Předpověď slibuje velké části Česka Ladovy Vánoce. Ve sněhu hledáme štěstí

„Že by mě trápilo, že nebude sníh, na to nemám čas. Před Vánocemi tu máme nejvíc práce,“ říká mi vnuk Josefa Lady, který nese stejné jméno a má se svými syny obchod. Všechny je živí prodej Ladových obrázků a knih. Zasněžená krajina jde na dračku, speciálně před svátky.

„Já jsem si sněhu užil jako dítě hodně. Na Barrandově ho v 60. letech vždycky bylo,“ zasní se přece jen na chvilku Josef Lada. A jeho syn Viktor přiznává, že zažívá smutek. „Vždycky mě to zamrzí, když není sníh,“ říká Viktor. A vypráví mi o zasněženém kostele v Ladových Hrusicích, jak si je pamatuje z pravidelných procházek.

Je rád, že se jeho pradědeček zasloužil o vytvoření kultu bílých Vánoc v Čechách. „Není to nic špatného, myslím, že to odpovídá určité době a určitému ideálu, protože to je zkrátka hezké,“ dodává.

Polovinu z děl Josefa Lady tvoří zasněžená krajina. Jeho všudypřítomné obrázky s ponocným troubícím na roh se vryly do povědomí Čechů stejně jako všechny pohádky „na sněhu“.

Nejsme v tom ale sami. Obraz ideálních, romanticky zasněžených Vánoc se neformoval jen v Česku. V Británii, kde bílé Vánoce zromantizoval už Charles Dickens a kde v některých částech padá sníh zhruba dva dny v roce, se bílé Vánoce stávají nedosažitelným snem pro velkou část Britů.

„Bílé Vánoce tu jsou rozhodně velké téma. Lidé řeší, jestli napadne sníh, mnohem víc než u nás. Což je asi dáno tím, že Britové sníh tak často ve skutečnosti nezažili, na rozdíl od nás. A tak čekají, jestli se stane zázrak a nasněží,“ říká zpravodaj České televize Lukáš Dolanský, který v Londýně žije čtvrtým rokem. Na rozdíl od severu země, kde je sníh přece jen častější, v Londýně je bílá pokrývka vzácnost. Poslední plošné bílé Vánoce byly v Británii podle The Times naposledy před 14 lety. Britové však nepřestávají snít.

V Americe (a nejen tam) se píseň White Christmas stala hitem a její slova „sním o bílých Vánocích, takových, jaké jsem kdysi znal…“ mluví za vše. Spolu s reklamou na Coca-Colu je založena na podobně silné představě jako u nás obrázky Josefa Lady.

Rodina Josefa Lady má za to, že tuhé zimy zažíval jejich dědeček především jako dítě, ke konci 19. století. Klimatolog Radim Tolasz ale tvrdí, že i tehdy byly bílé Vánoce zřídka. A meteorolog Pavel Zahradníček říká, že tzv. malá doba ledová končila v 18. století. Lada tedy toho sněhu možná tolik nezažil.

To však není záplatou na zklamání, které může přijít, když se ideální obrazy v naší mysli rozchází s realitou. Protože podle klimatologa Tolasze jsou bílé Vánoce u nás opravdu dlouhodobě vzácností.

„Zima se nám bude oteplovat i do budoucna. Ke konci století nejpravděpodobnější scénář mluví o oteplení o tři stupně Celsia oproti současnému klimatu. To rozhodně neznamená, že tu nebudeme mít žádný sníh nebo budou jen teplé zimy. Pouze výskyt těch opravdu chladných zim klesá,“ říká meteorolog Zahradníček.

Podle Tolasze k nám vánoční obleva běžně přicházela i před 50 lety, jen na to zapomínáme a více si pamatujeme sněhové přívaly. Počet dní, kdy je v krajině alespoň jeden centimetr souvislé sněhové pokrývky, se v Česku za posledních 30 let snížil ze 68 na 60 dní. Podle něj z grafů čteme, že se vyskytují sněhově vydatné roky: 1987, 2006 nebo 2019. „A ty se mohou opakovat i v budoucnosti,“ dává naději.

Na snění o bílých Vánocích není nic špatného. Ani na smutku, který můžeme zažívat, když nepřichází. Jenže tady narážíme na další obrazy ideálních Vánoc, jak se prezentují v našem prostředí: Krásná, šťastná rodina, kde jsou všichni radostní a spolu. Bez smutku – pokud možno. Jenže ani to není reálné, stejně jako sníh o Vánocích.

Podle psychologa Dalibora Špoka se pak urputně snažíme zařídit si Vánoce způsobem, o kterém jsme přesvědčeni, že nám přinese nejvíce štěstí a radosti, naplnit ony obrazy. Vytváříme si podle něj dlouhé seznamy toho, co musíme stihnout, takže nakupujeme jako šílení, uklízíme, pečeme. Což může vytvářet dvojí stres. Zaprvé nestíháme a zadruhé, i když uklidíme, napečeme 12 druhů cukroví, stejně pocit štěstí nepřichází. „S bílými Vánocemi je to stejné. Je to další představa, že když bude sníh, bude to romantické a nějak to změní naše prožívání Vánoc. Ale nezmění, protože radost vydrží pět minut,“ říká Špok.

Podle něj si takových představ vytváříme hodně. „V Česku jsme až autisticky zaměřeni na opakování zvyků, nepřemýšlíme, co opravdu chceme, ale bereme zvyk jako tu první volbu. Opakujeme něco, co jsme dělali jako děti. Ale my už nejsme děti a nakonec zjišťujeme, že pocit, který jsme měli, když jsme byli malí, už prostě není a ani nemůže být stejný,“ říká Špok.

Podle psycholožky Elišky Kodyšové nás samotný sníh vrací určitým způsobem do dětství. „Je to nějaká naše nostalgie, ale je otázkou, jestli je to nostalgie po sněhu samotném, anebo spíš po dětství, kdy jsme nebyli zatíženi starostmi o to, jak zaplatíme hypotéku nebo jestli se děti dostanou na školu,“ říká Kodyšová.

Špok ale vidí v „blátivých“ Vánocích příležitost k osobnímu růstu. Rozbití některých rigidních představ o Vánocích, které nám neprospívají, a hledání vlastních malých radostí, zkoušení toho, co je pro nás příjemné v danou chvíli, vyhodnocovat pak tyto zážitky a přinášet nové mohou znamenat celkově čerstvý vzduch v našich životech.

Eliška Kodyšová pak radí brát to celé více hravěji. Netlačit na sebe a udělat si klidně malou radost pro sebe, když cítíme, že se rozbíjí v naší mysli nějaký z těch ideálních obrazů a my se řítíme do frustrace. Třeba si napustit vanu.

Nebylo by spravedlivé hanit nebo se vysmívat symbolu Vánoc a jeho oblibě. Sníh už jen ze své podstaty ztiší krajinu, což se v období Vánoc nabízí jako ideální kulisa pro rozjímání a meditaci. Navíc bílá barva je symbolem nových začátků. Bílá svíce se rovněž umisťovala jako pátá svíce na věnci, právě jako symbol čistoty.

Podle psychologa Vojtěcha Frančeho v sobě čerstvě napadaný bílý sníh nese význam milosti, s níž přichází úleva, radost, nevinnost a dojetí, a to právě skrze naše dětské já.

„Pro naše dětské já, probleskující pod nánosem povinností a tradic, které nás vyčerpávají, znamená radost, uvolnění, stav, kdy z nás opadne všechna tíže a všechny konflikty a trápení uplynulého roku jsou zapomenuty. Je klid, ticho. Přijde shůry, ať jsme zlobili, anebo ne. Stejně tak se chová boží milost. Ale tomu slovu možná už nerozumíme, je zaneseno a zaprášeno v našem ‚dospělém mozku,“ říká Franče, který se ve své práci hojně zabývá symboly a archetypy.

A klade si také otázku, zda i když nenasněží, si dokážeme jako dospělí onu milost a sebeodpuštění darovat sami. „Když jsem byl na sebe přísný, kamarád mi řekl: Dej si milost. A mně to pomohlo, ulevilo se mi. Jindy si to říkám, ale nefunguje to. Musím udělat nějakou vnitřní práci, abych si pomohl. Myslím, že je to jako v knize Pán Prstenů: Frodo se Samem se odvážně potýkají a perou s každým krokem na své cestě a většinu dní je to strašná morda. Ale čas od času se les rozestoupí a ocitnou se na hostině s elfy a ti jim dokonce jdou mnohdy naproti a prostoupí všechny milost a krása. Když děláme to své i v největší temnotě, něco nám jde naproti,“ říká Franče.