Prach, špína a smog. Ale i šance a nutnost. D3 už rozděluje místní lidi

Marie Birhanzlová na příjezdové cestě ke svému domu v osadě Loudilka hbitě vyskakuje z auta a ochotně popisuje, jak je osud její rodiny svázaný s připravovanou stavbou dálnice D3 přes Středočeský kraj.

„Táhne se to už od mého dětství, od mých deseti let. Můj táta už nežije, ale psal všude možně,“ vypráví žena ve středních letech.

Jejich dům v benešovském okrese by měl ustoupit dálnici a nájezdu na ni.

Vedle za betonovým plotem si na zahradě hrají děti pod pečlivým dozorem do teplého oblečení zachumlané ženy. Dálnice je plánovaná doslova za jejich plotem. „Nemám problém, kdyby vedla o trochu dál,“ reaguje vesele na dotaz reportéra. Upozorňuje, že není tamní rodačka a dálnici proto vnímá z jiné perspektivy. „To spojení do Prahy je tady strašné,“ poznamenává.

Začátkem roku média informovala o písemném rozsudku Nejvyššího správního soudu, který potvrdil u trasy budoucí D3 – vedoucí kolem Jílového u Prahy, Netvořic a Maršovic – oprávněnost šířky pásma, které je pro stavbu vyhrazeno.

Rozhodnutí soudu bylo zjednodušené na informaci, že už samotné stavbě nic nebrání, což rozporuje spolek Alternativa D3, který zastřešuje odpůrce dálnice. „Schvalovací proces této stavby je prakticky v počátcích,“ reagoval spolek v tiskové zprávě.

Téma D3 se ale verdiktem soudu probudilo a nejintenzivněji ho prožívají zejména lidé žijící v těsné blízkosti uvažované trasy.

„Já jsem si říkal, že už je to neodvratné. Tak to vyznělo,“ zamýšlí se včelař Petr Stejskal, který žije na samotě u Dunávického rybníku, kousek od Týnce nad Sázavou. Pod jeho domem je plánovaný nájezd na dálnici, která má vést na druhé straně rybníku.

Na podrobnou vizualizaci trasy plánovaného úseku dálnice D3 z roku 2017 od Ředitelství silnic a dálnic se můžete podívat zde. Námitky k této trase od Alternativy D3 si můžete projít zde.

V úvodu zmíněná Marie Birhanzlová říká, že stavbu dálnice zrovna probírala s dcerou v autě, než je reportér Seznam Zpráv náhodou zastavil. „Je to definitivní? Syn má sen, že tady bude farmář?“ ptá se žena s odkazem na zprávy, o tom, že dálnici už nic nebrání. Popisuje, jak rodina žije kvůli plánované stavbě dlouhé roky v nejistotě. Nevědí, co bude s jejich domem. A z toho pramení i jejich nechuť, jakkoliv své stavení dál rozvíjet. I příjezdová cesta tak zůstává nezpevněná.

„Měli jsme v plánu to před dvaceti lety opravit, ale nebudeme předělávat něco, když nevíme, co s tím bude,“ vysvětluje Marie Birhanzlová. „Táta už nechtěl ani bílit,“ dodává drobnější žena. Přiznává, že už neví, jak se bránit, žádnou strategii nemají. „Takové místo už nenajdeme,“ povzdychne si Marie Birhanzlová při pohledu kolem sebe. Koncem ledna je zde nasněženo a klid. Po cestě během rozhovoru neprojelo jediné auto.

Ve svazích nad řekou Sázavou kousek od městské části Luka pod Medníkem chataří, a jak sama připouští, i prakticky žije, paní Vendula. Staví se jednoznačně proti dálnici, která by měla z tunelu ústit na most přes řeku kousek od jejího obydlí. Mluví o tom, že by to takzvaně „schytala z první ruky“. „Nejsem motorista, chodím pěšky, ale pokud mě někdo vezme autem a vjíždíme nebo vyjíždíme z tunelu, tak to je nesporný hluk. A navíc prach, špína, světelný smog. Všechny tyto hrozné věci.“

Vypráví, že utíkala z Prahy, aby byla v přírodě a na čerstvém vzduchu. „Nejde jen o nás, chataře, jde i o zvířata, příroda nemá šanci. Kvůli čemu to je, aby byl někdo o chvilku dřív Praze? Kde je zdravý rozum?“ ptá se.

O pár kilometrů dál směrem k Praze, u obce Libeř, se postupně mění další chatová oblast Na Ovčíně ve vilovou čtvrť. Zdejší obyvatelé musí odbočit ze silnice a projet hustou barikádou výmolů, aby se zase napojili na kousek hezké asfaltové cesty.

A podobně v kontrastu zde žijí i tradiční chataři – najde se zde i westernová zvířecí lebka visící na stromě – s nově vystavěnými domky s elektrickými vraty, bazény a psy štěkajícími na kolemjdoucí z tepla obýváků, kde čekají na pány u zapnuté televize.

Jaroslav, i přes zimu a pošmourno, které venku panuje, v dobré náladě pracuje u své chatky. Za brankou na svém pozemku se snaží vyrovnat do hladka plácek. Ohrazuje se proti tomu, že by byl pro dálnici, je ale kritický vůči lidem, kteří jsou kategoricky proti. „Lidi, co nejvíc nadávají, mají před barákem čtyři auta. Co křičí? Ať nejdřív shodí svá auta ze skály, a pak ať říkají, že pro ně se cesty stavět nemusí,“ říká s nadsázkou a pobaveně starší muž.

Situaci přirovnává k vakcinaci proti covidu. „To vidíte s očkováním. Jak lidi můžou být proti, tak hned křičí,“ říká Jaroslav. Dodává, že sám se bojí hlavně o vodu, kterou zatím čerpá ze studny. Připomíná, že řada lidí v osadě je za dálnici ráda, slibují si od stavby i to, že jim stoupne cena pozemků.

Shodou okolností ho míjí seniorka, která se představuje jako Jaroslava. Vyrazila na vycházku s psíkem. Dalšího páru pejskařů, kteří vytáhli ven obřího bernského salašnického psa se vyptává, kdy chodí venčit. Pes paní Jaroslavy se totiž bojí a schválně si proto vybírá časy, kdy bývá na cestě sama. „Bude to strašné. Nikdo z toho tady není nadšený,“ popisuje svůj pohled na stavbu dálnice. „Studny nám to sebere, budou nám sem muset přivést vodu,“ hrozí se seniorka. „Ale ono to tak rychle nebude, tomu nevěřím,“ uklidňuje paní Jaroslava sebe samu.

Včelař Petr Stejskal se chlubí, že má 220 úlů. Patří k těm, kteří jsou od lednové zprávy o rozsudku Nejvyššího správního soudu nervózní. „Bojujeme tady s tím. Nechceme tady dálnici vůbec. Rozdělí nám to pole,“ vysvětluje včelař.

Dálnice by mu měla vést za rybníkem. Pod jeho domem na samotě je plánovaná další cesta – dálniční přivaděč. „Jak to tady vybetonují, nebude med vůbec,“ říká. Líčí i to, že mu přišlo oznámení, že u něj na pozemku vyhrnou tři valy jako dočasné útočiště pro plazy. Nesouhlasí s tím, ale neví, jak se bránit.

A přidává i další zkušenost, jak přišel o část dotace na pole. „Jsem tady v ochranném pásmu. A když jsem zoral trochu víc, tak mi dotaci sebrali. Až tady budou stavět dálnici, tak to najednou bude všem jedno,“ stýská si s dovětkem, že oral v místě, kde má stát přivaděč k dálnici.

Dálnice má vést i kolem Obory Rekow, která se na svých stránkách chlubí, že chová daňky, muflony a jeleny, ale i třeba kozorožce. Celkově hlásí Jan Rekowski z obory 150 kusů zvěře. Starosti mu ale plánovaná stavba nedělá, má totiž akutnější problémy. „Nevím, co bude. Na nás má víc vliv covid,“ konstatuje realisticky. Obora vydělává podle Jana Rekowskiho na lovcích, kteří přijíždí zvěř za peníze střílet, a na mase.

„Naše sezóna je v zimě. Do zimy musíme všechno nachystat, a když pak hosti nepřijedou, nemáme žádný zisk, jen výdaje,“ říká Rekowski. Dva roky už sem prý nejezdí cizinci. „D3 nás může minimálně namíchnout,“ poznamenává.

Neutrálně se k dálnici staví zemědělec Tomáš Paták z vesnice Minartice spadající pod obec Vojkov. Vysvětluje, že má také své problémy, které ho trápí víc než uvažovaná dálnice. „Mluví se o tom, že zemědělci dostanou přidáno na dotacích. A hned mi chtějí zvednout nájem,“ říká rázně. Štve ho, že prý na druhou stranu nikoho nezajímá, že hnojivo zdražilo o 300 procent.

Z jeho slov je jasné, že budoucí dálnicí se příliš nezabývá. „Beru to tak, že někde vést musí. A když to neomezí nás, omezí někoho jiného,“ říká zemědělec před výdejnou mléka. „Já s tím takový problém nemám, uvidíme, co s tím budou dělat jednou děti,“ pokračuje Tomáš Paták. Zmiňuje, že být za 20 minut v Praze má své výhody.

Kolem plánované trasy dálnice řidiči hojně narazí na ceduli, která upozorňuje na Retro Auto Muzeum. To od roku 2015 ve vesnici Strnadice provozuje Libor Kucharski. Podnikatel dálnici vítá a říká, že na ni čeká jako na smilování. „Celému regionu by to pomohlo. V létě jezdit po té stávající cestě na jih, to je neštěstí. Vždycky to stojí kolem Olbramovic. Je to ostuda,“ kritizuje stav tahu na Benešov.

Míní, že samotné muzeum aut si vystačí i bez dálnice. Vadí mu ale, jak nebezpečný je stávající hlavní tah, kde řidiči cestující k moři nebo od moře často havarují. „Jestli chceme civilizaci podporovat v rozvoji, bez dálnic to nejde,“ konstatuje.

Sám ale nevěří, že by se samotná stavba v brzké době dala do pohybu. „Když jsme kupovali pozemek v roce 2002, dálnice měla být v roce 2012. Takže těžko říct, kdy skutečně bude,“ dodává Libor Kucharski.