Opustili práci, spí dvě hodiny denně, riskují život. Říká se tomu diagnóza 150

Noc z pondělí na úterý byla divoká.

„Inferno. Rudá záře. Blíží se k vám, čekáte, až doběhne, abyste ten oheň sfoukli, ale najednou obrovský válec kouře, který se kolem vás začne motat. Pak vylítne šestimetrová stěna plamenů a vy si uvědomíte, že to nejde uhasit. Kdo neměl dýchací techniku, byl vyřízený. Kluci si vyhrabávali díru do země, aby se mohli nadechnout.“

Sedmačtyřicetiletý velitel dobrovolných hasičů z Hřenska Jan Košík popisuje, co prožíval zkraje týdne v obci Mezná v Národním parku České Švýcarsko, kterou stovky profesionálních i dobrovolných hasičů bránily před shořením.

„Tehdy jsme se ocitli na totální hraně a vyhlásili ústup, což bylo správné rozhodnutí. Nic takového jsem za svou patnáctiletou kariéru nezažil a doufám, že už nezažiju,“ říká dobrovolný hasič, civilním povoláním majitel stavební firmy. Na pravé straně obličeje má strupy. Ne od ohně, způsobil je pád během průzkumu terénu.

Jan Košík byl jedním z prvních, kdo se o požáru v národním parku dozvěděl. „V neděli v půl sedmé ráno mi volal šéf strážců parku, jestli bych neudělal průzkum z rozhledny. Zajel jsem tam, a když jsem viděl ten kouř, bylo jasné, že se děje něco špatného a bude průšvih,“ říká.

Původně plánovaný pracovní program na pondělí a další dny zrušil. To samé muži z jeho týmu. Ihned se vydali na místo.  Ve středu se už usmívá: „S požárem jsme dva tři dny bojovali v kuse. Spali jsme dvě, maximálně tři hodiny denně. Však to je vidět na našich obličejích.“

V Mezné jsou s Janem Košíkem jeho dva synové. „Nejsem zdaleka sám, kdo tu má celou rodinu,“ říká. I manželka je členka sboru, ale podobně jako partnerky dalších zajišťuje týl - jídlo a pití.

„Být dobrovolný hasič není koníček, to je diagnóza, říká se jí diagnóza 150.“

V levém zadním rohu parkoviště v obci Mezní Louka je občerstvení pro unavené hasiče.

„Chlapi, dejte si kafe, čaj, vodu nebo horkou zelňačku, řízek s chlebem, sušenku, čokoládu, cokoliv. Ať máte sílu,“ pobízí muž v černém tričku s nápisem Fire Rescue.

Miroslav Labský pochází ze Štětí na Litoměřicku a živí se jako malíř pokojů. Pokud tedy nejsou důležitější věci na práci – jako třeba teď, kdy pomáhá při ohnivé katastrofě vyčerpaným hasičům.

„O požáru v Hřensku jsme se s manželkou dozvěděli na Facebooku integrovaného záchranného systému. Ihned jsme nabídli veliteli úseku, že jim přivezeme kafe, vody a jídlo. Byl nadšený, tak jsme to začali organizovat,“ vypráví sedmačtyřicetiletý muž.

V pondělí ráno šel ještě do práce, pak udělali se ženou obří nákup a s dalšími lidmi z  dobrovolnického kroužku první pomoci vyrazili do sedmdesát kilometrů vzdálené Mezné.

„Hasiči byli vděční, nic tam neměli,“ říká Miroslav Labský a podobně jako hasič Košík popisuje divokou noc z pondělí na úterek. „Ve tři ráno se zvedl takový vítr, že jsme ve čtyřech museli držet altán, aby nám neuletěl. Během chvilky se objevily plameny velké - s prominutím - jako kráva, vyvalil se dým a já jen zavelel: Zdrháme!“

Protože to v Mezné bylo nebezpečné, přestěhovali svůj občerstvovací altán do Jetřichovic, kam hasiči jezdili čerpat vodu. „Postavili jsme ho na zahradu Penzionu Starý Mlýn. Majitelé byli výborní. Když viděli ten šrumec, nechali pro hasiče navařit sud polévky, klobásy a pečivo.“

Když pak v úterý hasiči přesunuli centrální čerpací stanoviště na parkoviště do Mezní Louky, přijeli tam. Sami unavení se už čtvrtý den starají o unavené hasiče. Pomáhají bezplatně, nezištně, dobrovolně. Dvaadvacetiletý dělník David z papírny ve Štětí, sedmnáctileté studentky střední školy Caroline a Michaela a paní Labská, která toho času po celonoční šichtě spala v autě.

„Prostě jsme chtěli pomoct, tak jsme vyjeli. To je vše.“ Shrnuje lapidárně Miroslav Labský.

Bahno na obličeji, na ochranném obleku, prý až za „kaťatama“, hlásí třiatřicetiletý Libor Hercik, dobrovolný hasič z třicet kilometrů vzdálené Krásné Lípy. Do Mezné dorazil s dalšími třemi kamarády ve středu brzy ráno.

„Teď tu dohašujeme ohniska v požářišti. Kropíme, prolíváme půdu a jakmile se nějaké objeví, hned ho likvidujeme,“ popisuje mladý dobrovolník. „V této fázi je nejhorší, že se požár šíří pod zemí, není vidět. Jednou je tam, pak se zas objeví o desítky metrů jinde. Prostě to chce hodně vody,“ shrnuje mladý hasič během pauzy na oběd.

Před čtyřmi lety se v něm probudila touha pomáhat, a tak se přihlásil k dobrovolným hasičům. Moc zásahů zatím nezažil. Když v neděli v rádiu slyšeli o malém požáru na Hřensku, bylo jim jasné, že v těchto suchých lesích z toho může koukat pořádný průšvih. Ihned poslali do Mezné hasičské auto, pak následovala i jednotka.

„Šéfovi v práci jsem řekl, že se nedá nic dělat, že musím jet hasit, že si to situace vyžaduje. Naštěstí má pochopení,“ a tak mladý obráběč kovů ve šluknovské firmě vyměnil obráběcí stroje za hasičskou stříkačku. Kdy se bude Libor Hercik vracet? „Nevím. Opět záleží na tom, jak si to bude situace žádat,“ krčí rameny. Rád by to ale stihl do soboty. To se totiž žení. „No fakt. Snoubenka se o mě sice bojí, říkala, ať jsem opatrný, že by se té svatby ráda dočkala, ale chápe to.“

Oblek, pohoštění, hudba i svatební dort je připravený. „Tak snad to nebudeme muset odložit,“ přeje si mladý dobrovolný hasič.

„Nejvíc nahnáno jsem měl hned v pondělí,“ vzpomíná na uplynulé dny mezi Hřenskem a Meznou šestatřicetiletý dobrovolný hasič Josef Urban.

Právě odpočívá ve stanu, kde mají hasiči kyslíkové láhve, a vypráví, jak je v jeden okamžik oheň obklíčil a ústupová cesta se začala uzavírat. „Ústup zahlásil velitel na poslední chvíli.“

Dobrovolník z padesát kilometrů vzdálených Verneřic říká, že měl v tu chvíli v hlavě jediné: „Zkontrolovat, aby tam po mně nikdo nezůstal, rychle se spakovat a pryč odtamtud.“

Čtyřčlenná jednotka s velkou cisternou, k níž patří, dorazila do Mezné v pondělí dopoledne. „Operační nás stáhli z práce. Šéf s tím problém neměl, věděl, že jsme tu potřeba,“ říká Josef Urban, civilním zaměstnáním zemědělec, traktorista.

Proti plamenům stál čtyřiadvacet hodin, za poslední tři dny naspal maximálně deset hodin. Ve středu večer ho střídali kolegové.

„Abyste pochopil, hoření lesa v takovém rozsahu je v České republice docela ojedinělá věc. Pro mě první tak velká zkušenost.“

Dvě výjimky mezi samými muži. Ve stínu přední pneumatiky hasičského vozu odpočívají dobrovolné hasičky. Jejich jednotka z Hrobčic na Teplicku dorazila jako většina hned v pondělí. Napřed hlavně dámy vozily kolegům jídlo a pití a teď – zdůrazňují, že „konečně“ – také zasahují .

„Úžasný pocit,“ popisuje svůj zážitek pětatřicetiletá policistka a místostarostka Hrobčic Jana Čapková.

Kolegyně Michaela Smolková, jinak učitelka v mateřské škole, hlásí hasičských zkušeností vícero. „Já už jsem měla zásahů víc. Všechny byly náročné, ale tady je hrozně náročný terén. Nejnebezpečnější jsou padající stromy a větve. Každou chvíli se nějaký zlomí a je strašně důležité se neustále soustředit,“ popisuje.

Do Mezné dojíždějí s kolegyní Michaelou Smolkovou denně, byť to mají zhruba osmdesát kilometrů.

„Baví nás pomáhat,“ říkají s tím, že na Hřensku zůstanou, jak dlouho bude třeba.