Letci RAF chystali pomstu sadistovi z Mírova, našli ho v Kanadě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Věznice vybudovaná ze středověkého hradu Mírov patřila k nejobávanějším kriminálům v socialistickém Československu. Komunisté zde zřídili tábor nucených prací pro vojáky z povolání, které považovali za „třídní nepřátele“. Veterány západní i východní fronty sem posílali bez soudu jen na základě rozhodnutí místních čtyřčlenných komisí. Vězně, často válečné hrdiny, čekalo bití, hlad, spánková deprivace či psychické týrání.

Velitel tábora Oldřich Kohlíček přitom Mírov podle vlastních slov považoval za tábor likvidační. A tak také s vězni zacházel. Mnoho z nich na jeho tyranské metody nikdy nezapomnělo, a později chtělo vidět Kohlíčka před soudem. Nebo mrtvého.

Redakce Paměti národa se pokusila zmapovat jejich snahu o dosažení alespoň částečného zadostiučinění.

Známější je příběh Pravomila Raichla, který se rozhodl zúčtovat s někdejším komunistickým prokurátorem Karlem Vašem. Raichl byl rovněž veteránem druhé světové války a vězněm komunistů. A stal se inspirací pro český film z roku 2019 „Staříci“.

Když soud v roce 2002 Vaše zprostil obvinění z vraždy generála Heliodora Píky, Raichl plánoval, že ho zastřelí symbolicky na výročí komunistického puče. V ten den –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 25. února 2002 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ však dostal infarkt a zemřel.

Trest ale podle slov muklů z mírovského tábora nucených prací zasluhovali i jiní soudruzi. O potrestání svých mučitelů usilovali už od 60. let, kdy se vyšetřovaly některé z komunistických zločinů. Nedosáhli toho. Nechvalně proslulý velitel Mírova Oldřich Kohlíček navíc uprchl ze země. Novou naději pak přinesla až sametová revoluce v listopadu 1989.

Kohlíček vstoupil do SNB v roce 1945. Účastnil se zásahu proti banderovcům a jako horlivý komunista stoupal v hierarchii stále výš, až se stal velitelem Tábora nucených prací Mírov. Se speciálně vybranými muži měl hlídat režimu nepohodlné hrdiny protinacistického odboje, izolovat je a zlomit.

Úkolu se zhostil svědomitě. „Osm hodin služby, osm hodin zápasu s třídním nepřítelem,“ říkal s oblibou a „zápasem“ měl na mysli fyzické násilí, ponižování, odpírání spánku a jídla i šikanu. Té se dopouštěla také většina jeho podřízených, vězňům i sobě navzájem byli známi jen pod různými přezdívkami. Kohlíček se představoval jako „Skála“, sloužili tu ale i „Mongol“, „Neruda“, „Bacil“ nebo „Nanuk“. Už z přezdívek je zřejmé, že si zakládali na brutalitě a tvrdosti.

„Budete říkat, že tyto metody jsou gestapácké…? Ale jsou účinné! A máme ještě jiné způsoby, jak s vámi zamávat!“ sdělil Kohlíček například vězni Josefu Dobešovi a nebyly to plané řeči… Utýrán tu zemřel například podplukovník Bohumil Dítě. Podivná jsou i úmrtí dalších vysokých důstojníků – generála Jaroslava Hrabovského a plukovníka Jiřího Souhrady. Podplukovník Antonín Kostrhún si odnesl z Mírova taková traumata, že se nedlouho po propuštění zastřelil.

Na Mírově se ocitl i legendární stíhač ze západní i východní fronty František Fajtl. Své „vzpomínky starých zbrojnošů“ – jak říkával vyprávění o zážitcích svých i kamarádů – poskytl Paměti národa stejně jako další političtí vězni z Mírova.

Napsal také knihu „Dva údery pod pás“. A v ní nejenže vylíčil svých patnáct měsíců na Mírově, ale přiblížil také snahu vypořádat se s velitelem Tábora nucených prací Mírov Oldřichem Kohlíčkem. „Nadšení z revoluce zachvátilo pochopitelně i nás ‚Mírováky‘. Měli bychom už začít účtovat podle práva věřitelů k dlužníkům.“

Způsoby účtování si bývalí muklové představovali různě. „Pozvat si Kohlíčka, Čestmíra Carbola (zástupce velitele, pozn. red.) a další bachaře do Prahy, ale taky Tondu Petráka („mírovský“ vězeň) z Bratislavy, aby jim nakládačky vrátil i s úroky. Nic jiného ti syčáci nezasluhujou,“ citoval Fajtl ty radikálnější hlasy.

Zmíněný Anton Petrák rozhodně měl co vracet. Kohlíček se svými soudruhy ho na Mírově téměř ubili k smrti, což také Petrák popsal na nahrávce uložené v archivu Paměti národa. Spoluvězni ho oslovovali „Parašut“, za války totiž v Anglii prošel paradesantním výcvikem a stal se dokonce instruktorem pověstných Commandos. Svoje hrdinství osvědčil tento tvrdý chlap u Dunkerqu, kdy jej za odvážný a skvěle provedený útok vyznamenal britský maršál Bernard Montgomery.

Pokud ale Petrák měl bachařům „vrátit nakládačky i s úroky“, museli bývalí muklové bachaře nejdřív najít – po veliteli tábora Kohlíčkovi se totiž slehla zem. Výzva uveřejněná v časopise Svazu bojovníků proti fašismu přinesla několik stop. Ta nejvěrohodnější vedla do Kanady. Kohlíček tam po okupaci Československa v roce 1968 prý utekl. Mírováci proto oslovili československé politiky, vyhledali i kanadského velvyslance. Vynaložili značné úsilí, aby úřady přiměli jednat. Výsledek nebyl uspokojivý, a tak Fajtl s Mírováky kontaktovali své české kamarády z RAF za „velkou louží“.

Kohlíčkova případu se chopil bývalý příslušník 311. bombardovací perutě Josef „Joe“ Bílek, který včas emigroval, a Mírovem proto sám neprošel. V Kanadě počátkem 90. let oslovil přímo kanadskou policii. Ta se sice pokusila shromáždit svědectví o Kohlíčkovi, přesto ani její vyšetřování nevedlo k vydání mírovského velitele soudu.

Vyšetřující konstábl nicméně během osobní schůzky prozradil Bílkovi nové jméno bývalého vládce Mírova a provincii, ve které se zdržuje. Znamenalo to jistý projev sympatií. Ani tohle Bílkovi totiž sdělovat nesměl. Ostatně víc už opravdu prozradit nemohl. Bílek z toho vyvodil, že Kanaďané mají s Kohlíčkem vlastní záměry.

Redakci Paměti národa se podařilo získat fotokopie dopisů, v nichž Joe Bílek konzultoval svůj další postup s centrálou Svazu letců Svobodného Československa v Londýně. Jak z dopisů vyplývá, Bílek nakonec skutečně překročil práh Kohlíčkova domu v kanadské provincii Ontario a někdejšího velitele věznice jménem bývalých muklů konfrontoval.

Kohlíček se začal obávat o svůj osud a zřejmě oprávněně. To nejmenší, co mu mohlo hrozit, bylo vyhoštění z Kanady. Mírováci měli také přísliby od politiků, které v nich vzbuzovaly naději, že Kohlíčka po tolika letech uvidí před soudem. Někteří bývalí političtí vězni ale požadovali i krev, morální satisfakce ovšem stále znamenala víc.

Případem se pak konečně přeci jen začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Kohlíček dožil v obavách, že přeci jen předstoupí před soud. A snad se obával i „vendetty“ od svých mírovských obětí. Nakonec však stanul pouze před božím soudem, spravedlnosti světských tribunálů unikl.