Barák pryč, ale jsme živí, těší otce tří dětí, který přišel skoro o všechno

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neděle kolem deváté večer. „U řeky stál obrovský jasan, koukám z okna a najednou byl pryč. Prostě tam nebyl. Začal jsem přemýšlet, jestli balit děti a vyjet, nebo je ještě nechat chviličku vyspat,“ vypráví pár dní po povodních čtyřiačtyřicetiletý Jaroslav Haruda.

Sedíme na zahradě domu jeho tchyně, kde momentálně přebývají. Jaroslav Haruda a jeho rodina jsou prvními aktéry časosběrného seriálu Seznam Zpráv, jehož ambicí je mapovat, jak se daří vyplaveným lidem vyrovnat s následky neštěstí, a zjišťovat, zda se jim například dostává od státu potřebné pomoci.

„Děti strachy nebo únavou usnuly, já zůstal v polospánku. Ve tři ráno jsem se vzbudil. Nešla elektřina. Všude hrozný smrad. Plyn. Vzal jsem baterku a šel na vedlejší pozemek, kde stál hlavní uzávěr. Ze skříně něco tryskalo a syčelo. Plynovod byl pořád pod napětím. Vedle cesty stával stožár s lampou, ale už byly taky pryč. Doufal jsem, že ty spadané dráty nebudou pod proudem,“ popisuje bývalý profesionální voják Jaroslav Haruda.

V Domašově u Jeseníku měl dvougenerační domek. Žil v něm se svými třemi dětmi – desetiletým Erikem, osmiletým Alexem a dvanáctiletou Elenkou, která trpí autismem s mentální retardací.

„O jejich mámě se mi moc mluvit nechce,“ krčí rameny. Z respektu k ní nerozvádí, proč soud přiřkl děti výhradně do jeho péče, a stáčí hovor zpět k povodni.

„Rychle jsem běžel nahoru balit věci. Jedna baterka mi zhasla, druhá tak tak svítila. Měl jsem strach škrtnout sirkami a zapálit svíčky, aby nevyletěl barák do vzduchu,“ popisuje bývalý voják, který bezmála devět let sloužil u elitního výsadkového praporu 4. brigády rychlého nasazení v Chrudimi jako řidič. Z armády odešel kvůli zdravotním potížím a také kvůli Elence, která vyžaduje téměř čtyřiadvacetihodinovou péči.

Dětem do batůžku naskládal absolutní základ. „Zimní a podzimní bundy, teplé boty, gumáky, já si vzal svíčky, jogurty, vodu, půl chleba a deštníky.“ Vylezli na zahradu, na kterou navazuje prudký kopec nahoru a za ním je les. Jediná úniková cesta.

„Hned při první misi v armádě se s patrolou urval svah, zemřeli tam nějací lidé, takže jsem z toho šplhání měl strach. A taky aby na nás nevyletěl nějaký pes. Šel jsem první. Kdyby něco, tak ať pokouše mě,“ vysvětluje Jaroslav.

Čtveřice šla prý pomalu a velmi opatrně. Byli mokří, špinaví, unavení. Děti se držely za ruce. Po hodině dorazili k opuštěnému penzionu, kde se schovali pod zastřešený přístřešek pro auto.

Jaroslavovi se podařilo dovolat na městský úřad a požádal o odvoz evakuačním vozidlem. O půl hodiny později přijela tatrovka, čtveřici naložila a odvezla do školy, která sloužila jako útočiště lidem postiženým povodněmi.

„Byli jsme durch promočení a byla zima. Elenka, jak je postižená, tak na sobě nesnese mokré věci. Měla suché jen tričko. Pan školník ze sebe sundal svou mikinu a dal ji Elence, aby se zahřála. To jsem fakt koukal. Nám rozdali deky. Nešla elektřina a voda a na stole byly svíčky, čaj, pití,“ vypráví překotně.

Ve škole se schovávala spousta lidí, kteří zažívali spoustu emocí. Jaroslav věděl, že až se Elence vybije mobil s pohádkami, začnou problémy.

„Má to už odmala, že jakmile vidí plamínek svíčky, tak chodí a sfoukává to. Lidé tam chtěli mít kousek světla a ona jim neustále zhasínala,“ popisuje nyní už s úsměvem na rtech. V ten moment to ale k smíchu rozhodně nebylo.

Přemlouval školníka a učitelky, jestli by je hasiči neodvezli k tchyni, že tam to Elinka zná, má tam svou postel a cítí se tam bezpečně. Jenže to nebylo možné.

„Hasiči nám dali echo, že cesta je ve špatném stavu, pod vodou a je tam spousta kamení. Bojí se, že utopí tatrovku, a nechtěli ohrozit ani svůj život. Máme prý zůstat v evakuačním centru, dokud voda nezačne klesat,“ vypráví Jaroslav. Což se naštěstí o několik hodin později stalo.

„Člověk celou dobu přemýšlel o tom, co je asi s barákem a autem. Mám na něj hypotéku a leasing,“ shrnuje Jaroslav své tehdejší obavy.

Desetiletý Erik sedí s námi u stolu a také má touhu vyprávět, jak to prožíval on.

„Viděl jsem tu velkou vodu, byla všude, že ani silnice nebyla vidět, jen ten strom tam byl zaklíněný,“ sype ze sebe.

„Byli jsme v evakuačním centru, pak tam přijela babička s dědou a řekli, že půl baráku je fuč. Tak jsem se rozbrečel. Druhý den jsme se tam jeli podívat a viděl jsem na vlastní oči tu spoušť. Cesta už tam není a ani polovina zahrady. Červená fabie skončila málem v řece. Takovýhle kousíček stačil,“ ukazuje desetiletý kluk mezi dlaněmi zhruba dvaceticentimetrovou mezeru. Pak si posteskne, že nejvíc mu bude chybět jeho pohodlná postýlka, sbírka autíček a plyšáci.

Jaroslav nabízí, že se tam pojedeme podívat.

K jeho pozemku se opravdu není jak dostat. Koryto řeky Bělá je třikrát tak velké. Příjezdovou cestu a kus zahrady odplavila řeka. V sutinách leží vrak bagru, kterého nestačili před povodní uklidit na bezpečné místo a spadl do koryta. Musíme tedy zadem přes sousedovu zahradu.

„Řeknu to na rovinu. Chtělo se mi brečet, když jsem to viděl. Deset let jsem dům stavěl, opravoval, piplal. Vzal jsem si na to úvěr a ze dne na den jsem o něj přišel. Hrozné. Historie domu je zhruba od roku 1930. Přežil všechny povodně, až do této,“ rozhodí bezradně rukama.

Je to smutný pohled. Dvě třetiny rodinného domu uplavaly. Z trámů trčí umyvadlo. Do obvodové zdi je vklíněn asi gauč. Pod komínem stojí věšák, na kterém stále visí kabát a igelitová taška. Vedle budovy je napůl zasypané auto. Všude se válí cihly, suť a haldy bahna.

„Uvnitř je všechno zničené. Nic nezůstalo. Všechno mokré. Střecha, kterou jsem před pár lety úplně vyměnil, zmizela. Sto osmdesát metrů krytiny, plechů, smontovaná střecha a krov nikde. Tady mám poslední památku, krytina imitace betonové tašky. Dům je na demolici,“ vyslovuje Jaroslav potichu.

Hlavou se mu prý honí spousta myšlenek. Dům měl samozřejmě pojištěný, ale jakou částku nakonec od pojišťovny dostane? Má se pustit do stavby nového? A když ano, vejde se vůbec na pozemek, když příjezdová cesta a kus zahrady už neexistují? A má to vůbec smysl tady znovu stavět? Samé otázky, málo odpovědí. Zatím.

„Teď musím hlavně vyřešit bydlení, protože u tchyně a tchána to je provizorní,“ třídí si Jaroslav myšlenky. Za jejich pomoc v nouzi je prý upřímně vděčný. A také za pomoc kamaráda, který mu půjčil starou fabii, aby mohl rozvážet děti do školy. Své mámě, babičce, a dalším, kteří mu dlouhodobě pomáhají s rodinným rozpočtem, kupují jídlo nebo hlídají děti, protože z příspěvků od státu se jim žije tak trochu na hraně.

Ale dobrá nálada a pozitivní přístup k životu ho neopouští.

„Hlavně že jsme naživu,“ shrnuje s nadhledem.

Seznam Zprávy budou i nadále sledovat život Jaroslava Harudy a jeho dětí.