Článek
Všude to mělo podobný průběh. V noci z 13. na 14. dubna 1950 vtrhli do budov klášterů ozbrojení příslušníci SNB a StB doprovázení oddíly lidových milicí. Probudili řeholníky, nařídili jim obléct se a sbalit si nejnutnější věci. Oznámili jim zestátnění kláštera. Poučili je, že nadále budou svoji práci vykonávat v centralizačním klášteře, kam budou ihned převezeni.
Menší část řeholníků byla převážena do internačních klášterů. Tam končili především řádoví hodnostáři, vlivné a známé osobnosti.
Druhá vlna Akce K („K“ jako klášter) proběhla v noci ze 27. na 28. dubna. Celkem se akce v celém Československu týkala 2376 řeholníků, 2201 bylo přemístěno do centralizačních táborů a 175 do internačních. Likvidace zasáhla 219 řeholních domů.
Desítky mnichů pak ovšem čekala ještě další cesta – do komunistických lágrů, především do uranových dolů.
Šéf komunistů Rudolf Slánský byl s průběhem akce spokojený: „Zasazujeme dosud největší ránu reakční katolické hierarchii, jejím imperialistickým rezidentům, likvidujeme mimořádně aktivní a nebezpečnou agenturu nepřítele v naší zemi. Zásah podstatně přispěje ke zlomení vlivu imperialistických agentů v katolické církvi.“
Poživační, zbyteční, nebezpeční
České tiskové agentuře se při popisu Akce K podařilo 18. dubna 1950 skloubit obě základní roviny argumentů – politickou a populistickou.
ČTK psala: „V poslední době bylo zjištěno, že nástrojem zahraničních nepřátel republiky se staly katolické kněžské řády. Při soudním projednání rozvratné protistátní činnosti bylo prokázáno, že v četných klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači, a dokonce vrahové. V klášterech byla odhalena skladiště zbraní, tajné vysílací stanice a mnohé kláštery se staly základnami vyzvědačské a rozvratné činnosti… Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorných klášterních budovách žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se ponejvíce štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů…“
Typická je ta neosobní definitivní formulace „bylo zjištěno“. Nikoli kdo zjistil a zda existují nějaké důkazy. Bylo zjištěno a tečka. Není třeba to rozebírat. Vždyť nejefektivnější metodou „zjišťování“ bylo mučení vězňů a vynucená „přiznání“.
Katolické noviny, které pouze mátly názvem, ale ve skutečnosti byly spíše „komunistické“, si ještě přisadily: „V rozsáhlých klášterních budovách žilo namnoze jen několik mnichů. Případ, kdy jediný mnich měl v užívání 30 pokojů, je sice nejvýraznější, ale zdaleka ne výjimečný. V řadě velkých klášterních budov žil jediný řeholník sám, maje ovšem k dispozici alespoň jednoho služebníka a jednu služebnici.“
Líný, poživačný mnich, který se spikl s nepřítelem, rozvrací vlast a pěstuje nebezpečnou ideologii. To je ovšem obraz, který má velmi vlivné předchůdce. V naší kulturní tradici například v románech Aloise Jiráska.
Jsou tu nicméně i vlivnější postavy: císaři, osvícenští filozofové, revolucionáři. Mnozí z nich by s lecčím z toho, co psala ČTK, v principu souhlasili.
Mohlo by vás zajímat
Je to ukázkový příklad „přepisování dějin“, manipulace a cenzury. Julius Fučík byl nacisty popraven 8. září 1943. Po konci války se jeho obraz několikrát radikálně proměnil. Hrdina, udavač, intelektuál? Oběť? A kterého režimu?
Nejneužitečnější skučící zvířata
„Mnich je člověku podobné, do kutny zabalené, za nocí skučící, žíznivé zvíře, bližší tomu druhému, od něhož se stěží liší jen hlasem a jídly,“ psal v knize Přírodopis mnichů rakouský osvícenec Ignác Antonín Born.
V očích osvícenských filozofů, spisovatelů a vědců církev a zejména řeholníci skutečně neměli nejvyšší kredit. Nejslavnějším představitelem tohoto pohledu na svět je zřejmě Voltaire. Náboženství považoval za lidský výtvor, nástroj útlaku v rukou kněží, ohlupující pověru vedoucí i ke krvavým válkám.
Z dnešního pohledu byl ovšem Voltaire elitář a šovinista (samozřejmě také rasista, ale to je na samostatný příběh), a tak pro jistou formu náboženství přece jen uplatnění našel. Obyčejnými nevzdělanými lidmi pohrdal a domníval se, že je nezbytné, aby je strach z nějaké Nejvyšší bytosti utvrzoval v morálním jednání.
Říkal: „Chci, aby můj správce, můj krejčí, lokaj a má žena věřili v Boha; myslím si, že budu méně okrádán a méně podváděn.“
Voltaire byl myšlenkovým předchůdcem Velké francouzské revoluce.
Ignác Born byl současníkem císaře Josefa II. Takže byli oba v té či oné míře účastníky nejenom myšlenkových experimentů na téma církev a mnišské řády.
„Mniši jsou nejnebezpečnější a nejneužitečnější poddaní, protože se stavějí mimo občanské zákony a při každé příležitosti hledají útočiště u papeže,“ říkal rakouský císař Josef II.
Josef pohrdal zejména řády, které se soustředily na „rozjímání“ a nezabývaly se praktickou, pro společnost užitečnou činností. Část řádů tedy nechal v roce 1782 zrušit a jejich majetek prodat.
I francouzští revolucionáři nechali v roce 1790 zrušit část řádů. A šli ještě dál. Rozpustili katolickou církev a vytvořili novou, tzv. „ústavní církev“. Kněží museli přísahat na ústavu, jedině tak směli pokračovat v církevní činnosti.
Voltaire a další osvícenci byli jednou z inspirací i pro Karla Marxe, který náboženství označoval za „opium lidstva“. Je to nástroj v rukou mocných, kteří ho využívají, aby ovládané odvedli od myšlenek na vzpouru: K moci se nikdy nedostanete, na to zapomeňte. Ale když budete hodní, můžete se těšit na posmrtný život.
Jak se režim zbavoval svých nepřátel
Mistři světa zbožňovaní národem? Ale kdeže! Bezcharakterní a prospěchářské povahy to jsou. Prohnilé jádro tzv. sportovců. Chtěli škodit lidu a sloužit imperialismu. Musí být zneškodněni! Takto v roce 1950 uvažoval vyšetřovatel StB Václav Hošek. A s obviněnými hokejisty to nevypadalo dobře. Hrozily i tresty smrti.
Kladivo na čarodějnice
Komunisté to viděli podobně jako jejich myšlenkoví předchůdci: Snažíme se budovat novou spravedlivou společnost a máme tu stále velmi vlivnou středověkou instituci, která má vlastní ideologii a tu naši neuznává. Navíc je velmi dobře organizovaná. A napojená na zahraničí.
A podobně i postupovali. Propaganda ukazovala církevní hodnostáře jako nepřátele pokroku. Mnichy jako líné zbohatlíky. Stát prostřednictvím zákonů zaútočil na autonomii církví: podobně jako Velká francouzská revoluce požadoval „státní souhlas“ s výkonem kněžského povolání. Zrušil církevní školství. Omezil církevní sňatky. Rušil kláštery.
Slovník i metody se podobají tomu, co nabízeli osvícenci a starší generace revolucionářů. A lze i pochopit, že přesvědčení komunisté nutně museli v církvi vidět nepřítele. V instituci, která je po staletí odpovědná za šíření „opia lidstva“. Stojí v cestě pokroku. A nemůže jinak, je hluboce zakotvená v minulosti a nedokáže se změnit.
Tak co s ní?
Je to průzračně čistý výraz zločinnosti komunistického režimu. A jeho omezenosti. Legitimní kritika náboženství a církve, natož pokus o dialog ztrácejí na významu. A komunisté se proměňují ve své nepřátele, ve středověké inkvizitory.
Připravují svoje vlastní „Kladivo na čarodějnice“, sepisují seznamy podezřelých a nepřátel. Vymýšlejí vlastní způsoby mučení. Pořádají monstrprocesy.
Zastrašují, soudí a odsuzují.
Agenti Vatikánu a imperialismu
Katolická církev měla v poválečném Československu relativně silné postavení. Nepodobalo se příliš současnému obrazu „nejateističtější země“. Při sčítání lidu v roce 1950 se ke katolické církvi přihlásilo přes 76 % občanů.
Církev měla navíc v Česku vysokou prestiž. Veřejnost ji vnímala jako opoziční sílu proti okupantům. Lidé věděli, že stovky církevních představitelů skončily v německých vězeních. A přes sto jich bylo za války popraveno.
Komunisté měli obavy, aby razantní postup proti církvi nevyvolal protesty. Zpočátku se tedy pokusili o dialog. Tedy „dialog“ podle vlastních představ. Vytvořili Katolickou akci – organizaci „vlasteneckých“ duchovních, kteří podporovali nový režim. Snažili se církve rozdělit a veřejnosti představit střet mezi kněžími loajálními s lidem a těmi, kteří řízeni ze zahraničí republiku rozvracejí.
Katolická akce ale zcela selhala. Biskupové ji odmítli a s nimi i naprostá většina věřících. Spolu s novými zákony – státní souhlas, rušení církevních škol – tak komunisté začali připravovat akce v duchu doby: procesy.
Záminkou k prvnímu monstrprocesu s představiteli církví byl „číhošťský zázrak“. Není třeba zde podrobně připomínat dobře známou věc. Jen velmi stručně: 19 farníků vidělo během kázání kněze Josefa Toufara v číhošťském kostele 11. prosince 1950 „zázrak“. Kříž se za knězovými zády několikrát pohnul ze strany na stranu. Sám Toufar si ničeho nevšiml, o „zázraku“ se dozvěděl až později. („Číhošťský zázrak“ nemá dodnes jednoznačné vysvětlení.)
Dobové snímky k „číhošťskému zázraku“:
28. ledna 1950 příslušníci StB unesli Toufara z jeho fary a převezli do vězení ve Valdicích. Snažili se ho přimět k přiznání, že „zázrak“ inscenoval v žoldu Vatikánu. Umučili ho k smrti. Josef Toufar zemřel 25. února.
V té době už byli v souvislosti s „číhošťským zázrakem“ ve vězení i premonstrátský opat Vít Tajovský a novoříšský opat Augustin Machalka. V polovině března pozatýkala StB dalších osm představitelů řádů. Byl připraven proces „Machalka a spol.“.
V první den procesu, 31. března 1950, si po úvodních formalitách vzal slovo prokurátor Karel Čížek: „Před námi sedí 10 obžalovaných klášterních hodnostářů, 10 oddaných služebníků Vatikánu. Posuzujeme a odsuzujeme je, ale posoudíme a odsoudíme i Vatikán. Vidíme ho před sebou v celé jeho nahotě. Vidíme ho na straně imperialistů, kteří nyní usměrňují jeho činy a kteří ho řídí. Sloup středověkého feudalismu, ochránce poddanství se jen dovedně přeorientoval do časů bezbožeckého imperialismu.“
Číhošťský zázrak
Kněz z Číhoště, kterého umučili kvůli zázračnému pohybu křížku v jeho kostele, by se měl stát blahoslaveným. Aktuálně se dokončuje shromažďování dokumentů a svědectví.
Proces „Machalka a spol.“
Proces byl připraven jako předehra k akci K. Jasně se ukáže, že představitelé řádů jsou nepřátelé lidu placení imperialisty. A proti rušení klášterů už nikdo soudný nemůže nic namítat.
Scénář procesu jeho hlavní aktéři doladili 25. března. Zástupci ÚV KSČ, prokurátoři, soudce. Dohodli se na několika základních bodech: Vatikán měl být před soudem ukázán jako souputník kapitalistů v boji proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím. A církevní řády měly být odhaleny jako „semeniště protistátní vatikánské politiky.“ Prokurátor Čížek byl instruován, aby v tomto duchu poučil obhájce obžalovaných.
Vyšetřovatelé ale neponechali nic náhodě už před procesem. Všichni obžalovaní se doznali. Ten tlak zpravidla nevydržel nikdo. Zatčení žili v tmavých celách bez vytápění, spali na holém betonu, neměli přikrývky. V noci je budili každou hodinu a nutili cvičit do vyčerpání. Přes den museli v celách bez přestávky chodit, jídlo a vodu někdy nedostali celý den, zpestřením byly několikahodinové výslechy.
5. dubna byli odsouzeni za pokus o rozvrácení lidově demokratického zřízení v zemi, spojenectví s nepřátelskými silami, přechovávání zbraní a přípravy protistátního spiknutí. Ivan Mastiliak, profesor na redemptoristickém bohosloveckém učilišti, dostal doživotní trest. Antonín Machalka a jezuita František Šilhan 25 let. Vít Tajovský 20 let… Ostatní dostali tresty od dvou do 15 let.
Nejdéle zůstali ve vězení Šilhan a Mastiliak – byli propuštěni až na amnestii v roce 1965. Ostatní byli propuštěni v rámci amnestie v roce 1960, nebo si odseděli celý trest. Jezuita Adolf Kajpr zemřel ve věznici v Leopoldově.
30. července 1968 Nejvyšší soud rozsudek v celém rozsahu zrušil.
Po akci
Život v centralizačních a internačních klášterech se příliš nelišil, v obou případech šlo v podstatě o vězeňský režim. Řeholníci se nesměli stýkat s nikým mimo klášter. Ven se dostali jen při práci – na polích či v lesích. Často těžké dřině, za kterou nedostávali žádnou mzdu.
I v podmínkách komunistického režimu to byla absurdní situace. Centralizační ani internační kláštery neměly status věznice. Lidé, kteří do nich byli převezeni, nebyli z ničeho obviněni, nebyli stíháni. Byl to docela obyčejný únos.
V principu existovaly dvě možnosti, jak se z kláštera dostat. Obě ovšem ještě horší než setrvání. Jak už bylo řečeno, desítky mnichů postupně putovaly do uranových dolů. A přes tři stovky mladších řeholníků muselo nastoupit na vojnu, do proslulých oddílů PTP.
Ti, kteří zůstávali, měli být převychováni. Komunisté jim velkoryse nabízeli šanci na nový život – vystoupení z řádu, zřeknutí se bludů, zavázání se k plné podpoře režimu.
Tady akce nabývá i prvků černého humoru. V rámci převýchovy pořádali do klášterů přidělení političtí pracovníci každý den dvouhodinové školení.
Představte si ten obraz. Mniši unavení po celodenní dřině v lese si v duchu přeříkávají modlitbu. A ambiciózní mladý politruk se je snaží získat na svou stranu tím, že jim předčítá z Rudého práva.
Neklaplo to.
Školitelé postupně sami dospěli k závěru, že školení nefunguje a že naráží na „naprostou apatii“ řeholníků.
Rušení centralizačních a internačních klášterů začalo po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953. Mniši se postupně dostávali „na svobodu“, v naprosté většině už ale nikoli ke svému původnímu povolání.
Svého druhu „převýchova“.
Důslednost
Na akci K navázala ještě v roce 1950 Akce Ř („Ř“ jako řeholnice). Další vlna státem organizovaných únosů a rušení klášterů, podobná té předchozí. A vše doplnily ještě státem organizované krádeže a vandalismus.
Národní knihovna získala do svých fondů přes milion knih. Národní muzeum stovky obrazů a cenných předmětů. Další stovky obrazů, knih a cenností byly rozkradeny nebo zničeny. A ze stovek klášterů, kostelů a far se staly vojenské objekty, skladiště nebo třeba kravíny. Svatostánky nový socialistický člověk nepotřeboval. Živočišnou výrobu ano.
Zúčtování s církví v duchu revoluce a osvícenství: Únosy. Vraždy. Monstrprocesy. Věznění. Mučení. Krádeže. Vandalismus.
Akce K. „K“ jako komunismus.