Článek
Lenka sedí na posteli nemocničního pokoje popáleninového centra Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ještě o víkendu jí prý byly vidět jen oči. Teď už má z obličeje obvazy částečně sundané. Poranění na hlavě se jí prý hojí dobře. Obě ruce má však stále obvázané.
„Rukama jsem si bránila obličej před požárem,“ vysvětluje. Lenka je popálená na zhruba dvaceti procentech těla. Přesto se většinu rozhovoru usmívá. Jen sem tam jí vyhrknou slzy. Působí optimisticky, energicky, nezlomeně.
„Já si myslím, že si to celé ještě pořádně neuvědomuji,“ krčí rameny.
U postele na parapetu má pověšené dvě fotografie. Jsou na nich kolegové ze zaměstnaní a vzkaz: Stojí ti tu práce. Lenka pracuje jako vedoucí skupiny švadlenek v litvínovské firmě, kde šijí potahy do automobilů.
„Svou práci a své kolegy miluju. Ty fotky mě strašně potěšily,“ prohlíží si je. Květiny na stole – modré a oranžové tulipány – dostala od kamarádů.
Fotografie kolegů z práce a květiny od kamarádů.
Pedagog Marian Dancso zorganizoval na portálu Znesnáze21 sbírku na Lenčinu podporu. Prostředky budou využity na nákladnou léčbu popálenin, rehabilitační pomůcky a psychologickou a terapeutickou podporu. Přilákala stovky dárců, kteří mamince dvou kluků, jež při požáru restaurace U Kojota přišla o svou maminku, bratra, budoucí švagrovou a další blízké, zaslali kolem půl milionu korun.
Policisté případ vyšetřují pro podezření z obecného ohrožení z nedbalosti.
Jak se teď cítíte?
Cítím se dobře. Jsem jedna z těch, která dopadla lépe. Jsou daleko horší případy. Jsem popálená na zhruba dvaceti procentech těla. Nejvíc to odnesly ruce, protože jsem si je dávala před obličej, abych se chránila před požárem. Na jednu ruku mi transplantovali kůži ze stehna.
Pak jsem ještě popálená v obličeji, ale vidíte, že se to velmi rychle hojí, a trochu na stehně a na zádech.
Vy to popisujete tak klidně, věcně a usmíváte se u toho…
To mi říkají všichni. I sestřičky, že mě obdivují, že jsem pozitivní, ale mně nic jiného nezbývá. Mám doma dva kluky. Sedm a osm let. Já musím být silná, nic jiného mi nezbývá. Sestřičky, doktoři, sanitáři, všichni tu jsou navíc úžasní.
Synové za vámi byli?
Ne. Byla jsem celá zafáčovaná, koukaly mi jen oči a nechtěla jsem, aby mě takhle viděli. Dva dny jsem tu měla psycholožku a říkala, že by to ani nebylo dobré. Že by kluci o mně měli větší strach. Jsou u sestry a komunikuju s nimi telefonicky. Berou to, myslím, dobře. U sestry jsou zvyklí, brala si je už dřív, je jim tam fajn. A hlavně je to teprve týden. Měla bych tu být ještě čtrnáct dní, tak uvidíme, jak to bude pak.
Nejhůře dopadly ruce, jak si Lenka chránila obličej.
Jak jste na tom psychicky vy?
Já si myslím, že si to celé ještě neuvědomuji. Že si to začnu uvědomovat, až mě pustí z nemocnice.
Vzpomenete si na ten večer?
Byly to oslavy narozenin mé mamky, která měla desátého ledna padesátiny, a bráchy, který má narozeniny druhého února. Slavili je dohromady. Bylo tam spousta lidí z rodiny. Tak tři až čtyři stoly. Co přesně se stalo, jsem neviděla. Vyprávěla mi to kamarádka Janča, kterou sem také převezli s popáleninami a dva dny tu ležela se mnou na pokoji na vedlejší posteli. To ona mi vyprávěla, co se přesně se stalo.
Říkala, že číšník tam manipuloval s plynovou lampou a bratr šel okolo, bylo tam málo místa, a oba s tím číšníkem do lampy strčili a ta se převrhla.
Zaslechla jsem, že někdo mluvil o rvačce, ale to nebyla pravda. Kamarád se tam sice trochu opil, dělal problémy, pravda, hádal se s číšníkem, on mu už nechtěl nalít, ale to bylo daleko před tím, než spadla ta lampa.
A co se dělo dál?
Převrhla se lampa a okamžitě tam začalo hořet. Měla jsem zpomalenější reakci, takže jsem tam jen seděla a koukala. Kamarád mě vzal, odtáhl mě ke dveřím vedoucím z terasy ven a snažil se je vyrazit. Dvakrát do nich bouchl, ale nepodařilo se mu to. Já jsem si rukama chránila hlavu a šla jsem do bobku. V tu chvíli jsem myslela jen na děti. Věděla jsem, že tam umřu, a myslela jsem na to, co s nimi bude, jestli tam zůstanu. Před dvěma lety přišli kluci o tatínka. Celou dobu jsem myslela na ně.
Janča tu plachtu ale rozkousala zuby a pak trhala nehty. Jakmile jsem viděla díru, tak už jsem skákala z okna. Dopadla jsem na schody. Bála jsem se o sebe a o děti, tak jsem se neohlížela a utíkala pryč. Až pak jsem si uvědomila, že tam mám půlku rodiny. Otočila jsem se, vrátila se a zase potkala kamaráda. Říkám mu, že tam musím jít, že tam mám rodinu. V tu chvílí to už hořelo úplně celé. On mi v tom zabránil.
V nemocnici bude Lenka ještě minimálně dva týdny.
Pak už tam asi přijížděly sanitky…
Pamatuju si, že jsem viděla známého, jak ho záchranáři vezli na vozíčku, a pak jsem potkala taťku. Byla jsem strašně ráda, že šel po svých. Ptala jsem se ho, kde je máma, ale on nevěděl.
V tu dobu jsem necítila žádnou bolest, žádné popáleniny. Nic. Normálně jsem chtěla jít domů za dětmi, ale kamarád mě tahal do sanitky. Naštěstí tam byl další kamarád, který mi řekl, že se o moje děti, které byly u sousedky, postará. Vzal si je k sobě domů a druhý den se propojil se sestrou.
Požár, který policie vyšetřuje pro podezření z obecného ohrožení z nedbalosti, má sedm obětí. Koho jste tam ztratila vy?
Zůstal tam brácha a jeho přítelkyně, maminka, která měla popáleniny na devadesáti procentech těla a zemřela v nemocnici, a bývalý přítel mé sestry. Čtyři děti zůstaly bez jednoho z rodičů.
Jak se vám daří se s tím vyrovnávat?
Já si myslím, že si to ještě neuvědomuju. Tím, že ležím tady, myslím zatím sama na sebe a abych se postarala o své kluky. Realita si myslím, že přijde, až dorazím domů. Samozřejmě brečím, ale ještě si to tak neuvědomuju. My jsme s bráchou měli hrozně hezký vztah. Dělali jsme společné výlety i s dětmi, bral si kluky. Hrozně mi pomáhal…
Pedagog Marian Dancso zorganizoval na portálu Znesnáze21 sbírku na vaši podporu. Přilákala stovky dárců, zatím se vybralo kolem půl milionu korun.
To je neuvěřitelné. Během dvou až tří dnů to hrozně naskákalo. Taková veliká částka. Já si čtu všechny ty vzkazy od dárců a je to hrozně hezké a povzbuzující. Strašně si toho vážím. Klobouk dolů před těmi dárci. Chtěla bych jim tímto způsobem poděkovat.
Solidarita je obrovská. Sestře, která se mi stará o kluky, lidé nosí jídlo, máslo, chleba, polévky, omáčky, pečou jí třeba i buchty. Takhle lidé pomáhají a je to hrozně hezké. Já jsem nic takového nezažila.
Odborníci hodně mluví o zabezpečení lamp v restauraci. Jaký vy jste z toho měla pocit?
Já se v nebezpečí necítila, protože nevím, co ta lampa umí. Jsem laik. Důvěřovala jsem majiteli nebo personálu, že to je správně zajištěné. Ani jsem nevěděla, že to má být přivázané a v otevřeném prostoru. To vím, ale až když je pozdě.
Máte nějaké emoce vůči majiteli restaurace nebo personálu?
Já nic kolem toho nečtu. Facebook neotvírám, ale lidé mi řekli, že se mluví o tom, že se tam někdo popral a shodil tu lampu. Dokonce to prý svádějí na bratra. To jsem byla hodně naštvaná, když jsem to slyšela, protože tak to nebylo. Věřím, že postupem času se dozvíme, jak se to celé opravdu odehrálo.
