Pouhý zákaz telefonů na školách nebude nikdy fungovat, říká dětská psycholožka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zakázat, nebo nezakázat? Krok vsetínských radních, kteří se v minulém týdnu usnesli na plošném zákazu mobilů na tamních základních školách, znovu odstartoval debatu o tom, zdali mají mít děti ve školách k dispozici telefony.

Příznivci argumentují tím, že je nebude během vyučování nic rozptylovat, budou se lépe soustředit a během přestávek více socializovat. Z druhé strany naopak zaznívá, že děti se musí učit s novými technologiemi pracovat – a to i v rámci vyučování.

Školský zákon zákaz nebo omezení mobilů umožňuje a některé české školy už s podobnými opatřeními pracují. Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) nicméně v reakci na rozhodnutí vsetínské radnice uvedl, že stavět bariéry mezi školou a realitou nepovažuje za šťastné.

Dětská psycholožka Radka Kůřilová z organizace Replug me, která se zabývá osvětou v oblasti digitálního wellbeingu, řeší toto téma na workshopech s dětmi z celé republiky. V rozhovoru pro Seznam Zprávy zdůrazňuje, že technologie dnes už prostupují celý dětský svět, a vysvětluje, proč z její zkušenosti nemůže pouhý zákaz mobilů nikdy fungovat.

Považujete zákaz mobilů za dobrou strategii? Může to být v něčem přínosné?

Asi chápu, z čeho školy vycházejí, protože se v médiích čím dál častěji propírají negativní dopady technologií – jak působí na děti a zasahují jim do vztahů –, což pak učitelé a učitelky často vidí i v praxi třeba na tom, že se spolu děti tolik nebaví. Nebo se řeší chatovací aplikace: kdo se kam přidal, kdo koho vyhodil a podobně. Takže pocit, že když zakážeme telefony, tohle všechno se vyřeší, asi plně chápu.

Na druhou stranu to ale nikdy nic nevyřešilo. Kouřit se ve školách taky nesmí a vím, že děti kouří na záchodcích. Takže to opatření není tak účinné, jak by dospělí třeba chtěli. Výsledek, kterého chtějí dosáhnout, je to, aby děti prospívaly, aby se dobře učily, aby se bavily mezi sebou ve třídě. Ale myslím si, že obyčejný zákaz, kdy děti musí odevzdat telefony do skříňky, ničemu nepomůže.

Takže v tom nevidíte žádný možný pozitivní dopad? Mě na první dobrou napadá třeba to, že by se děti mohly v důsledku absence telefonů lépe soustředit na výuku…

Pokud jde čistě jen o zákaz, tak ten nebude mít nikdy dlouhodobý dopad. Jde samozřejmě taky o to, jestli se bavíme o prvním, nebo druhém stupni, protože mladší děti telefony často vůbec nepotřebují, ani je nepoužívají.

Na druhém stupni už je zásah větší a tam je to pak hodně individuální. Nicméně důležitá je i diskuze v pedagogickém sboru – jak to budeme dělat, proč to děláme, co dětem nabídneme místo toho, co je účel? Jestli jde o to, aby se o volnu vyblbly a pak dávaly větší pozor v hodinách, tak musíme zároveň počítat s tím, že bude o přestávce větší mumraj a děti si budou energii vybíjet jiným způsobem. A pak vím, že v některých školách telefony zase znovu povolovali, protože pro učitele byla situace o přestávkách neúnosná.

A jaké je tedy podle vás ideální východisko, pokud chce škola podobné opatření zavádět?

Je potřeba vést o tom s dětmi diskuzi, protože pro ně jsou telefony přirozenou součástí světa. I učitelé skrze ně často vyřizují elektronickou žákovskou, vyplňují tam docházku, téma hodiny, ťukají to na mobilu, což děti často vidí a pak přichází otázka: Jak to, že učitel to může mít, a já ne?

Takže se pak klidně může dít to, že půjdou na ten záchod a místo kouření budou na telefonu, což mi přesně v červnu děti na jedné škole, kde se to bude od září zavádět, řekly.

Samozřejmě, zákaz může mít i svoje výhody. Je dobře, když si děti od telefonu na chvíli odpočinou, ale současně je potřeba dělat to s rozmyslem, smysluplně a zároveň je učit, jak se soustředit i s obrazovkou po boku. Protože do budoucna budou – ať už na počítači, nebo na telefonu – vyhledávat informace, budou tam pracovat a musí vědět, jak fungovat i s prvky, které nás vyrušují. Digitálno už teď prostupuje celý dětský svět, a pokud chceme jít cestou zákazu, musíme ji hodně dobře promyslet, jinak to nebude fungovat. Spoléhat se jen na zákaz podle mě nejde.

Vidíte v Česku příklady dobré praxe, kdy se školám podařilo najít funkční řešení?

Určitě jsou školy, kde to funguje. Dokonce vím i o školách, kdy děti samy řekly, že telefony nechtějí, že jich mají hodně mimo školu a že je ve škole nechtějí. Vidím strašně moc různých škol s různými přístupy.

Pokud máte třicet dětí ve třídě, tak se to potom bude hlídat těžko, bude se těžko pracovat s  kolektivem. Pokud máte málo učitelů a učitelek, kteří jsou unavení, přetížení, celkově to ovlivňuje atmosféru školy a pak vlastně ani zákaz třeba nefunguje. Ale jsou školy, které jdou do pedagogického sboru, baví se o tom, mají několikahodinové diskuze, jak udělat, aby to všichni dodržovali, což je i o respektu v pedagogickém sboru. Protože pokud já budu zákaz dodržovat, jak mi to nařídilo vedení, ale kolegyně nebude, fungovat to nemůže. A tady je potřeba zmínit, že učitelé v tomto směru potřebují odbornou podporu a možnost se v tématu vzdělávat.

Při pohledu do českých škol se zároveň zdá, že podobná opatření už nejsou ničím ojedinělým. Na řadě škol už něco takového zavedli…

V posledních pár letech počet zákazů určitě stoupl. Z naší zkušenosti to často vidíme na velkých školách. A pak záleží, v jaké fázi tam přijedeme, pokud je to zakázáno čerstvě, tak děti strašně nadávají a vůbec se jim to nelíbí. Ale pak třeba za dva, tři roky už to berou normálněji a jsou schopny s tím fungovat lépe. Nicméně setkáváme se i se školami, kterým se do tohoto bodu dostat nedaří, i takovými, které fungují třeba na částečném zákazu, kde mají vyhrazená místa, kam mobily nepatří, i prostory, kde se používat smí. Přístupy jsou různé.

Já považuju za správné, aby fungovala spolupráce. Protože škola není jenom o dětech, nebo jen o vyučujících. Měly by tam spolupracovat obě dvě složky a ideálně i rodiče.

A vnímáte jako správné, aby děti v tomto ohledu dostaly možnost volby, nebo alespoň prostor pro vyjádření toho, jak by to samy chtěly?

Vnímám jako důležité, aby si děti nemyslely, že dospělí berou telefony jako něco čistě špatného. Je důležité s nimi diskutovat: co je na technologiích fajn, k jakým dobrým věcem je můžeme používat a co nás na nich baví. Nesmíme zapomínat, že v online světě už často jsou, a je dobré se s nimi bavit i o tom, co je bezpečné, co není bezpečné, jak se tam můžou chovat, jak to na nás může působit, samozřejmě přiměřeně věku. Ale neměli bychom to stavět tak, že je to celé špatně a musíme to zakázat, což děti velmi často slýchají: Zahoď ten telefon, jsi závislá!

Když pak totiž děti slyší, že dospělí o technologiích mluví jen negativně, uzavřou se a nebudou poslouchat už vůbec nic. Ony samy si dobře uvědomují, že jsou na telefonu třeba déle, než by chtěly. A když se otevře diskuze, jsou často schopné o tom víc mluvit. Jedna holčina nám nedávno řekla, že nemá ve třídě nikoho, s kým se baví, což se stává, že máte dítě, které stojí mimo kolektiv. A pro tuhle slečnu byl telefon jediným spojením s kamarádkou ve vedlejší škole a cestou, jak přežít do konce dne. Takže je potřeba vnímat, že jde o komplexní problém, v rámci kterého je potřeba spolupracovat napříč celou školou.