Článek
Do dalšího Fóra čtenářů vybrala redakce Seznam Zpráv zajímavé názory z obsáhlé diskuze pod článkem o situaci domácích lyžařských středisek. Jejich provozovatelé mimo jiné hovoří o trendu, kdy se stále více lidí občerstvuje z vlastních zásob přímo na sněhu a nechodí do bufetů a restaurací.
Tomáš Marek: Osobně bych si tu svačinu taky vzal. Ne proto, že bych trpěl nějakou nouzí. Ale proto, že ty ceny jsou opravdu hodně přestřelené. V únoru jsem byl v Itálii, na sjezdovce dobrá pizza okolo 10 euro (zaokrouhleno nahoru nějakých 250 Kč), ze které jsme se najedli dva. To pak člověk nechce dávat 100 Kč za polévku. A aspoň si člověk svačinou zkrátí to půlhodinové čekání na vlek.
Lukáš Štětina: Není se čemu divit. Na horách je drahé všechno. Údržbu a provoz vleku neošidíte, zasněžování a udržování svahů taky ne. Tam jsou náklady vysoké, sezony v našich podmínkách krátké a to se musí zákonitě promítnout v cenách. Jiný příběh jsou bufety okolo sjezdovek, tam je poměr mezi náklady a výslednou cenou o dost jinde. Přitom často nedokážou nabídnout o moc víc než friťákovo-olejovou symfonii – šnicl, hrancle, langoš. Ale ceny jsou víc než srovnatelné, často dražší, než v příjemné, vytápěné restauraci někde v kvalitním resortu v Alpách. Jsem laik, tak se můžu plést, ale podle mne jsou ceny za jídlo v českých resortech přepálené jako jejich olej na smažení. Pak dává ekonomický, ale i dietní smysl nosit si vlastní svačinu.
Jan Rambousek: Nechápu, co je na tom objevného, zákon poptávka-nabídka platí i v Čechách. Nekritizuji ceny v Čechách, nezdůrazňuji, že v Rakousku je to levnější – jedu do Rakouska. Mám čas jenom jeden den – jedu do Čech a vezmu si s sebou housku, když nemám na český oběd. Rozhodně ale nebudu české provozovatele označovat za zloděje. Každý si to může zkusit.
Aleš Vodička: Služby a gastro, které na horách máme možnost pořídit, se kvalitou a nabídkou nerovnají tomu, co nyní už za stejné peníze dostaneme například v Rakousku. Je to o hodinu, hodinu a půl delší cesta a nabídka jak sjezdovek, tak ubytování i stravování na jiné úrovni v podstatě za stejné peníze. Bohužel… navíc resorty bují a rozšiřují se, přitom klimatická situace je jasná – bude se dále oteplovat, takže postupně se bude lyžovat jen ve vyšších polohách, časem nepomůže ani zasněžování. Krátkozraká spolupráce obcí s developery a resorty, kdy se vybudují sjezdovky a moderní apartmány, povede k tomu, že následně zmizí klasické boudy či horské hotely a v zimě budou hory prázdné… Protože nebude kde lyžovat, když nebude sníh a ani se kde ubytovat, kvůli apartmánům.
Matěj Rak: V 19. století chaty vydělávaly jen v létě, kdežto v zimě třely nouzi. Tak jejich provozovatelé začali lidi lákat na saně a posléze na lyže. No a dnes je to obráceně, už se dávno zapomnělo na to, že na hory rozumní lidé drtivou většinu historie jezdili jen v létě. Dlouhodobě není jiná alternativa, než naučit lidi jezdit na hory – a dávat tak chatařům živobytí – ve zbytku roku. Dokud bude platit téměř absolutní rovnítko hory=lyže, tak to i vzhledem k očividné změně klimatu o mnoho lepší nebude.
Jakub Truschka (odpověď na komentář p. Raka): Díky za tenhle komentář. Upozorňuju, že nejsem dobrý lyžař a dlouhou řadu let jsem už na lyžích nestál, čímž je můj názor bezpochyby ovlivněný… ale i tak ho napíšu. Máme v naší kultuře zakořeněný pocit jakési morální nutnosti nakoupit předraženou zimní výbavu sobě i všem dětem a každou zimu vyrazit na hory lyžovat, skoro jako kdyby to byla určitá společenská povinnost. Naprosto neříkám, že lyžování není zdravé a že nemá své kouzlo, svou poezii. Ale změna klimatu je očividně na postupu, dní se souvislou sněhovou pokrývkou je čím dál méně, a to i na horách, a nejen u nás. Logicky je tedy tento kultovní koníček čím dál nákladnější… a čím dál méně ekologický. To je dobré si přiznat.
Než přišly covid, válka a ekonomické potíže, dlouhá léta bylo jedním z nejčastěji diskutovaných problémů televizního zpravodajství, jak na tom jsou a nejsou chudáci vlekaři, jestli přežijí tuhle zimu. Je to ilustrace, jak to vypadá, když se i z něčeho pozitivního, jako je lyžování, udělá tak trochu modla, tak trochu nezbytná součást naší existence na této planetě. Ne, není to nezbytná věc.
Tereza Venosová: Vrátili jsme se z Itálie minulý týden a i když si rohlíky a ovoce na sváču vozíme na svah (děti mají hlad pořád), tak na teplý oběd jsme si párkrát zašli. Byli jsme příjemně překvapeni, protože jsme se kvalitně najedli a levněji než v Čechách.
Jirka Ander: Problém je v tom, že pokud to někdo dělá jenom pro zisk, zákazník to okamžitě pozná. Nevadilo by mi dát na horách třeba 300,- za pizzu, ale musel by si s ní někdo dát tu práci, udělat ji poctivě a ne fláknout do trouby mražený polotovar z velkoobchodu. My jsme před 5 lety u nás na hradě otevírali sezonní letní hospůdku/stánek a řekli jsme si od začátku, že to budeme dělat jinak. Žádná Cola, ale česká limča a mošt z domácích jablek. Žádné pivo z velkopivovaru, ale pivko, které v okolí nikdo nečepuje. Žádná Algida, ale zmrzka od Polárky. Místo párků v rohlíku poctivá klobása od místního řezníka dělaná na lávovém grilu bez oleje, šunka z udírny na zahrádce, obyč chleba se švarkovkou a cibulí, domácí utopenec, každý den domácí polévka vařená přímo na hradě, žádné hranolky, langoše, pizzy a tyhle sajrajty, které mají všude. A lidé se rádi vracejí, i když je to dražší…
Michal Živný: Lyžování obecně je velice drahá sranda. Vždycky koukám, jaká auta parkují v ulici, když přijedou na lyže. Auto starší pěti let hledáte těžko, desetileté nenajdete. Dávno to není sport pro chudé, i když si s sebou vezmete housku s máslem.
Petr Machacek: No jo, když stojí polévka typu „nic-moc“ někde u vleku 100 a smažák 200 plus 50 hranolky a plus 30 tatarka z pytlíku, tak není asi divu, že část lidí to řeší řízkem v chlebu jako za komančů. Provozovatelé gastronomie si musí taky uvědomit, co chtějí.
Helga Bulow: Tady je zase spousta chytráků, kteří se slzou v oku vzpomínají, jak za socialismu jezdili na hory a bylo to za hubičku. Jenže již tak nějak zapomínají, že místo skiareálu se čtyřmi či pěti sjezdovkami tam byla jedna ubohá poma nebo kotva, která se také občas na pár hodin zastavila z technických důvodů, vleky vypadaly, že je někdo postavil svépomocí, sjezdovka byla o polovinu kratší a o nějakém technickém zasněžování si většina z nich mohla jenom nechat zdát, takže když nenasněžilo, tak smůla. Když si správce večer přihnul, tak ji ani ráno nezarolboval.
Dole u bufetu (pokud tam vůbec nějaký bufet byl) si člověk mohl dát grog, čaj nebo turka a k tomu Tatranku, žádný výběr, ber nebo nech být. Lyže byly jenom Artisky, když se sem dostaly Elánky (tuším z Jugoslávie) tak to už bylo tedy něco. Cena za lyžování v té době sice nebyla nějak horentní, ale takovéto mikro sjezdovky jako tenkrát jsou tu pořád, tak když nemáte na skipas na Klínovci, tak jeďte třeba na Čihalku, tam dáte za lyžování jenom 280 Kč. Když si vezmete staré Artisky, tak můžete lyžovat v podstatě stejně jako tenkrát.
Takže na co si vlastně stěžujete? Na to, že ne každý má na luxus? No to je ale snad úplně normální, ne?
Vladimír Doležel: Bohužel, na české hory nemáme. Raději jsem děti přihlásil do golfového a jachtařského klubu…vyšlo to levněji 🤨
Petr Filip: Provoz aquacentra na Sahaře by taky obnášel vysoké náklady. Otázka zní, proč některá lyžařská centra u nás existují, když na to nemají to nejzákladnější: přírodní a geografické podmínky.
Ivan Horák: Stejně jako nemáme přímořská letoviska, nejsou podle mě u nás ani podmínky na skutečnou horskou turistiku nebo jak to nazvat. Kdejaký koumák si udělá sjezdovku na kopci v nížině a pak se diví, že když zdraží elektriku, vyjde mu draho zasněžování. Zavřete to, příroda si ráda odpočine.
