Trhají rekordy v nezaměstnanosti. Názory se liší. Není práce, nebo není snaha?

„Kdo dělat chce, tak si práci najde. Nesmí ale řešit, co to je za práci a kolik za ni dostane,“ je přesvědčen devětapadesátiletý Marek Zavřel. Sedí na lavičce před bytovkou v obci Václavov u Bruntálu, popíjí čaj s mlékem a před sebou má rozečtenou knihu s židovskými anekdotami.

„Když jsem se sem před dvanácti lety přestěhoval z Prahy, tak mě všichni varovali, že tu není práce, že se neuživím. Kdo není lempl, tak si ji vždycky najde. Já nikdy nezaměstnaný nebyl,“ zaťuká prstem na dřevo.

V Praze dělal obchodního zástupce a prý takzvaně vyhořel. Přestěhoval se do Václavova, protože se mu líbila okolní kopcovitá krajina, drsný naturel místních a bral, co bylo. Chvíli tahal dřevo v lese, pak dělal vedoucího mistra na učňáku, skladníka a řidiče v pekárně na výrobu tyčinek, správce lyžařského střediska a momentálně pracuje jako údržbář v hotelu.

„Práce tu je, jen si člověk nemůže moc vybírat a nic moc si nevydělá,“ krčí rameny Marek Zavřel.

Kolik přesně bere, zveřejnit nechce, šéf by mu vynadal. Není to však o moc víc než minimální plat 17 tisíc. Na místní poměry prý standardní výdělek, nic neobvyklého.

Okres Bruntál má po Karviné největší nezaměstnanost v zemi – 7 %. Pár čísel o nezaměstnaných: 77 % má pouze základní nebo učňovské vzdělání, 52 % jsou ženy, 39 % jsou lidé starší padesáti let a 36 % lidí je v evidenci úřadu práce dlouhodobě.

Václavov u Bruntálu, kde žije zhruba pět stovek obyvatel, je v žebříčku nezaměstnanosti na špici. V únoru tu bylo přes 18 % obyvatel bez práce.

Na rozsáhlých pastvinách kolem obce se pasou krávy. Před revolucí tu ve státním statku Bruntál pracovaly stovky lidí. Dnes tu podnikají čtyři zemědělci s pár zaměstnanci. Statkář Jaroslav Valíček patří k těm menším.

„Máme kolem 100 až 150 krav. Dřív jsme produkovali mléko, ale to se nevyplatilo, takže chováme krávy na prodej a maso,“ popisuje pětapadesátiletý muž v holínkách. Podniká se svými dvěma syny a zaměstnává dva chlapy.

„Do zemědělství se lidé moc nehrnou. Nechtějí dělat rukama a taky je to u nás horší s penězi. Mají kolem dvaceti tisíc hrubého,“ prozrazuje.

„Ve fabrikách si vydělají i třicet tisíc, takže se hodně mladých stěhuje pryč a je to znát. Dřív to tu žilo, byly tu zábavy. Dneska, když se něco děje, tak už nikdo nedojde. Stejné je to i v okolních obcích. Vylidňují se,“ popisuje Jaroslav Valíček.

Vedle podnikal sedmasedmdesátiletý Jan Hoško, hospodářství před časem předal synům a vnukům. Mají kolem 260 krav a krom rodinných příslušníků zaměstnávají deset lidí. Platí jim kolem 25 tisíc hrubého. Pan Hoško se nejprve obsáhle rozvypráví, pak ale bere všechno zpět. Synové mu s novinářem mluvit zakázali.

Krom statkářů podnikají ve Václavově dva truhláři. „Dřív jsem měl tři zaměstnance. Pak přišla krize, kluci se rozprchli a teď dělám sám na sebe,“ shrnuje devětapadesátiletý Leoš Chylík v montérkách plných pilin.

„Na sebe si vydělám, neživořím, ale zaměstnance nemám a už nechci. Místního neseženu, nikdo zkušený tu není a z okolí sem beztak nikdo dojíždět nebude. Jízdenka na autobus stojí třicet až padesát korun, benzín je drahý a to se jim nevyplatí,“ poukazuje na to, že zdejší obce jsou od sebe vcelku vzdálené a veřejná doprava mezi nimi je mizerná.

Druhý truhlář, devětatřicetiletý Roman Vaca dává momentálně práci třem lidem. Rád by vzal dalšího, zakázek má dost, ale v obci, kde je velká nezaměstnanost, se mu paradoxně shání zaměstnanci těžko. „Lidé na řemeslo tu nejsou, anebo nechtějí dělat,“ říká a ukazuje prstem směrem k paneláku na okraji Václavova, kam se před časem nastěhovali sociálně slabší. Většinou Romové.

„Teď mám lidi na IČO, zaměstnávat je ale nechci. Jednak proto, že mi stát hází klacky pod nohy, a druhak kvůli lidské vyčůranosti. Nepotřebuju, aby tady dva dny dělali a dva týdny marodili. Takhle když mi ten člověk nepřijde, tak si nic nevydělá. Tečka,“ říká nekompromisně.

Stejně to prý vnímají i další truhláři v okolních obcích. Stěžují si na úroveň znalostí učňů, na státní byrokracii a na odchod šikovných jinam.

Uprostřed vsi má pobočku firma na výrobu obalového materiálu. Uvnitř je už od brzkých ranních hodin rušno. Pracuje se tu na dvě směny. „Jako není to špatná práce. Pěkně v teple a prachy jsou v pohodě. Od pětadvaceti do pětatřiceti čistého,“ říká mladík u stroje na výrobu pečícího papíru. „Jenže není tu místo,“ dodává nepřekvapivě.

Majitelka firmy Alpex obaly Zuzana Peňázová jeho slova i výši platu potvrzuje. „Momentálně nikoho nehledáme. A taky máme s některými lidmi z Václavova špatnou zkušenost. Jsou nespolehliví a nechtějí pracovat,“ dodává.

Václavov je roztahaný podél Kočovského potoka a středobodem jsou potraviny respektive smíšené zboží. Na dveřích visí upozornění: Dovoz zboží každou středu, čerstvá uzenina ve středu a pátek, ovoce a zelenina třikrát týdně. Cedule působí tak trochu jak z minulého století. Ale platí.

„Díkybohu aspoň za tento obchod. Bez něj bychom byli úplně odříznutí. Hodně lidí tu nemá auto, aby si mohli někam dojet. Zejména ti starší. Další si ho nemůžou dovolit, jsme chudý kraj. Žije se tu z ruky do huby,“ vysvětluje před vchodem seniorka, která přišla pro čerstvé rohlíky. Sama je bez auta.

Starosta Václavova u Bruntálu Darius Machowski (nez. za Václavov je náš domov) má ohledně vysoké nezaměstnanosti jasno. Také ukáže ke dvěma panelákům na okraji města.

„V jednom jsou Ukrajinky. Babičky a maminky s dětmi. Uprchly před válkou. Když přijely, uklidily a shrabaly nepořádek kolem paneláku. Jsou naprosto bezproblémoví, skoro o nich nevíme. Některé tu myslím našly i práci. Zrovna nedávno jsem viděl, že jim v Alpexu zaměstnání nabízeli. Jiné tu jsou dočasně a pokračují dál za známými a příbuznými v Čechách nebo v zahraničí,“ popisuje starosta obce.

Problémy jsou podle něj s obyvateli druhého paneláku.

„Tam majitel sestěhoval nepřizpůsobivé z celého kraje. Dvanáct bytů, zhruba třicet až čtyřicet lidí. Nepracují, mají exekuce a žijí ze sociálních dávek. Dělali jsme hodně, abychom jim pomohli s prací, ale nic nepomohlo. Žijí ze dne na den. Chvíli chodí do práce, pak přestanou. Z celého paneláku nepracuje ani jeden,“ tvrdí.

„Je jim kolem dvaceti, pětadvaceti let. Mají tři až čtyři děcka a z těch prostě žijí. Dřív postávali u benzínky, přijelo auto, naložilo je a jeli někam pracovat, ale to už jsem dlouho neviděl. Teď tu přes den potkávám vysmátou omladinu s kočárky.“

Druhým dechem dodává, že s prací to tu opravdu není jednoduché. Lidé bez vzdělání či potřebné kvalifikace musejí dojíždět. Když od minimální mzdy odečtou náklady na cestování, mnohdy srážku ze mzdy kvůli exekucím, výsledný plat není motivační. A navíc ta doprava. Ve fabrikách v Bruntálu, Krnově nebo Rýmařově se pracuje na směny. Po ranních je poptávka, ale z odpolední se bez auta není jak do Václavova vrátit.

„Jsou tu víceméně čtyři velcí zaměstnavatelé, de facto montovny, které využívají zdejší levnou pracovní sílu. Žádná přidaná hodnota a tomu odpovídají i platy,“ popisuje realitu okolního pracovního trhu starosta.

Starosta neměl tak úplně pravdu. Před zmiňovaným panelákem postává jedenadvacetiletý Rudolf. Vrátil se zrovna z práce. Zaměstnavatel mu zajišťuje dopravu do šedesát kilometrů vzdálené Olomouce, což je hodina jízdy autem, kde pracuje jako pomocný dělník na stavbách. Je to jeho první zaměstnání. Zatím je v něm deset dní.

„Byl jsem na pracáku, jako všichni kolem,“ popisuje, co dělal po skončení základní školy. Bydlí u rodičů a tvrdí, že od státu dostával 2200 korun měsíčně. „S tím se nedá vyžít, na úřadě už nechci být, tak jsem si našel práci. Dostávám osm set korun za den. Není to na černo, mám dohodu o pracovní činnosti a jde to,“ říká Rudolf. Dojíždění je zdlouhavé, výdělek malý, ale aspoň prý něco. Má kde bydlet – u rodičů – a to je teď to nejdůležitější.

Kolem paneláku si hrají děti a u nich postávají dvě mladé ženy. Ve Václavově žijí čtyři, pět let. Evě je pětadvacet let a má dva syny ve věku osm a čtyři roky. Starší chodí do první třídy, druhý začne od září navštěvovat školku. Žije s přítelem, který prý pracuje v Bruntále na výkopových pracích.

„Jsem na pracáku, úřad mi hledá práci, ale jde to těžko. Některé firmy si vybírají podle toho, jak vypadáme. Byla jsem se třeba ptát na pokladně a nevzali mě. Vidí cikánku a konec,“ popisuje své snahy o získání práce Eva.

Vanesa přikyvuje. Je jí třiadvacet a má tři děti. „Jsem ještě na mateřské, takže práci zatím neřeším, ale bojím se toho. Tady v okolí nic není a skloubit děti a práci na směny, to nevím,“ krčí rameny.

Co se za prací přestěhovat? „Jsme rády, že jako cikánky s dětmi máme vůbec kde bydlet,“ vysvětlují. Obě se shodují, že ve Václavově to s jejich nulovou pracovní zkušeností a malými dětmi nebudou mít rozhodně jednoduché.

Podle ředitele Kontaktního pracoviště Úřadu práce ČR v Bruntálu Jiřího Unverdorbena se ve Václavově zrcadlí problémy celého okresu.

„Na Bruntálsku jsou firmy, které těží z méně placené práce. Nízká mzda pak některé příjemce sociálních dávek příliš nemotivuje k práci. Týká se to zejména těch, kteří jsou např. v exekuci,“ vysvětluje ředitel úřadu práce.

S levnou tovární prací souvisí směnný provoz. „Rozumím, že když si zaměstnavatel pořídí linku, tak chce, aby mu ten stroj vydělával a jel ve třísměnném provozu, ale pro mnohé lidi dojíždějící z okolí to jednoduše nejde. Máme v evidenci hodně matek, které pokud se starají o děti, nemají možnost se do pracovního procesu v takovém režimu zapojit,“ potvrzuje, co říkaly ženy ve Václavově.

A co se dopravní infrastruktury týče, pociťují její nedostatečnost všichni: zaměstnanci i firmy.

„Do našeho regionu nevede dálnice, a tudíž veškerá doprava, jak osobní, tak nákladní, vede po zdejších klikatých silnicích. Nesmírně to zdržuje. K vlakům dám vlastní příklad. Když jedu do Prahy, tak mi cesta z Bruntálu do Olomouce, což je zhruba 60 kilometrů, se vším tím čekáním a přestupy trvá skoro stejně dlouho jako rychlík z Olomouce do Prahy. Je to paradox, ale je to tak,“ shrnuje Jiří Unverdorben.

Marek Zavřel, který je jedním z mála, kdo z Prahy utekl do Václavova a všechny zmíněné problémy Bruntálska vnímá, by přesto neměnil. „Bohem zapomenutá oblast, ale krásná…“ libuje si na lavičce před barákem. S čajem a knihou před sebou.