Pracují, ale na nájem stejně nevydělají. Nová česká katastrofa sílí

Že je prakticky bez domova, dolehlo na Jakuba Tesaře až po dvou týdnech, teď v neděli. „Měl jsem jeden den volna, byl jsem celou dobu venku a není to nic příjemného,“ popisuje.

Přes den totiž musel počkat, než bude moci dorazit na noclehárnu v pražském Karlíně, která funguje v režimu, že sem přijdete večer přespat a ráno zase odejdete. Přes den sice může přijít na takzvanou „teplou židli“ do denního centra na stejné místo, ale v neděli už pro Jakuba nezbyla kapacita.

Osmatřicetiletý muž popisuje, že se vrátil ze zahraničí začátkem prosince. V Holandsku a Belgii se živil zedničinou jako živnostník a žil v domečku, který si pronajímal za 450 eur. Narazil ale na českou realitu.

„Drahé bydlení a pořádně se neplatí za odvedenou práci. Z mého pohledu je to katastrofa v porovnání s tím, co se platí v jiných zemích,“ říká v jídelně noclehárny.

V Česku si podle svého vyprávění okamžitě našel brigádu, na bydlení přesto nemá. První výplatu dostane až po měsíci, začal proto pracovat i pro agenturu, kde dostává zaplaceno každý den. Sedm tisíc korun za pokoj v okresním městě si přesto nemůže dovolit, a proto skončil na noclehárně.

„Znám tuhle službu z dřívější doby. Je to rozhodně lepší východisko než být na ulici,“ líčí a přiznává, že v minulost už squatoval.

Zatím má v plánu být v práci a pražské noclehárně přes Vánoce a pak zase odjet do zahraničí. I když zmiňuje i to, že zvažuje navázat kontakt se synem, se kterým se několik let neviděl.

V karlínské noclehárně spadající pod Azylový dům svaté Terezie, který provozuje Arcidiecézní charita Praha, ale Jakub není první, který navzdory každodenní práci s vlastním bydlením narazil.

Další muži, kteří jsou v podobné situaci, už ztrácejí naději.

„Nemám tak prozaický případ, jsem tři a půl roku po výkonu trestu,“ vypráví Václav Latocha, kterého reportér Seznam Zpráv potkává v jídelně přes den, v rámci denního centra. Latocha naopak nocuje ve stanu.

„Myslím si, že člověk, který chodí od pondělí do pátku do práce, oddělá si 40 hodin, tak se chce normálně najíst a normálně bydlet. Nepotřebuju 100 metrů čtverečních, stačí mi jedna místnost, jedna postel, ale chci žít důstojně. Ale prostředí mi to neumožňuje, tak co mám dělat? Snažím se z toho vymanit,“ svěřuje se.

Poté, co opustil vězení, si sice našel práci, ale kvůli záznamu v trestním rejstříku jen špatně placenou. Sám popisuje, že navíc na hraně pravidel. Jezdil s vozidlem nad 3,5 tuny, ačkoliv na to neměl řidičské oprávnění. A bydlel po ubytovnách a v azylových domech.

Čtyřicetiletý Jaroslav líčí, že došel do momentu, který označuje tak, že se „adaptoval“. V denním centru má sluchátka a hraje si na telefonu.

„Nevydělám si tolik, abych mohl zaplatit normální bydlení. Tak to je. A situace je taková, že se za tím už ani neženu,“ krčí rameny. Popisuje, že podle něj celý „systém už je tak vychýlený, že je jen otázkou času, kdy zkolabuje“.

„Chodíte do práce a jste schopni pokrýt jenom základní věci, bydlení a stravu. Jen ten základ. A nemoct si koupit cokoliv navíc, tak to už je otroctví,“ vysvětluje, proč se raději – jak říká – adaptoval na život bez domova.

Sociální pracovník noclehárny Prokop Janča zdůrazňuje, že nemá k dispozici tvrdá data, taková si z povahy své práce nevede, ale subjektivně podle něj roste počet klientů noclehárny, kteří pracují – nejčastěji jde o brigády nebo sezonní práce. A stejně tak roste obecně počet lidí, kteří noclehárnu vyhledávají, protože přicházejí o své dosavadní bydlení z ekonomických důvodů.

„Finanční důvody ztráty bydlení jsou poměrně časté. Velmi častou příčinou jsou předražené ubytovny a celkově takzvaný obchod s chudobou. Dalším důvodem bývá rozchod s partnerem nebo partnerkou, kdy pak jedinec není schopen finančně sám utáhnout nájem bytu,“ říká.

Typickými klienty noclehárny jsou podle Prokopa Janči tři skupiny osob. Lidé, kteří žijí na ulici už řadu let. Lidé, kteří se dlouhodobě pohybují na rozhraní běžného života a sociálního vyloučení. „V praxi to znamená, že mají období, kdy se jim daří pracovat a stabilně bydlet, a období, kdy o toto přicházejí. Důvodem bývá špatně placená, nekvalifikovaná práce, šedá zóna ubytoven, kde kolikrát majitelé vyhazují nájemníky bezdůvodně, a celkové nestabilní zázemí,“ vysvětluje sociální pracovník.

A třetí skupinou jsou lidé, kteří se v nepříznivé situaci ocitli poprvé – typicky po rozvodu, po ztrátě zaměstnání nebo proto, že jsou v dluzích.

„Podle mého názoru přibývá klientů z druhé a třetí skupiny,“ zhodnocuje.

Názory se různí: Metodik pražské pobočky organizace Naděje Luboš Turzík nemůže trend potvrdit ani vyloučit – zatím jej totiž nezkoumají. A zmiňuje, že stav, kdy člověk pracuje, a přesto mu příjem nestačí ke stabilní sociální situaci, je pro část lidí bez domova typický.

Pražská Armáda spásy, která má přímo program pro pracující, kdy se je snaží během dvou, tří měsíců na noclehárně opět postavit na vlastní nohy, má stejnou zkušenost jako Prokop Janča.

Metodik Armády spásy Jan Třinecký zkontaktoval své kolegy z různých měst. Jeho zápisky, které redakci Seznam Zpráv poskytl, ukazují, že jde o problém, který se netýká jen Prahy. V Brně se nájmy pohybují kolem 20 tisíc korun – když má člověk dluhy, ani s prací na nájem nedosáhne.

I v Ostravě se kolegové s podobným problémem setkali – mluví o tom, že spíše výjimečně. Na podobný problém narazili pracovníci Armády spásy i v Havířově. Popisují případ muže, který si bydlení neudržel po smrti své matky.

„Před deseti a více lety to bylo velmi výjimečné,“ říká k problému Jan Třinecký. „Práce už podle mě není takovou zárukou životní stability jako dřív,“ dodává.

Problém potvrzuje i Iva Kuchyňková z organizace Charita České republika. „Že mají práci, a přesto nemají na bydlení? Hodně to slyším z azylových domů, ale i na sociálně aktivizačních službách pro rodiny,“ potvrzuje Kuchyňková, která má na starost sociální témata.

„Někde zápasí s tím, jestli to zvládnou, nebo nezvládnou, někde už jsou v azylových domech,“ uzavírá.