Proč žijí mladí v nejistotě? Nemohou se spolehnout na rady rodičů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mladší generace je otevřenější, takže je ochotná o problémech mluvit daleko více než ta starší. Stejně ale dopadají průzkumy hrozivě. Se sebepoškozováním nebo sebevražednými myšlenkami má podle loňského průzkumu organizace Nevypusť duši osobní zkušenost 30 procent dětí ve věku 12 až 19 let.

Národní ústav duševního zdraví zase varuje, že duševní pohodu nezažívá celá polovina deváťáků. Podle školní psycholožky Nory Jakobové na mladé lidi kromě osobních věcí dopadají také velké události, jako třeba válka na Ukrajině nebo nedávná střelba na filozofické fakultě.

Navíc se stále řada z nich nevyrovnala s dopadem covidu na jejich život. Jak se s takovou zátěží vyrovnat a co může pomoct? Ptáme se v rozhovoru.

Začnu otázkou, která je taková věčná. Mají to dnes děti těžší, než to měla předchozí generace?

Záleží, co znamená to „těžší“. Každá generace měla nějaké své téma, kvůli kterému jí připadala její realita obtížnější. Co nyní komplikuje dětem situaci, jsou velké a rychlé změny, které jsou daleko méně předvídatelné. Mám pocit, že předchozí generace se dívaly na budoucnost pozitivněji. Ta současná, aniž by to nějak vyhledávala, slyší nejrůznější katastrofické scénáře. V tom to mají těžší. Jsme na gymnáziu, takže studenti se samozřejmě o budoucnost zajímají, a všímáme si toho, že ji ne vždy vnímají pozitivně.

Takže se bavíme o generačním problému nejistoty?

Ano, nepředvídatelnost a nejistota je velmi trápí. Navíc naráží i na to, že se nemohou inspirovat od předchozích generací nebo se na ně obracet o radu. Často mi žáci říkají, že probírali nějaké trable doma s mámou nebo tátou. Sami ale také hned dodávají, že jim to ne vždy úplně pomohlo, protože byla rada, která se týkala fungování dřívějšího světa a kterou v dnešní době nemohou využít. Takže je ještě více znejisťuje, že nemohou čerpat zkušenosti a moudrost předchozích generací, protože ani ty často nevědí, jaký svět bude.

Cítí se tedy osamoceně?

To bych zase neřekla. Propojení jsou dnes hodně jak ve fyzickém, tak virtuálním světě. Často ale cítí, že se nemají na koho obrátit s otázkami k budoucnosti, protože neexistuje žádný jasnější životní mustr jako dříve. Zároveň jsou sice hodně propojení s vrstevníky, ale když se mnou mluví, tak mi popisují, že to nevnímají jako ryzí nebo pravá pouta, takže se kamarádům nesvěří s věcmi, které je skutečně tíží. Hodně to podle mě souvisí právě se sociálními sítěmi, kde si vybudují nějaký svůj mediální obraz a nechtějí si ho bořit.

Když se podíváme na data – 40 procent deváťáků mělo podle loňského průzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví střední až těžké deprese, 30 procent z nich známky úzkosti. Žijeme skutečně v době epidemie duševních obtíží?

Máme pravidelné schůzky s psychology z ostatních škol i poraden a samozřejmě o tom diskutujeme. Jedna věc je, že se o těchto problémech daleko více mluví. Taková data je pak možné získat právě díky tomu, že jsou lidé vůbec ochotní řadu věcí přiznat. A je otázka, jak by to dopadlo dříve.

Dnešní generace je tedy prostě otevřenější?

Ano, jsou daleko ochotnější sdílet, což je dobře. Druhým důvodem je obecně nejistota, o které jsme už mluvili. K tomu je nutné připočítat různé globální krize, které se v posledních letech valí. Za třetí ale musím zmínit vliv sociálních sítí. A to hlavně, co se týče srovnávání.

Na střední škole jsou mladí lidé ve věku, kdy hledají svou identitu. Vždycky byli proto znejistělí, srovnávali se s vrstevníky a samozřejmě si připadali nejhorší a také nepochopení. To k tomu věku prostě patří. Ale teď mají daleko tvrdší srovnání právě skrze sociální sítě. Mají pocit, že nedosahují těch ideálů. K tomu je nutné vzít v potaz i celosvětové události, ať už covid nebo válečné konflikty.

Když zmiňujete globální krize, pozorujete, že duševní pohodu žáků ovlivňuje válka na Ukrajině?

Mnohých dětí se ale válka dotýká i osobně, ať už pochází z Ukrajiny nebo mají nějaké rodinné vazby, případně mají ve svém blízkém okolí někoho s přímou zkušeností. Stejně tak válka v Izraeli. Rozhodně to nikomu není lhostejné. Kolegové, kteří vyučují společenské vědy, se tématu dotýkají v podstatě na denní bázi.

Je ale nutné se učit pracovat se všemi zátěžovými situacemi, ať už jsou tedy vnitřní nebo jako v tomto případě vnější. Najít si správné zvládací strategie, což chápu jako jeden ze základních kamenů dnes hodně skloňovaného well-beingu. Některé děti třeba cíleně odmítají sledovat dění. Říkají, že dají na chvíli raději všechny zprávy stranou, protože je to drtí.

A je to správná strategie?

Jde o to, co člověk v daný moment sám potřebuje. I dětem dávám tuhle radu, že mnohdy sami víme, co nám pomůže, když se na chvíli zastavíme a posloucháme se. Ale ano, někdo si třeba řekne, že tři týdny nechce nic číst ani sledovat a neznamená to, že je ignorant, ale potřebuje se prostě nějakým způsobem „usebrat“ a dát dohromady. To je naprosto v pořádku.

Když jsme u současných událostí, tak to bude čtvrt roku od tragického útoku na filozofické fakultě, a vy jste odtud jen nějaké tři zastávky tramvají. Jak jste tohle se žáky řešili?

Hodně jsme zvažovali, jak to celé pojmout. Hned následující den po tom útoku jsme totiž měli mít takové školní besídky a jarmark. Samozřejmě bylo jasné, že nic z toho nebude. Ten večer jsme také měli jako učitelé vánoční večírek, který logicky žádným večírkem nebyl, naopak jsme debatovali, co teď.

Iniciativa ale vzešla přímo od studentské rady. Napadlo je, že se ve škole sejdou pouze ti, kdo budou mít zájem, chvíli spolu pobudou a pak hromadně půjdou na pietní místo. Další mohli zůstat doma, pokud třeba raději chtěli být s rodinou. Roli samozřejmě hrála ta místní blízkost, ale mnozí mají na filozofické fakultě známé nebo někoho z rodiny.

A jak jste se k tomu vrátili po vánočních prázdninách, protože samozřejmě šlo v Česku o naprosto nemyslitelnou situaci a celá společnost najednou musela řešit, že se může něco takového stát i u nás?

Nechtěli jsme dělat nic honem a hromadně pro celou školu. Taková byla i metodická rada všem školám od poraden. Ale v rámci třídnických hodin měli možnost žáci sdílet, co potřebovali. Snažili jsme se, aby zase získali pocit bezpečí a nějaké jistoty.

Chodili se vám žáci přímo s tímto svěřovat?

Ano, někteří o tom potřebovali mluvit. Jedna studentka mi psala už během vánočních prázdnin, že by potřebovala po novém roce právě tohle probrat, protože se jí to bohužel dotklo velmi osobně. Zároveň i v pedagogickém sboru jsme řešili jeden velmi blízký dopad toho útoku, takže jsme k tomu museli zaujmout nějaký postoj i ve škole, protože se samozřejmě ptali také žáci.

Když ale zmiňujeme různé vnější události, které mají dopad na duševní zdraví dětí, nezapomínáme už na covid? Přichází sice další a další názvy, ale byl vůbec čas se vyrovnat s dopadem dlouhé doby distanční výuky a omezení sociálních kontaktů?

Jak to vidím já, tak důsledky covidu nás teprve dobíhají. Naši současní maturanti kus svého školního života prostě ztratili. Zaprvé neměli čas se ani pořádně poznat. Když se s nimi o tom teď ale bavím, tak docházíme k tomu, že jim podstatná část jejich života prostě splývá. Říkají, že si nepamatují, co který rok dělali, co se učili, o čem přemýšleli, je to pro ně jeden velký chumel.

Rozhodně si myslím, že tahle generace si důsledky covidu v sobě ještě nějakou dobu ponese dál, protože v období, kdy se člověk potřebuje osamostatňovat, byli nuceni žít zavření doma, což bylo z pohledu jejich psychologického vývoje úplně mimo.

Učitelé zmiňují i dopady ve výuce. Ani ne tak z hlediska obsahu. Studentům ale kvůli covidové mezeře chybí studijní návyky. Vnímáme i nárůst obtíží, které vypadají jako poruchy učení. Když o tom ale diskutujeme i s kolegyněmi z poraden, shodujeme se, že to, co jen vypadá jako porucha učení, je ve skutečnosti nějaký dopad covidu.

A jak se dá pracovat s poruchami, které ve skutečnosti poruchami nejsou?

Pracujeme spíš s režimovými opatřeními. Tedy učíme studenty chvíli vypnout mobil nebo počítač, být offline, vzít si jen papír nebo učebnici, strukturovat si čas. Je to ale těžké, protože když se zase vrátíme k tématům, která se pojí se současnou generací, tak je to problém se soustředěním. Děti si nedokážou tak dobře uspořádat pracovní prostředí, aby je nic nerozptylovalo.

Když se ale s tím odborně pracuje a studenti jsou motivovaní, dokážou udělat velké pokroky. A to nejen v kompenzaci zmíněných obtíží, ale celkově jsou pak sebevědomější a psychicky odolnější. Hlavní je zachovat si naději, že je to možné.