Na rozdíl od Ukrajinců jsme se v srpnu 1968 Rusku poddali, řekl diplomat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na středeční akci Operace Naděje: Běž domů, Ivane, kde se vystřídalo mnoho známých hostů, promluvil i miliardář Dalibor Dědek, který založil sbírku Zbraně pro Ukrajinu.

„Pro mě je vzpomínka na 68. rok jednou z nejsilnějších z dětství. V té tobě jsme se sestrou spali u babičky na půdě a babička nás ráno přišla budit s tím, že je válka,“ vzpomínal. „Už jsme tenkrát moc dobře vnímali, že se ve společnosti něco děje, protože rodiče byli nadšeni, jak se uvolňovala situace. Jako děti jsme byly nadšené, že se v rádiu hrají písničky, které se dají poslouchat, a pak najednou přišlo tohle. Ohromně jsme to prožívali, seděli jsme u rádia a poslouchali, přitom nad námi létala těžká antonová letadla, po hlavní silnici rachotily tanky a bylo to ohromně emotivní. Dodneška si dokážu vybavit ten pocit a opravdu to bylo hektické. Všichni jsme prožívali, jak lidi jezdili a vylepovali plakáty s nápisy ‚Běž domů, Ivane!‘ Pokřikovali jsme na ruské vojáky v Turnově a pamatuju si, že nám hrozili samopaly. Považoval jsem tehdy za svoji povinnost přinést domů čtyřku z ruštiny.“

Hovoří se také o Ukrajině. „Mě irituje, když někdo řekne, že je unavený povídáním o válce. Ať se vžijí do kůže těch Ukrajinců, kteří jsou v těch zákopech, někteří od vypuknutí konfliktu nebyli doma, přežívají v zoufalých podmínkách a bojují za úplně elementární věci, na které my jsme tady zvyklí,“ odpověděl Dědek na otázku, jak vysvětlit lidem, kteří jsou po třech letech unaveni válkou, že Ukrajina neustále potřebuje naši pomoc a podporu.

Diskuze se účastní také historik Prokop Tomek. 21. srpen byl podle něj pro lidi šok. „To je mimochodem strašně podobná paralela k útoku na Ukrajinu, protože tehdy probíhala vojenská cvičení, například Šumava, a všechno bylo vydáváno jenom za cvičení, která se dějí v okolí. O těch pobybech se vědělo a byly různé náznaky,“ konstatoval. „Na poslední chvíli přišly třeba informace na naši ambasádu v Budapešti. Přišel telefonát: Budou vás okupovat během několika hodin. Podobné informace se objevovaly, ale těžko se na to dalo reagovat a myslím si, že to politické vedení to na jednu stranu nechtělo slyšet. Alexander Dubček si to nechtěl připustit, že to vede k takovému konci, navíc když s nimi několikrát předtím jednali. To, že dojde k takovému obsazení, si lidé nepřipouštěli a ty konkrétní informace neměli.“

Bývalý diplomat Petr Kolář dodal: „Přijde mi důležité v tento významný den, kdy si připomínáme, jak těžko se svoboda nabývá, a jak snadno se ztrácí, jako kdyby lusknutím prstů, kdy sem přes noc přijedou tanky a je konec, ten rozdíl mezi námi a Ukrajinci. My jsme se sice vzedmuli, ale vzápětí postupně poddali. Naše elity buď prchly, nebo byly poníženy a eliminovány, byli z nich myči oken a topiči, a ještě jsme si je sami likvidovali naší nomenklaturou. Ukrajinci se nepoddali, bojují za svoji svobodu, bojují i za nás, nevzdávají se a já je vnímám jako obrovský příklad pro to, co se mi dnes zdá, že západní svět trochu ztrácí.“

Dodal, že „svobodný člověk není anarchista. Svobodný člověk je ten, který si uvědomuje hodnotu svobody a respektuje svobodu toho druhého a je v tomto smyslu i tolerantní. Na druhou stranu ale ví, že bezbřehá tolerance vede k zániku svobody a že nelze být tolerantní k netolerantním. A proto se postaví těm, kteří svobodu zneužívají k tomu, aby ji zničili.“

Diskuze se účastnil také Petr Pithart. „To, co oni podepsali v Moskvě, a jak to potom v rádiu ospravedlňovali, to vlastně bylo: ‚Hele, lidi, vykašlete se na to, my jsme se na to taky vykašlali. Běžte domů‘. To bylo to poselství. Naprostá rezignace,“ řekl. „A když vůdcové, které velká část národa respektovala, některé dámy ho milovaly, když oni jim řekli znovu: ‚Jděte domů, vys*rte se na to‘, tak oni to udělali. Když zklamou vůdci, kterým důvěřujete, tak to berete vážně. My, kteří jsme jim nedůvěřovali, my jsme nebyli zklamaní z toho, co podepsali.“

Odbornice na jadernou energetiku Dana Drábová v diskuzi na otázku, v jakém stavu je česká společnost, odpověděla: „Určitě to s námi není špatné. A hlavně se nesmíme nechat ukřičet těmi, kdo si myslí, že Rusko je ráj na zemi. Dobře jim tak, ať se tam odstěhují. Já trochu Rusko znám, ale aby to zase neznělo tak negativně, mám spoustu dobrých známých mezi Rusy, většinou už tam ale nejsou.“

Na otázku, jak dlouho může ještě Rusko vydržet s tím, co má ve skladech a s tím, v jakém stavu to je, odpověděl bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza . „Rusko může vydržet relativně dlouho. Vezměme, že máme spotřebovanou polovinu zásob, oni mezitím rozeběhli polo-válečnou výrobu, nikoli válečnou, je potřeba říct polo-válečnou, byť se občas neustále opakuje válečná, ale válečná by vypadala jinak, to by byla totální mobilizace národa,“ vysvětloval. Rusové jsou podle něj schopní vyrobit několik set tanků ročně. „Nicméně spotřeba ruské armády je podstatně větší. Nicméně nedomnívám se, že válka skončí na tom, že Rusku dojde technika, to si nemyslím.“

Válka na Ukrajině dle jeho názoru skončí ve chvíli, kdy Rusko bude donuceno zasednout k jednacímu stolu.

„Ukrajinská armáda je vyzbrojená západními zbraněmi. V tom smyslu, že Ukrajina tak, jak to vidíme teď, přejde do aktivní fáze války, to znamená, že opět získá minimálně na některých úsecích fronty iniciativu,“ dodal Bříza. „Protože víme dobře, že když Rus má pocit, že tlačí, že vede, že je ‚v laufu‘, když to řeknu lidově. Odmítá jednat, odmítá dělat jakékoli kompromisy. Vzpomeňte ostatně na poslední jednání prezidenta Putina ve vazbě na jednání s Ukrajinou, on, podle mého názoru, ukázal neuvěřitelně velký smysl pro černý humor, protože konstatoval, že s Ukrajinou zasedne u jednacího stolu pouze v případě, že se ukrajinská armáda stáhne z Ukrajiny. Vezměte si: oni se dva a půl roku brání a jeho podmínka, podmínka nutná pro jednání byla, že se Ukrajina stáhne z těch oblastí, které byly připojeny k Rusku. No to je přeci absurdní. Proto musí Ukrajina znovu předvést, co předvádí teď, za co jsme všichni, co tady teď sedíme u stolu, mimořádně rádi. Tu protiofenzivu v Kursku.“

Jen na nejakutnější pomoc ukrajinským uprchlíkům už od začátku války Česká republika dala přes 60 miliard korun. Jde o částku vydanou za nouzové ubytování a dávky.

Konkrétně Ministerstvo financí Seznam Zprávám popsalo, že na výdaje spojené s ubytováním uprchlíků od roku 2022 vydalo 13 a půl miliardy korun. Jde o výdaje spojené s nouzovým ubytováním, které ministerstvo proplácelo jak státu, tak i samosprávám nebo podnikatelům a občanům.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo zatím odhady výdajů a příjmů spojené s uprchlíky za první čtvrtletí letošního roku. „Nová data k bilanci příjmů a výdajů ještě nejsou k dispozici a zatím probíhá jejich vyhodnocování,“ vysvětluje mluvčí Jakub Augusta.

Data, která má redakce Seznam Zprávy k dispozici, ukazují, že celkově vydalo MPSV na dávkách uprchlíkům 50,1 miliardy korun. Na druhé straně ale roste odhadovaný příjem státu, který uprchlíci generují. Analytický tým z Ministerstva práce při odhadu vychází z počtu pracujících uprchlíků a škáluje na ně i předpokládané výdaje, tedy odvody z daní z přidané hodnoty a další příjmy generované z daní.

Do prvního čtvrtletí měli uprchlíci státu vygenerovat 40 miliard korun. Trend je přitom rostoucí. Letos za první tři měsíce měli státu odvést 6,4 miliardy, stát přitom vydal na podporu válečných uprchlíků zhruba polovinu.

Hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda celkové náklady pomoci České republiky odhaduje na téměř 120 miliard korun. Pracuje totiž i s odhady české pomoci, která míří na Ukrajinu.

„Experti z Institutu světové ekonomiky v německém Kielu ji k polovině letošního roku vyčíslili na 2,6 miliardy eur. To dle dnešního kurzu odpovídá více než 65 miliardám korun,“ říká Kovanda.

Ne všichni Češi jsou ale pomocí nadšení. Speciálně na sociálních sítích se vedou často ostré polemiky. „Úplně nejlepší řešení je to ignorovat. Nehádat se s nimi, ale opravdu je dokonale vyignorovat,“ radil vládní koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn, další z řečníků akce Operace Naděje: Běž domů, Ivane. „To, co nejvíce škodí radikálům, je nezájem. Radikál je radikálem, protože se tím svým odporným názorem, na který má právo, snaží získat pozornost. A když získá pozornost algoritmu sociálních sítí, tak najednou začne být vidět, a o to mu jde. To znamená, že ideální způsob je úplně ho odignorovat, zablokovat, asi nelajkovat, ani negativně se k tomu nevyjadřovat, prostě nechat je být. Protože, když je něco fakt odporného, tak si my, normální lidi, máme říct, že se s ním prostě nebudeme bavit, necháme to umřít na nezájem.“

S přispěním Emy Verecké.