Při střelbě na fakultě varoval ostatní. Byl i ve čtvrtém patře

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zpráva o tom, že se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy něco děje, ho zastihla přímo v budově. Z obvyklého průběhu semináře Tomáše Hercíka ve čtvrtek 21. prosince spolu s ostatními vytrhla informace, kterou obdržel jeden ze spolužáků od kamarádky – ve čtvrtém patře jsou prý slyšet zvuky střelby. A zatímco se v učebně šířila nejistota, student historie zamířil přímo na čtvrté podlaží.

„Vyrazil jsem v domnění, že se tam něco skutečně děje. Ale pořád jsem si koutkem duše říkal, že se třeba jedná pouze o nějaký hloupý vtip,“ vzpomíná Hercík měsíc po tragické střelbě.

Ten den čtyřiadvacetiletý pachatel – sám student fakulty – zabil v budově na náměstí Jana Palacha v centru Prahy 14 lidí a dalších 25 zranil. Policejní vyšetřování ho také spojuje s vraždou dvou lidí v Klánovickém lese a smrtí jeho otce v obci Hostouň na Kladensku.

Jenže ve čtvrtek kolem třetí hodiny ještě Tomáš Hercík mohl doufat, že se zpráva o střelbě ve čtvrtém patře nepotvrdí. Koneckonců bylo krátce před Vánoci a někdo snad může jen příliš hlasitě slavit. Úvahy o takové variantě v Hercíkovi posilovala i situace na druhém a třetím podlaží, kde se na chodbách stále pohybovali studenti a panoval zdánlivě běžný provoz.

Když ale Hercík vystoupal až do čtvrtého patra, bylo prý okamžitě jasné, že veškeré naděje jsou liché. „V tu chvíli jsem přepnul do režimu, že i mně může jít o život,“ popisuje. Chodby byly sice prázdné a učebny zavřené. „Ale ten hluk, to všechno, co tam bylo slyšet, bylo velmi zřetelné.“ A když poté opatrně vykoukl za jeden z rohů, uviděl postavu v černém, která se pohybovala rychlou chůzí.

V situaci, kdy nebylo jasné, kolik pachatelů může být a kde se mohou nacházet, se Tomáš Hercík rozhodl pokusit se varovat ostatní před nebezpečím. Začal otvírat dveře učeben kolem sebe, lidi uvnitř informoval o situaci. A nabádal je také k tomu, aby se zavřeli, zabarikádovali a nikomu dalšímu neotvírali. Podobným způsobem pak postupoval po návratu do třetího a následně i druhého patra.

„Beru to tak, že jsem udělal něco, co v tu chvíli bylo nutné, co bylo potřeba – nějakým způsobem alespoň někomu na té fakultě pomoct,“ uvádí Hercík, jehož snahu varovat ostatní potvrzují zástupci filozofické fakulty, studenti i pedagogové.

Dostal se ale také do kontaktu s policií, které ukázal cestu na čtvrté podlaží. A na výzvu jiných policistů se nakonec posadil pod okenní římsu ve druhém patře, aby mu skrze okno nehrozilo nebezpečí od střelce, jehož pohyb byl v tu dobu hlášen ze střechy fakulty.

Bylo to právě na druhém patře, kdy se osud Tomáše Hercíka propojil s příběhem anglisty Davida Vichnara. Odborný asistent na Ústavu anglofonních literatur a kultur FF UK se na stejnou chodbu dostal přes dlouhé minuty, kdy byl uvězněný v zaseknutém výtahu. Oba muži se v dramatické chvíli nestačili ani představit, po pozdějším shledání na lednovém pietním pochodu mezi nimi ale vzniklo přátelství. Hercík a Vichnar společně poskytli svá svědectví v podcastu 5:59.

Zmíněný pietní pochod, při kterém jeho účastníci 4. ledna symbolicky objali fakultu lidským řetězem a zapálili oheň na náměstí Jana Palacha, označuje Hercík za důležitý moment. Zapojil se do jeho organizace, a jak říká, pomohl mu zpracovat prožité události. Ale popisuje i další metody. „Snažil jsem se víceméně zaběhnout do toho, řekněme, pracovního způsobu. Samozřejmě mít čas na rodinu a přátele. A zároveň tu událost neodsouvat nebo nedělat, že se nestala,“ říká.

Při zpětném pohledu na tragické dění z 21. prosince dnes Tomáš Hercík cítí na jednu stranu beznaděj. „I já si říkám, jestli se třeba v tom čtvrtém patře nedalo udělat víc.“ Zdůrazňuje ale také hrdost na všechny kolegy, kteří se schovali a zabarikádovali v učebnách. Nehledě na to, jestli tak učinili zrovna na jeho varování.

„V tom já spatřuji strašnou statečnost celé naší fakulty – že nedošlo k žádné panice, která by třeba zdržela naše ozbrojené složky při postupu do čtvrtého patra. A ani k žádné panice, která by zapříčinila třeba ještě vyšší počet zavražděných kolegů a vyučujících,“ dodává Hercík.