Přibylo anorexie i přejídání. Po pandemii se ukázaly extrémy, říká lékařka

S nějakou formou poruchy příjmu potravy se potýká skoro osm procent populace. Na začátku 21. století to přitom bylo 3,5 procenta. Obrovský nárůst se týká převážně mladých, nejčastěji mezi 14 a 20 lety.

Navzdory počtu případů je ale kapacita zařízení pro mladistvé malá. „Dostupnost je opravdu naprosto nedostatečná. Rodiče dětí mohou hledat péči několik měsíců,“ upozorňuje psychiatrička Hana Papežová, předsedkyně Sekce pro poruchy příjmu potravy České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy radí, jak s dětmi o poruchách mluvit i jak jim lze v některých případech předcházet. Častý je totiž generační přenos duševních potíží.

„U našich pacientů vidíme problémy už v rodině – ať už je to obezita, přísné diety, restrikce, nebo extrémní pozornost věnovaná výživě,“ vysvětluje lékařka. Děti přebírají vzorce chování svých rodičů, pravděpodobnost poruch je u nich pak vyšší.

Co je důvodem toho obrovského nárůstu poruch příjmu potravy?

Počty případů se zvyšovaly delší dobu. Obrovský nárůst pozorujeme jako následek covidu. Dosavadní světová literatura to vysvětluje především tak, že právě mladí lidé, adolescenti, hůře snášeli nejistotu a sociální izolaci. Mnozí najednou dokonce nevěděli, jestli má život smysl. Kromě vynechávání jídla se začínali poškozovat a cítili se ztracení.

V populaci obecně v tu dobu někteří zhubli, jiní přibrali. Pandemie změnila životní styl natolik, že se více ukázaly extrémy v jídelním režimu na obou stranách. Někteří si začali jídla ubírat, protože nemohli chodit ven, sportovat, jak byli zvyklí, a báli se přibrat. Jiní zase řešili pocity úzkosti a nejistoty přejídáním.

Které z poruch příjmu potravy přibylo nejvíce?

Nové případy se nejčastěji týkaly anorexie, často byly spojené se sebepoškozováním. Ale přibylo i pacientů na druhém konci spektra, co se přejídali a přibrali na hmotnosti. To je méně popisováno a méně léčeno – dokud to nedospěje k výrazné obezitě. Ale důsledky na zdraví jedince jsou taky devastující.

O koho nejčastěji jde?

Nejčastěji o věkovou skupinu od 14 do zhruba 20 let – adolescenty a mladé dospělé. Když srovnáme rok 2016 a 2021, počet případů narostl skoro o dvě třetiny. Pozorujeme to všude ve světě.

Zůstává pořád stejný poměr dívek a chlapců?

Podle našich informací z Ústavu zdravotnických informací a statistiky zůstal víceméně stejný, poměrově asi 1:10. Ale vidíme teď více hospitalizovaných chlapců, jsou ochotni se léčit víc než dříve.

Čím to je?

Už jsou schopní akceptovat fakt, že poruchy příjmu potravy nejsou jen nemocí žen a dívek. Mužská a ženská role se navíc ve společnosti stírají. U mužů je také čím dál větší orientace na zevnějšek, zdravou výživu a oblasti, které byly dříve považovány spíše za ženské.

Největší problém je tedy u mladých. Co mohou dělat rodiče, aby zabránili rozvoji těchto poruch u svých dětí?

Na konferenci o poruchách příjmu potravy na konci března 2023, která byla v Centru pro poruchy příjmu potravy Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN, jsme se bavili o transgeneračním přenosu onemocnění.

Prevencí je především to, že sami rodiče mají normální vztah k jídlu. Což bohužel s nárůstem poruch příjmu potravy je čím dál tím méně časté. U našich pacientů vidíme problémy už v několika generacích v rodině – ať už je to obezita, přísné diety, restrikce, nebo extrémní pozornost věnovaná výživě a také výkonu.

Je důležité, aby rodiče byli příkladem zdravého stravování a neměli extrémní postoje a požadavky. Další prevence spočívá v dobrých vztazích – schopnosti rodičů poskytnout v raném věku pocity bezpečí, vlastní hodnoty a schopnosti zvládat stres.

Máte přenos potíží podložený nějakými daty?

Víme, že se jedná o biopsychosociální problém, často dlouho skrývaný. Jednotlivých rizikových faktorů je poměrně dost, na to existuje bohatá literatura posledních desetiletí.

Existuje riziko genetické, vlivy rodiny, ale také společenského tlaku – v současné době až toxický vliv sociálních sítí. Tomuto tématu se věnuje současný výzkum. Přenos mezi generacemi se obecně týká i dalších závislostí – třeba užívání alkoholu nebo jiných návykových látek.

Co doporučujete rodičům, když zpozorují, že už je něco u dítěte špatně?

Záleží to na jejich vztahu k dětem. Je důležité, aby byli pozorní ke změnám v chování. Poznali, že dítě má nějaký problém, začíná se skrývat, když se jeho váha mění, vyhýbá se společným jídlům, má problémy s kolísáním nálady, izoluje se.

V rodině, kde jsou dobré vztahy a komunikace, si toho okolí všimne dřív. Čím dřív zakročí, vyhledá informace a eventuálně odbornou péči, tím větší je naděje, že onemocnění nebude trvat příliš dlouho.

Jakým způsobem bych měla mluvit s nemocným člověkem?

Každý pacient může mít trošku jiné požadavky na komunikaci. Jak jsem říkala, je to skrývané onemocnění – často se o něm člověk nechce vůbec bavit, je mu nepříjemné, že mu chce někdo pomáhat.

Obecně je důležité nabídnout pomoc. Rodiče jsou experti na své dítě a většinou vědí, jakou zvolit komunikaci. Nátlak nebo kritický postoj může člověka zahnat do ještě většího odporu ke změně a léčbě. Je důležité dítě citlivě, v klidu oslovit, nedělat to ve vypjaté situaci nebo ve stresu. Když komunikace probíhá v rámci nějaké hádky, většinou to nefunguje. Další rady máme i na našich stránkách.

Jedním ze stereotypů je, že všichni lidé s poruchou příjmu potravy jsou vyhublí. Jaká je realita u vašich pacientů?

Definicí anorexie je, že pacienti mají BMI pod 17,5, tedy podváhu související s nedostatečnou výživou. Ale další poruchy nemusí být vidět na první pohled, třeba u bulimie problém nemusíme rozpoznat vůbec. Snažíme se od roku 2016 bořit tyto mýty během Mezinárodního dne pro poruchy příjmu potravy, který je 2. června – onemocnění nemusí být na první pohled vidět, ale může mít velmi závažné dopady na psychiku i tělesný stav.

Pozorujte nárůst případů i u dospělých?

Byl popsaný hlavně u adolescentů, kteří hledají své místo ve společnosti a najednou byli vystaveni stresu a nejistotě, s čímž pro ně bylo náročné se vyrovnat. Máme ale i pacientky, které přicházejí do léčby v 45, 50 i 60 letech. Týká se to ale především těch, u kterých se onemocnění vrací a bojují s ním dlouhodobě.

Jak hodnotíte kapacitu péče?

Dostupnost je opravdu naprosto nedostatečná. Rodiče dětí mohou hledat péči několik měsíců, což je paradox. Jak jsem říkala: čím dřív se dostanou lidé do odborné péče, tím je jejich prognóza lepší.

Co s tím jde dělat?

Snažíme se na všech úrovních organizovat, dostupnost specializované péče zlepšit, podporovat jak výuku, tak motivaci odborníků k péči v této oblasti. Pomáháme v preventivních programech a školeních rodičům, učitelům, speciálním pedagogům nebo nutričním terapeutům rozpoznávat tyto problémy. Chceme se věnovat všem lidem v různých oborech, kteří se na léčbě této problematiky podílejí.

Mohla byste být konkrétnější?

Založili jsme specializovanější psychoterapeutický výcvik, kam zařazujeme i nutriční terapeuty. Plánujeme on-line kurzy k dalšímu vzdělávání našich odborníků multidisciplinárních týmů.

Na 1. lékařské fakultě UK se snažíme motivovat studenty medicíny, aby si vybrali dětskou psychiatrii. Zavádíme do škol preventivní programy ve spolupráci se zahraničními odborníky – například podpora duševního zdraví školních a předškolních dětí Zipyho kamarádi a kurz Spark.

Organizujeme také preventivní programy pro děti, jejichž rodiče mají psychické obtíže. Na všech úrovních se snažíme situaci zlepšit. Ale je to na samozřejmě práce na dlouhou dobu.