za samostatný rozhovor.

A když se bavíme o těch nelegálních?

Když se z politických důvodů v 60. letech na půdě OSN rozhodovalo o jejich zákazu, definovaly se různé kategorie. Ty, které teď máte nejspíš na mysli, jsou většinou v takzvané čtvrté skupině, kam spadají „návykové látky bez léčebného potenciálu“. To je oficiální definice, podle které se řídí i náš současný zákon. Ale to je problematická věc.

Proč?

V rámci České psychedelické společnosti a v projektu Psycare se zaměřujeme zejména na psychedelika, tedy látky, které jsou v té kategorii také, a přitom prokazatelně návykové nejsou a léčebný potenciál mají. Existuje na to celá řada výzkumů vedených předními vědci a odborníky, u nás jsou to například studie pod Národním ústavem duševního zdraví. Nebavme se tedy prosím o drogách, ale o psychedelicích.

Co přesně jsou tedy psychedelika?

Obecně to jsou látky měnící vědomí, které mohou mít dost často léčebný nebo terapeutický přesah. Při správném užití mohou mít ohromný seberozvojový potenciál, pomáhat odkrývat a léčit traumata, překlenout deprese nebo jen ukázat to lepší, co v nás je. Jenže jedním dechem musím dodat, že jsou s tím spojená i nějaká rizika. Mnoho lidí na to v rámci boje za jejich destigmatizaci rádo zapomíná. Abychom byli fér, musíme zmínit obě strany.

Jaká jsou podle vás ta největší rizika?

Když je někdo užije v nevhodném prostředí, kontextu nebo rozpoložení. Takové ty historky z policejních příruček, které říkají: „Na LSD si myslíte, že umíte lítat, takže skočíte z okna,“ jsou úplný nesmysl. Na druhou stranu, člověk si ve změněném stavu vědomí v rámci vnitřních procesů může projít i poměrně složitými a náročnými stavy, ne vždy úplně příjemnými. Může se třeba zranit, látky nevhodně zkombinovat, neodhadnout množství a tak dále.

Většina psychedelických látek je pro zdravé jedince ve správném množství sama o sobě bezpečná. Ale v kombinaci například s alkoholem nebo konopím mohou mít jiný a leckdy i nepředvídatelný účinek. Některými látkami se dá i předávkovat, naštěstí je ale takových případů v rámci psychedelik jen hrstka.

Jste koordinátorem psychedelické první pomoci, takzvané Psycare. Mohl byste popsat, o co jde?

Myslíme si, že lidé budou látky užívat vždy, ať už jsou legální, nebo ne. Když se někdo opije, má pro to společnost pochopení. Pro uživatele psychedelických látek je toho pochopení méně, a právě proto se na ně specializujeme. Jezdíme v týmu školených lidí na hudební akce, kde se dá konzumace nějakých látek předpokládat.

Riziko většinou spočívá v tom, že na každé akci je spousta lidí, která to nějakým způsobem přežene nebo jsou špatně informovaní prvouživatelé. Do toho často pijí alkohol nebo kombinují všechno se vším.

Kolika lidí se přibližně vaše pomoc týká?

Dle našich interních statistik nějakou formu naší pomoci potřebuje až zhruba procento návštěvníků vícedenní akce. To je vlastně dost vysoké, až alarmující číslo. Na párty o dvou tisících lidech se tak snadno dostaneme na dvacet případů, kdy je nějaká naše intervence nutná. Nemusí to být vždy vyhrocená situace – člověk si třeba jen dá látku, která mu neudělá úplně dobře a cítí se nesvůj, potřebuje klid a někam se zašít, dostat se z toho. V tu chvíli nastupujeme my.

Jak vaše pomoc vypadá?

Vozíme s sebou prostornou jurtu, která bývá na klidnějším místě areálu, je příjemně vydekorovaná, jsou tam měkké matrace, deky, voda, vitamíny a třeba ovoce. Uvnitř se po směnách střídají dobrovolníci, často to jsou psychologové nebo terapeuti. S lidmi, kteří přicházejí s nějakým problémem, navazují základní kontakt. Často to ani nejsou uživatelé látek, ale třeba i samotní organizátoři, zdravotníci nebo sekuriťáci, kteří se jen potřebují na náročné směně na chvíli hodit do klidu.

Pokud se objeví klient v nějakém náročném psychedelickém stavu, pracujeme s ním. Většinou stačí už zmíněné uzemnění, hluboké dýchání, klid a bezpečí, možnost si tím procesem v klidu projít. Někdo se jen potřebuje vypovídat, jiný hledá místo, kde se může v klidu zhroutit a zapomenout na svět venku. Většina klientů odchází už více méně v pohodě a z nejhoršího venku. Troufám si tvrdit, že častěji je to spíš psychologická než psychedelická první pomoc.

Mění se nějak lidé, kteří v průběhu let tuto pomoc využívají?

Nemyslím si, že by se měnila třeba věková skupina nebo typ uživatelů. Mám spíš dojem, že se proměňuje nálada, ve které přicházejí. Poslední dva roky byly trochu divoké – covid, válka, krize a tak dále. Osobně si myslím, že v lidech tato témata trochu víc rezonují. Zároveň se snažíme na ně v běžném životě moc nemyslet, takže se snadno může stát, že ve zcitlivělém stavu po užití nějaké látky vyplují intenzivně na povrch.

Určitě se setkáváte i s kritikou, jestli tímto uživatele drog nepodporujete. Jak na ni reagujete?

Většinou stačí lidem vysvětlit, co přesně děláme a s jakými látkami a lidmi pracujeme. Je potřeba vždy říkat, že náš princip pomoci spočívá ve snižování rizik a že kdybychom se o těchto látkách přestali bavit, neznamenalo by to, že zmizí. Snažíme se, aby užívání bylo co nejméně rizikové pro uživatele i jejich okolí. Takhle to většinou pochopí a akceptuje každý.

Měli jsme třeba kdysi na velké hudební akci konflikt s mužem, který chtěl rozkopat jurtu, říkal, že „pomáháme smažkám“. Pomohl klid a asertivita. Po chvíli rozhovoru odcházel s tím, že to vlastně tak špatné není a že k nám někoho pošle, jestli uvidí, že je mu špatně. Vlastně z toho byla ve výsledku oboustranně docela fajn a obohacující zkušenost.

Posouvá se obecně názor společnosti na užívání psychedelických látek?

Rozhodně. Jak se množí vědecké výzkumy i populárně naučné a osvětové články, čím dál tím víc lidí si uvědomuje, že dlouho démonizované „drogy“ mohou mít i nějaký pozitivní přesah. V lékařském a terapeutickém prostředí už většina odborníků uznává, že mají obrovský potenciál, jen je potřeba ho správně uchopit. Například v Praze vznikla předloni psychedelická klinika Psyon, kde se podává ketamin na léčbu deprese, aktuálně dokonce i s přispěním pojišťovny. Teď ještě, aby v rychlém sledu následovaly i další nutné legislativní změny.

Prospělo by nám tedy v tomto ohledu zavést větší toleranci?

Určitě. Například většina naší společnosti (CZEPS) se shodne na tom, že nejlepší cestou by byla postupná dekriminalizace, jak to zavedlo například Portugalsko. Od doby, kdy tam není držení a užívání látek trestné, mají mnohem nižší procento hospitalizací i úmrtí spojených s užíváním.

Jiné země ve světě (Kanada, některé státy USA) postupně přecházejí na dekriminalizaci, nebo dokonce úplnou legalizaci látek, za které u nás ještě stále je množné jít sedět. V tomhle jsme bohužel v Čechách i trošku pozadu, byť už spousta lidí na správných místech odvedla hodně dobrou práci, ale bohužel to pořád není dost.

Můžeme si připomenou nedávnou kauzu polských neošamanů, kdy za terapeutickou práci s tradiční amazonskou medicínou padly drakonické tresty, zcela bez ohledu na společenskou nezávadnost toho konání a v rozporu s názory odborníků na poli drogové politiky a prevence.

Říkal jste, že lidé tyto látky budou konzumovat bez ohledu na jejich nelegálnost. Jak tedy mohou alespoň zvýšit bezpečí, rozhodnou-li se je užít?

Je důležité dodržovat takzvané základy bezpečného užívání, zejména „set a setting“. Tedy být v době užití úplně v pohodě duševně i zdravotně, zajistit si bezpečné prostředí a v ideálním případě někoho střízlivého vedle sebe. A zjistit si o substanci co nejvíc předem, vědět, co dokáže a jaká jsou s ní spojená rizika. Zkrátka: užít ty látky ve vhodném kontextu, ne do sebe ládovat páté přes deváté po noci beze spánku někde v nočním klubu.

Co se může stát při nedodržení těchto pravidel?

Jakékoli látky měnící vědomí (nejen psychedelika) mohou spustit dlouhodobější problém, depresi, psychospirituální krizi nebo dlouhodobé změny nálad. U velmi malé skupiny lidí, která má například nějaké latentní psychické onemocnění, je možné, že se jim rozjede náročný psychický stav vyžadující odbornou pomoc. Ale to se bavíme o opravdu zlomku lidí, navíc ve srovnání s problémy způsobenými alkoholem nebo marihuanou jde o zanedbatelný vzorek.

Jsou rozdíly mezi bezpečností jednotlivých psychedelik?

Ta škála je obrovská, záleží i na množství látky nebo kontextu užití. Každá látka dělá trochu jiné věci, působí na jiné receptory v mozku nebo aktivuje jiné tělesné procesy. Jinak fungují tradiční šamanské medicíny (Ayahuasca, Peyotle, žába Bufo Alvarius), jinak funguje LSD, ketamin nebo látky ze skupiny amfetaminů (MDMA).

Každá z těch látek může něco dobrého přinést, anebo naopak hodně zkomplikovat život. Některé látky mají různé zdravotní kontraindikace a rizika, jiné jsou fyziologicky naprosto bezpečné a nedá se jimi předávkovat ani v poměrně obřích dávkách. A pak jsou jiné, kde rozdíl mezi účinnou a smrtelnou dávkou je tak malý, že jejich užití lze spíš důrazně nedoporučit za všech okolností.

Troufám si ale říct, že majoritní většina komplikací spojených s užitím psychedelik je jen v kategorii „náročná psychická zkušenost, která neohrožuje na zdraví ani na životě“. Nejčastěji se do ní dá dostat při užití látek v nevhodném setu a settingu.

Co byste poradil lidem, kteří se do takové situace dostanou?

Lidé prožívající náročnou zkušenost většinou nemají už z podstaty věci ten proces pod kontrolou a nejlepší, co mohou udělat, je snažit to prodýchat, uzemnit se a počkat, až to přejde. Rada „co dělat“ směřuje spíš pro přátele nebo zkrátka kohokoli, kdo se o člověka prožívajícího nepříjemnou psychedelickou zkušenost začne starat.

Jak by tedy měli zachovat lidé v okolí?

Na prvním místě je vždy důležité je dovést takovou osobu na místo, kde je klid, ticho a bezpečí. Postarat se o jejich fyzickou rovinu, aby je nic neohrožovalo, měli pohodlí, teplo a tekutiny. Pak s nimi stačí jen být, zopakovat, že to, co se děje, je vlivem nějaké látky, že to skončí a že se nemusí ničeho bát. Že jste tam s nimi a pro ně. Můžete společně dýchat, povídat si, nebo jen tak společně mlčet.

Důležité je nechat člověka si ty náročné procesy nějak zpracovat, nikam ho netlačit a nezahlcovat informacemi. To je úplný základ, který většinou stačí na to, aby se ti lidé dali do kupy a nakonec z toho náročného stavu třeba i nějak do budoucna profitovali. Ona totiž leckterá náročná zkušenost může mít z dlouhodobého hlediska poměrně slušný rozvojový potenciál, když se správně zpracuje a integruje do života.