Úzkosti, sebevraždy, netolismus. Péče o dětské duše se řítí do stavu ohrožení

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Postupně jsem měla z jídla velké výčitky, jedla jsem čím dál méně. Pořád jsem si ale říkala, že nemůžu mít anorexii, protože jsem nikdy nebyla hubená,“ líčí Gabriela Švejdová. O své zkušenosti s mentální anorexií, pobyty v psychiatrických léčebnách, sebepoškozováním i o cestě k vyléčení dnes dovede mluvit veřejně a její osobní zpovědi se mezi mladými lidmi setkávají s nemalou odezvou.

V Česku se s problémy podobného rázu potýkají tisíce dětí a mladistvých. S větší či menší intenzitou ochromují jejich běžný život a bez milosti mažou představy o bezstarostném dětství či dospívání.

Aktuální čísla přitom potvrzují obavy posledních let: covid a jím vynucená opatření, izolace i všeobecná ztráta části životních jistot, si na psychice těch nejmladších vybraly svou daň.

Mezi prvními na nárůst problémů upozornila Asociace dětské a dorostové psychiatrie. Z šetření mezi desítkami odborníků vyplynulo, že zejména po tzv. druhém lockdownu na podzim 2020 začalo do ordinací proudit více nezletilých pacientů.

„Ve srovnání s obdobím před pandemií byl zaznamenán nárůst počtu dětí s úzkostnými poruchami, a to výraznější než v období prvního lockdownu. Výrazný nárůst vykazovaly také depresivní poruchy, dále netolismus (chorobná závislost na internetu, pozn. red.), sebevražedné myšlenky a sebepoškozování,“ shrnuli odborníci.

Lékaři také u adolescentů popisovali problémy s obrácením režimu spánku a bdění, postupnou demotivaci a otrávenost, rezignaci na vzdělání a ztrátu zájmů. Kromě toho častěji pozorovali zhoršené vztahy v rodinách dané vyčerpáním rodičů a existenčními problémy rodin.

„Osobně vnímám například nárůst mentálních anorexií u dívek i chlapců. Možná k tomu přispěla izolace a nemožnost provozování koníčků. Na vzestupu jsou také úzkostné poruchy a sebepoškozování, ale i poruchy pozornosti,“ popsala pro Seznam Zprávy ředitelka Dětské psychiatrické nemocnice Louny Nikol Přibilová.

Ruku v ruce se zkušenostmi lékařů jdou přitom i údaje z dětských krizových linek. „Ze statistik Linky bezpečí vyplývá, že v rámci tematických okruhů lze za rok 2021 sledovat nárůst četnosti psychických potíží meziročně o 45 procent,“ uvedla už dříve mluvčí Linky Bezpečí Regina Jandová.

Zmíněná data jsou sama o sobě alarmující. V kontextu stavu pedopsychiatrie v Česku však získávají další znepokojivý rozměr. Naplno totiž osvítila problematiku dostupnosti péče, která pokulhávala už dlouho před pandemií. Máme tady vůbec dostatek specialistů, kteří se o nemocné děti postarají?

Jak ukazují data, která nedávno rezonovala i v Senátu, vyhlídky nejsou dobré. Na tento nárůst je v České republice připraven jeden z nejmenších počtů psychiatrů ve srovnání s evropskými zeměmi.

„V některých krajích je ambulantní pedopsychiatrická péče zásadním způsobem ohrožena. Situace se bude zhoršovat i kvůli vysokému věkovému průměru lékařů,“ uvedl Michal Goetz, ředitel opařanské dětské psychiatrické kliniky, který je zároveň členem výboru Sekce dětské a dorostové psychiatrie České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Podle údajů České lékařské komory je v Česku přibližně 180 atestovaných dětských psychiatrů, z toho je 86 důchodového věku. Většina zbývajících se mu blíží.

„A to jsou ambulantní specialisté, v tomhle věku málokdy zůstávají pracovat v lůžkových zařízeních. Situace se bude dál zhoršovat,“ míní pedopsychiatr. Právě opařanská dětská psychiatrická nemocnice je příkladem pracoviště, kterému ještě před pár měsíci hrozil zánik. Dvě lékařky totiž odešly do penze a až na poslední chvíli se za ně podařilo najít náhradu.

Dobře si ve zmíněných parametrech nevedeme ani ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi. V přepočtu na 100 tisíc dětských a adolescentních pacientů připadá asi šest psychiatrů. Například ve Finsku je to 36 takových odborníků, v Itálii 20 a v Belgii 11.

Konkrétní dopady situace jsou přitom již nyní hmatatelné a potíže pacientů citelně umocňují. Představy o tom, že se každému, kdo trpí, dostane časné a adekvátní péče, totiž v oblasti dětské psychiatrie berou za své. Čekací lhůty pro přijetí do ambulantní pedopsychiatrické péče jsou v řádu několika měsíců.

„A to i u dětí po suicidiálních (sebevražedných, pozn. red.) pokusech. Nejsou výjimkou čekání šest až osm měsíců. Většinou se k péči dostanou do tří až čtyř měsíců. Děti s akutními potížemi se však tímto čekáním dostávají do závažných psychických problémů. Opravdu tristní je situace v pohraničních regionech, kde je tato péče téměř nedostupná,“ uvedla už dříve pro Seznam Zprávy pedopsychiatrička Jana Schmidtová.

Podobně situaci popisuje i Nikol Přibilová z lounské dětské psychiatrické nemocnice. „Když to není úplně akutní, není riziko sebevražedného jednání nebo se nerozvíjí nějaká psychotická porucha, tak objednání do ambulance trvá kolem tří až čtyř měsíců. Ale s tím, že spousta kolegů má nadstav, nemají kontroly kam přeložit a nemohou si ani dovolit sami být třeba týden nemocní,“ poznamenává.

Psychiatři často spolupracují s běžnými dětskými odděleními, kam například dítě po sebevražedném pokusu přiváží sanitka. Domlouvají se na konziliárním vyšetření nebo přímo na překladu. Pokud to jde.

„Stává se, že dítě třeba po intoxikaci léky potřebuje nějakou dobu monitorovat na pediatrii. Potom se většinou překládají k nám, ale to už jsou opravdu vyhrocené situace. Rozhodně rodiče mohou kdykoliv na lůžkové oddělení zavolat, aby se alespoň poradili. Nevím, zda tuto praxi praktikují všichni. Já se snažím vyhovět maximu. Ale nejsme stroje, někdy je toho opravdu hodně,“ přiznává ředitelka lounské pedopsychiatrické nemocnice.

Jak se vůbec pedopsychiatrie do této situace dostala? Odborníci zmiňují celou plejádu důvodů, které rýsují možné závěry: obor dlouhou dobu nebudil dostatečnou pozornost škol, veřejnosti ani politiků. Nedostávaly se mu potřebné finance či dlouhodobé fungující strategie a trpí i proto, že má jiné potřeby než dospělá psychiatrie.

Základním kamenem úrazu je přitom zejména nedostatek nových mladých sil, které by nahradily dosluhující lékaře a lékařky. Na fakultách se psychiatrie zpravidla vyučuje až v pátém ročníku, kdy má řada mediků o svém zaměření již ucelenou představu. Samotné kapitole dětské psychiatrie je potom obvykle věnován jediný den. Až poslední dobou se oblast daří více přibližovat například i v režimu volitelného předmětu. Do oboru ale přesto každý rok vstupují pouze jednotky nových lékařů a lékařek.

Z grafu se zdá, že dětí v psychiatrické péči bylo v roce 2020 méně. Psychiatrické nemocnice ale kvůli karanténním opatřením méně přijímaly. Situace se navíc naplno projevila až později.

Zajímavý je v tomto ohledu průzkum z roku 2020, který zjišťoval postoje studentů k psychiatrii coby profesnímu zaměření. Z 2 418 studentů zvažovalo tento obor jako nevýhradní volbu povolání přes 30 procent respondentů, dětskou psychiatrii potom 15,4 procenta. Jako jedinou volbu profese ji však zmínilo jen 1,6 procenta respondentů. Dětskou psychiatrii by nevolil ani jeden.

„Zájem o oba obory od prvního roku studia klesal a postavení psychiatrie mezi ostatními lékařskými obory bylo vnímáno jako nízké,“ doplňují autoři. Studenti zmiňovali, že je od oboru odrazovaly i vlastní rodiny a necítili se k této kariéře povzbuzeni ani učiteli. Postupně si tak i původně možné zájemce „stáhly“ jiné specializace.

Dětské a dorostové psychiatrii sice pomohlo, že se stala základním a nikoliv nadstavbovým oborem, stále ale jde o náročnou profesi, která znamená psychickou zátěž i pro samotného specialistu. Spolupracovat navíc musí nejen s pacientem, ale i s jeho rodinou.

Vše potom umocňuje nízké finanční ohodnocení a časová náročnost oboru. Kromě atestační přípravy se totiž odborník nezřídka ještě roky vzdělává v psychoterapeutickém výcviku, aby zvládl komplikované případy v praxi.

Podle odborníků situaci zhoršuje i rušení lůžek. Vzdělávání a atestační příprava se totiž odehrávají právě v lůžkových zařízeních. A ačkoliv reforma psychiatrické péče probíhá ve znamení takzvané deinstitucionalizace, dětští psychiatři upozorňují, že v jejich oboru je situace odlišná. Pacienti na lůžkách zpravidla nezůstávají tak dlouho a pro přípravu odborníků je tato péče klíčová.

„Nemáme pacienty, které bychom desítky let zadržovali. Náš obrat na lůžkách je rychlejší a deinstitucionalizace není něco, co by dětské psychiatrii pomohlo, naopak ji to ohrozí,“ uvedl k věci pedopsychiatr Goetz.

Svůj otisk ale na aktuálním stavu zanechalo i to, že reforma psychiatrické péče původně s dětskou psychiatrií vůbec nepočítala. Odlišné potřeby v rámci jednotlivých strategií tak nebyly tolik slyšet.

Zda je šance na změnu a zda se od množství koncepcí a plánů přejde k reálným činům, zatím není jisté. Na Ministerstvu zdravotnictví letos vznikla pracovní skupina pro dětskou psychiatrii, která má zajistit více pozornosti i tomuto odvětví. Podle zápisů z jednání je výzvou pouhé zmapování situace kolem péče či počtu lůžek. I tak jde ale o krok nadějným směrem.

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek z TOP 09 se netají kritikou k měkkým neinvestičním projektům za stamiliony korun z evropských fondů, které podle jeho slov v minulosti proběhly a neměly měřitelné výsledky. Spolu s poradcem pro oblast reformy Tomášem Kašpárkem již avizovali důkladnou inventuru, která má zhodnotit, kam se doposud reforma dostala. Právě péče o děti je přitom podle Válka jednou z aktuálních priorit.

Je to jistě bohulibý záměr: u dětí toho lze ještě mnoho zachránit a i pro stát je investice do dětského zdraví lukrativní. Čím více se podaří zahojit v dětství či dospívání, tím pravděpodobnější je šance na bezproblémové fungování v dospělosti.

Než se ale nepodaří do oboru dostat více odborníků, financí a smysluplných nápadů, mohou se mezi kriticky ohroženými pacienty ocitnout ještě tisíce dětí a dospívajících. Jejich nadějí je každý, kdo před jejich problémy nezavře oči.

Přestože je síť pedopsychiatrů přetížená, v republice fungují také tisíce psychologů, terapeutů či osvětových organizací, které mohou pomoci. Právě zájem okolí, vzájemná důvěra a včasné upozornění na problém mohou zachraňovat.

Bylo tomu tak i v případě Gabriely Švejdové, která se dnes snaží mezi mladou generací vzbudit osvětu okolo mentální anorexie. „Zakročila moje učitelka tělocviku, která se během převlékání zhrozila mého těla a rozhodla se kontaktovat mé rodiče. Poté jsme společně problém začali řešit, přičemž moji rodiče při mně celou dobu stáli a mají obrovskou zásluhu na mém vyléčení,“ popsala nedávno dívka pro Rádio Expres.

S přispěním Barbory Novotné.

Analýzy Seznam Zpráv: