„Děti mě nechtějí, tak jsem šla sem.“ Jak se žije, když skončíte na ubytovně

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Dvě stě padesát korun za noc, pro vás dvě stě. Postel mám ve trojlůžáku na půdě. Dokud nepřijedou Ukrajinci, budete tam sám,“ říká mi do telefonu správce ubytovny ve Slaném nedaleko Prahy.

„Jen na pár dní?“ táže se pobaveně. „Takže vás ženská vyhodila z baráku. To je jasný,“ uchechtne se.

Takových se prý na ubytovně vystřídala už celá řada. „Jinak tu mám ale hlavně důchodce a dlouhodobě ubytované,“ upozorňuje.

Ubytovna Trilorn stojí v průmyslové zóně na periferii 17tisícového někdejšího královského města.

Na místě je zjevné, že ubytovny jsou vlastně dvě. „Dřevák“, dvoupatrová unimobuňka postavená za hlubokého socialismu, v níž prý bydlely polské dělnice, a starý zděný barák vedle ní.

V první budově bydlí tzv. dávkaři (ti, co pobírají sociální dávky) včetně žen. Omšelý dům je vyhrazen pro chlapy – především důchodce.

Kapacita zhruba 40 lidí, bydlí se v pokojích po dvou až třech. Nájem činí 6000 korun měsíčně včetně energií. Vyprání prádla přijde na 50, stejně jako internet.

Správce nabízí volnou postel v podkrovním pokoji na půdě.

Nevelká místnost, jedno malé okýnko, špinavé stěny, uvnitř halabala naskládaný starý nábytek, lednice, pár kýčovitých obrázků. Postel je ale čistě povlečená.

Záchod a koupelna jsou společné pro celý dům. Cena 200 korun za noc odpovídá kvalitě ubytování. „Dodržování nočního klidu od 10 večer do 6 ráno, zákaz nadměrného pití alkoholu a zákaz kouření,“ upozorňuje správce na místní pravidla.

Na betonovém plácku před ubytovnou sedí tři vozíčkáři - František, Honza a Láďa. Každému chybí noha.

„Tady je to takový polní lazaret,“ směje se nejstarší z trojice, 72letý František. Pochází z Kralup nad Vltavou a na ubytovně je přes tři roky. Pracoval jako horník v nedalekých dolech a pak v různých fabrikách.

Vypráví, že si před mnoha lety v podroušeném stavu rozbil na rohožce „hubu“ a pochroumal kotník. Lékaři mu to sice dávali dohromady, ale přišla infekce a před půldruhým rokem mu museli celou nohu amputovat.

O tři roky mladšímu Honzovi se zas ucpávaly cévy. Jednu nohu mu v doktoři zachránili, o druhou před půl rokem přišel. Bývalý zedník je na ubytovně čtyři měsíce. Přivezli ho sem rovnou z nemocnice. S exmanželkami a dětmi se nestýká. „Mám život na ho*no. Nemám nic. Tady budu, dokud neumřu, nebo to tu nezbourají,“ mávne rukou. Do dalšího povídání se mu moc nechce.

Příliš sdílný není ani Láďa. Prozradí jen, že pochází z Prahy, na ubytovně je několik měsíců a o nohu přišel „kvůli kouření“.

Jak se trojici vozíčkářů-důchodců na ubytovně žije? „Blbě. Musíš se furt spoléhat na to, že ti někdo někam dojde a něco ti koupí. Bez ostatních nemáš nic. A taky je tu nuda,“ shrnuje František a ostatní s lahváčem v ruce přikyvují.

V ubytovně je rušno už od dopoledne. Správce řeší provozní věci. Třeba 29letému Lukášovi spílá, že v noci po mejdanu vyhodil starou mikrovlnku z okna. „Tys mě tak vytočil. Já měl úplně mžitky před očima. Mohls někoho zranit. Ještě jednou to uděláš a vyhodím já tebe,“ kárá ho. Pak dá ale mladíkovi, který se zrovna chystá na návštěvu k mámě, bonboniéru, aby za ní nepřijel s prázdnou.

O chvíli později přichází za správcem postarší chlapík s provinilým výrazem ve tváři. Bydlel tu na podzim. Pak si našel ženu, odešel za ní a jaksi „zapomněl“ doplatit 2000 korun nájem. Teď přišel s prosíkem - žena je fuč a jestli by se prý mohl vrátit.

„Když chceš ze starého chlapa udělat vola, dej mu mladou ženskou,“ zlobí se správce, ale opět jen naoko. Nakonec se mu ho zželí. „Znám ho přes 40 let, přece ho nenechám na ulici,“ svolí, že od zítřka se může chlapík nastěhovat zpět do Dřeváku.

Na lavičky pod strom se trousí další obyvatelé ubytovny. Osazenstvo je pestré. Vyhřát se na slunce přišel snad jediný abstinent, sedmdesátiletý Karel. Fotit se jako většina lidí z ubytovny nechce.

Říká o sobě, že má vysokoškolský titul z ekonomie, v mládí pracoval jako vedoucí skladového hospodářství velkého státního podniku, po revoluci byl realitním makléřem a podnikal. Je prý také bývalý soudní znalec v oboru motorových vozidel.

Svět se mu obrátil naruby po šedesátce. Pronajímal prý bývalé chlévy, ale jednoho dne tam vlítla zásahovka a objevila ilegální pěstírnu konopí. Soud poslal Karla na čtyři roky do nedalekého vězení ve Vinařicích s tím, že o pěstírně věděl a za mlčení bral peníze.

Karel tvrdí, že to není pravda a byl v tom nevinně. „Když jsem před necelými čtyřmi roky vylezl z basy, nevěděl jsem, kam jít. Známý mi doporučil toto místo a od té doby tu žiju.“ O majetek přišel vlastní vinou. Dceru má dospělou a nechce jí prý být na obtíž, tedy se nestýkají. Donedávna si ještě přivydělával jako ostraha.

„Chtěl bych pracovat. Hrozně moc, ale už to zdravotně nedávám. Kolikrát mám problém se dostat sem před barák. Neudýchám to. Mám pocity, že to se mnou chce seknout. Kdybych ale mohl, tak pracuju hned,“ hodnotí bystrý sedmdesátník, který žije na pokoji se dvěma dalšími chlapy.

Jasno má i o dvou největších úskalích života na ubytovně: ztrátu soukromí a fakt, že spolubydlící si nikdo nevybírá, ale dostane je přiděleny.

„Musíš se přizpůsobit, překousnout to. Pokud to neuděláš, tak jsi v pr*eli a musíš odejít. Jenže kam? Tady není moc kam jít. Mám takové heslo: nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř,“ popisuje Karel. A jeho perspektiva?

„Žádná. V sedmdesáti se neptáš, pro co žiješ. Uklidňuju se tím, že jsem měl dobrý a hezký život. Teď už to není o tom, co bude, ale o tom, co bylo.“

„Mě sem dostala ženská,“ vtipkuje čtyřiačtyřicetiletý Martin. On pochází z Kaplice u Českého Krumlova, ona ze Zruče nad Sázavou. Ve Slaném měli první schůzku a od té doby tu randí.

„Přestěhoval jsem se sem za ní. Ještě spolu nebydlíme, na to je ještě brzo, tak zatím žiju tady, “ svěřuje se a předpokládá, že na ubytovně dlouho nebude.

Třiatřicetiletý Honza Durdoň je tu od Vánoc a důvod je prostý: byla to jediná ubytovna, kde mu povolili fenku Roxy.

Hovoří o „rodinné kletbě“. Před dvěma lety mu zemřela máma na rakovinu plic, chvíli nato táta na infarkt. Čtyřiadvacetiletá sestra se prý „ufetovala“ a bratr se předávkoval prášky. To vše během tří let. Od té doby, co ho neživí rodiče, se tedy potlouká světem. Má další čtyři sourozence a na nejstaršího bráchu jsou prý všichni v rodině pyšní. Dělá totiž vedoucího v Amazonu.

„Taky bych chtěl jednou mít děti, milující manželku a normální práci,“ zmiňuje svůj sen. Zatím ale střídá jen brigády. Zmiňuje sklízení chmele, kopání příkopů, pomocné práce u bazénu. Co mu – zdravému, silnému, sympatickému muži brání v tom, mít stálou práci a hledat bydlení jinde?

„S mojí barvou kůže to není lehké,“ tvrdí. Záhy ale přizná, že tím to není. Ve skutečnosti mu tento způsob života, kdy pobírá dávky a sem tam si na černo přivydělává, přijde jednodušší a pohodlnější.

Taky čtyřiapadesátiletý Martin, který si přijde vypít chlazené pivo, je bez stálé práce. Bývalý dělník kladenské Poldovky a sanitář z nemocnice tvrdí, že ji nemůže najít.

I on si sem tam přivydělává. V sadech sbírá ovoce a zeleninu. Peníze, které dostane na sociálních dávkách od státu, dává za bydlení.

Na ubytovně je šestým rokem a přežívá víceméně jen s jedenácti stovkami ve stravenkách, které má od úřadu práce. „Co bych se za to styděl? Když nemám co jíst, chodím po popelnicích,“ přiznává. „Většinou za Billu. Je tam zmrzlý maso, starý pečivo, zelenina, boty i oblečení,“ vyjmenovává.

„Taky chodím vybírat popelnice, ale za Kaufland,“ přidává se Honza Durdoň. „Co tam vyhodí, my vyhrabeme a vezmeme si to domů, viď, Martine,“ kývnou na sebe.

Na kus řeči se zastaví 67letá Jiřina, matka šesti dospělých dětí. „Děti mě nechtějí, tak jsem šla sem,“ krčí rameny. „Nejdříve žily u mě, pak jsem nechala holce byt, ona o něj přišla, protože popíjela, a tak jsem skončila na ubytovně,“ vysvětluje.

Je tu víceméně spokojená. Jako jedna z mála žije ve „dřeváku“ v pokoji sama a vcelku vychází prý i finančně. „Mám vdovský důchod něco málo přes 12 tisíc, občas chodím po polích, na zahradách, takže si i něco přivydělám. Mně to stačí,“ dodává. „Nikdo mě tu neobtěžuje, když chci, tak si tu venku pokecám, když ne, tak si zalezu,“ a zvedá se udělat chlapům kafe.

Takový luxus jako Jiřina tu ale drtivá většina nájemníků nemá. Musejí se sžívat s cizími lidmi a rozhodně to není jednoduché. „Nedávno jsem měl na pokoji frajera, těžká pakárna. Sedl si na postel a jen hulil. Jednu za druhou. A tak seděl od rána do večera a zas do rána. Vůbec nespal,“ popisuje Lukáš, který má po víkendovém incidentu přezdívku mikrovlnka. „Někteří ti lidé jsou fakt peklo,“ říká.

Další chlapi si stěžují na nulové soukromí, nedostatečnou hygienu spolubydlících, smrad, agresivní chování, přemíru alkoholu, sem tam i drogy.

Osmašedesátiletého Jaroslava toto netrápí. Život na ubytovně mu jako bývalému vojákovi, uvyklému na život v kasárnách, vyhovuje.

V socialistické armádě to dotáhl na hodnost majora. Když prý jeho pluk po revoluci zrušili, šel do civilu a pracoval u hasičů, v realitách, tiskl vizitky, dělal grafika nebo podnikal. Jako všichni tady je bez majetku a má neuspořádané rodinné vztahy.

S vícero ženami má osm dcer. S tou nejmladší, čtrnáctiletou, žije v apartmánu v „luxusnější“ části ubytovny. Pobírá výsluhu, pracuje a prý je to pro oba v pohodě.

„Na ubytovnách žijí lidé, kteří nasekali dluhy, přišli o byty, nebo je z nich vyhodili, rádi se toulají a nikoho nemají,“ shrnuje svou životní zkušenost vitální major v civilu. „Jsou to padlí andělé.“