Přijíždějí se syrskými uprchlíky teroristi? Riziko je nízké, říká analytik

Od července projíždí Českem rekordní množství ilegálních migrantů z Blízkého východu.

„Často jsou několik týdnů na cestě. Přicházejí ve zbídačeném stavu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Dalimil Petrilák, analytik organizace Pomáháme lidem na útěku. V minulosti pomáhal běžencům na Balkáně.

Neziskovka spolupracuje s dalšími organizacemi. Díky iniciativě Hlavák a Českým drahám je od čtvrtka na pražském Hlavním nádraží přistavený vagón, který poslouží běžencům jako dočasné útočiště na přespání.

Povětšinou Syřané využívají Česko jako tranzitní zemi a míří dál na západ, nejčastěji do Německa.

Vláda dočasně obnovila kontroly na hranicích. Často slýchám, proč jsou nutné takové policejní manévry, když běženci míří dál na západ?

Za mě je to od státu takové polovičaté řešení. Tedy aby se vyhovělo partnerům v Unii a zároveň nás to jako Česko příliš nezatížilo. Policie lidi zajišťuje, zkontroluje, jestli nemají zbraně. Sejme otisky prstů. Dostanou se do evropského systému, což samozřejmě smysl dává. Je to hlavně ochrana proti tomu, aby nežádali o azyl ve více státech zároveň. Nicméně většina z nich tady ani na Slovensku o azyl žádat nechce.

Uprchlíci pak dostanou papír, že musí do třiceti dnů opustit Česko, což smysl občas trochu nedává. Pohybují se tak po republice bez kontroly a víme o tom, že v Praze i na jiných místech Česka působí pašeráci, kteří je odvážejí dál.

A co by podle vás dávalo celkový smysl?

Kdyby se to propojilo s lékařskou pomocí, s poskytnutím informací o azylových možnostech. Možná by někteří vyhodnotili, že není potřeba zkoušet další hranice a státy. České úřady se snaží si co nejvíc zjednodušit práci.

Zmínil jste pašeráky, jsou mezi nimi i Češi?

Tuto informaci nemám. Vím, že na Balkáně jsou to místní lidé – mafie, gangy. Znají terén. Dokáží uplácet policisty.

Češi zatím hlavně vídají obrázky zadržených běženců na nádražích nebo v dodávkách. Často jsou to mladí Syřané. Co to je za lidi a co se děje s jejich rodinami?

Je pravda, že jsou to v převážné většině muži. Ale postupně přibývá rodin s dětmi. Skladba se mění. Cesta ze Sýrie či Turecka je velice dlouhá a obtížná. Lidi jsou na cestě často pět, šest týdnů. Cestují s pašeráky v kamionech nebo v autech, překonávají ostnaté dráty. Pašeráci znají kraj, policejní checkpointy. Často umějí uplácet policisty, to je poměrně běžná věc na Balkáně.

Spousta uprchlíků má rozdrásané, zanícené rány. Cestují většinou v noci. Nevědí, co je čeká. Je to stresující, dramatické. Často se zraní a nemají šanci si poranění ošetřit. Bývají ve zbídačeném stavu. Je tedy logické, že cestu zvládnou spíše muži. Většina lidí teď nepřichází ze Sýrie, ale z Turecka, kde už nějakou dobu pobývali. Pak směřují za nějakou rozšířenou rodinou či známými do západní Evropy.

Kde dlouhé týdny na cestě pobývají?

Stává se, že jim pašeráci lžou. Vysadí je někde v lese a řeknou: „Jste v Maďarsku.“ Ale jsou třeba Srbsku. Ono se to těžko poznává pro lidi, kteří nemluví našimi jazyky. Nepoznají třeba maďarskou ceduli. Často musejí sehnat nějakého dalšího pašeráka.

Přespávají někde na srbsko-maďarské hranici. Pak se zkusí dostat přes plot. To se často nepovede a policie je vrátí. Stává se, že řada uprchlíků se snaží překročit hranice pětkrát, osmkrát. Může to trvat 14 dní, než se dostanou dál. Je to o štěstí a spolehlivosti pašeráka, který jim něco slíbil.

Mluvili jsme o identifikaci. Policisté říkají, že uprchlíci velmi často nemají žádné doklady. Nepředstavují bezpečnostní riziko a nejsou mezi nimi třeba bojovníci z řad Islámského státu?

Ti lidé se velice bojí, že je někdo zavře do vězení a že se nedostanou za svou rodinou. Snaží se být co nejmíň nápadní. Obávají se třeba syrské tajné policie. Motivací je celá řada a z jejich strany je pochopitelné, že tají identitu.

A to bezpečnostní riziko?

Co se týče bojovníků Islámského státu, je potřeba si uvědomit, že tyto teroristické organizace jsou velmi bohaté. Mnohem snáz seženou diplomatický pas a svého člověka pošlou letadlem první třídou do Vídně, než aby riskovaly, že se někde bude trmácet měsíc. A když bude mít smůlu, tak ho v Srbsku zavřou v uprchlickém táboře. Pravděpodobnost, že by přicházeli teroristé, je velice nízká.

Takže mezi migranty jsou spíš běžní lidé postižení konfliktem v Sýrii?

Jsou to příslušníci střední a vyšší střední třídy, kteří mají peníze na zaplacení pašeráků. Bavíme se o tisících eur za přechod Balkánu. Nejchudší v největší nouzi většinou nemají šanci se do Evropy dostat.

Pojí je motivace začít na Západě znova?

Ano, touží po normálním životě. Chtějí zajistit budoucnost pro svoje děti a je to stejná motivace, jako když my všichni chodíme do práce. Nejen život přežít, ale trochu si jej užít. V Sýrii zůstává velice složitá situace. Není tam sice otevřená válka, spíš omezené konflikty. Spousta z nich ale delší dobu protestovala proti diktátorovi Bašáru Asadovi. V minulosti měli naději, že bude svržen. Teď se zdá, že zůstane u moci, což je motivuje uniknout.

Má teď Česko nějaké rezervy v přístupu k těmto běžencům?

Rozdělil bych to na dvě části. Jedna z nich je historická. Politikům se v roce 2015 podařilo z Česka vytvořit obraz velmi nepřátelského a odmítavého státu, kde jsou uprchlíci zavíráni do detencí, jsou jim odebrány mobilní telefony a peníze. Uprchlíci měli často mapky, na nichž byla Česká republika přeškrtnutá s vykřičníkem: „Tudy nechoďte. Tam vás zavřou.“ Tehdy to věděli.

Máme v tom historický dluh. I kdybychom dnes potřebovali pracovní sílu, nechtějí u nás zůstat.

A ten aktuální rozměr?

Určitě by bylo lidsky důstojné lidem ošetřit základní poranění. Setkáváme se s tím, že přicházejí se zlomenou nohou, s hnisajícími ranami a nikdo jim takovou pomoc u nás neposkytne, i když tady tráví několik dní, než odjedou do Německa.

Nově však budou mít k dispozici vagon na pražském hlavním nádraží.

Tady se podařila dobrá věc. Od čtvrtka Správa železnic přistavěla jeden vytápěný vagon s kapacitou sto lidí, kde uprchlíci ze Sýrie mohou jednu noc přespat a počkat třeba na další spoj. To je výrazné zlepšení. Stojí za tím vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Základní zdravotnickou pomoc tam poskytuje iniciativa Hlavák. Tato organizace to dělá čistě dobrovolnicky. Stát zase spoléhá na neziskový sektor. Hlavně co se týče zdravotnického ošetření, to není šťastné řešení.

Bude uprchlická krize dál sílit?

To se předvídá velmi těžko. V Turecku budou příští rok volby a protiuprchlická rétorika sílí a je intenzivní už teď. Takže mnoho Syřanů bude nuceno utéct.

Kolik jich tam je?

Něco přes tři miliony. A ještě k té budoucnosti: zdá se, že Maďarsko v ochraně hranic trochu polevilo. Pořád se celoevropsky bavíme o množství lidí, které je o řád nebo o dva nižší než legendární krize v letech 2015 a 2016. Tehdy denně přicházelo do Srbska třeba 5 až 10 tisíc lidí. Teď jsou to stovky denně.

Možná se po několika letech vrátíme k nějakému evropskému řešení. Určitě by muselo zahrnovat bezpečnou cestu do Evropy. Kdybychom ji dokázali zorganizovat – a ti lidé někde mohli požádat o humanitární vízum, mohli se obrátit na nějakou evropskou ambasádu -, tak by klesla motivace snažit o tu nebezpečnou cestu.

Nečelili bychom najednou milionům Syřanů?

Do Německa jich přišlo za sedm let několik stovek tisíc a Německo si s tím dokázalo poradit, nestoupla kriminalita. Spousta běženců pracuje a je zapojena v systému. Taky nelze předpokládat, že by se všichni najednou chtěli zvednout a jít do Evropy. Někteří nechtějí, nebo si v Turecku nějak zvykli. Mohlo by se jednat o stovky tisíc lidí a Evropa není zdaleka na hraně.

Česko za šest měsíců přijalo 300 tisíc Ukrajinců a pořád fungujeme, ekonomika běží, Ukrajinci tady nepřeválcovali ostatní. Nevolám po tom, abychom přijali 300 tisíc Syřanů. Kdybychom se ale podíleli na celoevropském řešení v řádu tisíců lidí, tak by většina z nás Syřana nepotkala ani tak. A pro ty lidi by to byla obrovská pomoc. Současné policejní manévry nás stojí daleko víc peněz.