Češka zažila peklo v Bachmutu: „Některá zranění už z paměti nevymažu“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obyčejný panelový byt na předměstí Brna. V obýváku se nedá hnout. Je plný krabic, přepravek a jezevců (armádních tašek).

Maskáčové oblečení, zimní boty, batohy, helmy, pláty do neprůstřelných vest, karimatky, spacáky. A také bedny s trvanlivým jídlem a nejrůznější technika.

Kuchyň jakbysmet. Lékařské vybavení, obvazy, gázy, škrtidla. Na kuchyňské lince se dobíjejí výkonné baterie.

Mezi tím vším opatrně našlapuje drobná jednadvacetiletá blondýnka Karolína. „Pozítří mám poslední zkoušku, tím zakončím zimní semestr a odpoledne vyrážíme na Donbas. Rovnou do Bachmutu. Tam máme od minula známé a kontakty,“ popisuje cíl cesty.

Tím „my“ myslí dobrovolnickou organizaci Phoenix, jejíž členové, především Češi, pomáhají v nemocnicích, učí vojáky bojovou medicínu a přivážejí jim materiální pomoc.

Karolína strávila na Ukrajině měsíc na přelomu listopadu a prosince. Poslední dva týdny v „pekle“ v nemocnici v Bachmutu.

Na Vánoce se vrátila do Česka, splnila školní povinnosti a do oblasti nejtvrdších bojů se opět vrátila. Na minimálně tři týdny, což je prý obvyklá rotace.

„Ale uvidíme. Válka se strašně rychle mění a upínat se k nějakým plánům, je spíš naivní,“ krčí rameny studentka bezpečnostních strategických studií na Masarykově universitě, zatímco v brněnském bytě připravuje kávu. Ta bude na frontě nedostatková.

Říká o sobě, že je člověk, který se příliš nerozmýšlí. Prostě jedná. „Lákala mě ta válečná zkušenost, touha po dobrodružství, zkusit, jaké to je, tak jsem se začala o cestu na Ukrajinu víc zajímat,“ svěřuje se. Když narazila na Phoenix, neváhala.

Jisté předpoklady, že by mohla být ve válečné zóně užitečná, měla. Dva roky studovala zdravotní školu v Česku, další dva roky střední školu v americkém Texasu a maturitu nakonec složila na American Academy v Brně.

„Další dva roky jsem studovala Fakultu vojenského leadershipu na Univerzitě obrany, kde jsem se naučila, jak si správně obléct uniformu, běhat s puškou po lese a být v sedm ráno na nástupu,“ říká tak trochu s úsměvem.

Vojenská kariéra ji ale nelákala, a tak udělala přijímačky na bezpečnostní studia na Masarykově universitě, kde momentálně studuje. „Ta vojenská stránka mě ale furt baví. Byl to jeden z důvodů, proč jsem na Ukrajinu odjela.“

„Bachmut je rozbitý na cimprcampr. Zničené budovy, téměř neustále tam něco padá. Někdy blízko, někdy daleko. Nejsilnější zážitek? Šla jsem na ulici zkontrolovat auto a vedle mě to zrovna ruplo do baráku. Rána jako svině. Tam jsem si naplno uvědomila, že během okamžiku už nemusím být. S tím se ale prostě musíte smířit,“ popisuje život za neustálého dunění, na které si tam ale všichni po nějaké době zvyknou. „Otupíte, oblbnete, jinak to nejde.“

Karolína pomáhala v jediné provizorní nemocnici. Vypráví, jak na náměstíčko před budovou přijížděly v různých intervalech, dle intenzity bojů, sanitky nebo jakákoliv auta schopná provozu s raněnými.

„Když ranění můžou, vyskáčou. Když ne, tak je personál nebo my vynosíme na nosítkách. Podle druhu znamení se pak dělí na dva různé sály. Akutní pomoc a pomoc, která počká na lépe vybavenou nemocnici ve vnitrozemí. Já jsem pomáhala s čímkoliv, co bylo třeba. Nosila jsem čaj nebo jsem týpkovi dávala tamponádu do díry od šrapnelu na zádech. Každý, kdo má dvě ruce a je schopný zacpat díru od šrapnelu, je tam platný,“ popisuje.

Pohled na krev, zraněné i mrtvé jí prý díky praxi na střední zdravotní škole a vojenské akademii až zas tak velké problémy nedělal.

„Nejčastěji jsme, my pomocníci, ošetřovali zranění od šrapnelů – tedy vyčistit a zastavovat krvácení za pomoci gázy a tamponády. Téměř všichni vojáci mají kontuzi, tedy otřes nebo pohmoždění mozku v důsledku výbuchu. Bývají v šoku, paralyzovaní. Zažila jsem tam ale i těžká zranění, která nikdy nevymažu z paměti. Jednou tam vylezl tankista, měl takovou tu pěknou tankistickou čepičku a na ní a na zádech měl rozstřelený mozek svého kamaráda. Otřesný pohled,“ vypráví Karolína.

Ještě další dva emotivní zážitky Karolína zmíní. Asi desátý den v Bachmutu. Boje zintenzivnily, raněných a mrtvých přibývalo, hovořilo se o tom, že se nemocnice bude muset evakuovat. Byla nevyspalá, seděla v suterénu v kotelně, v jediném teplém místě široko daleko a pomalu se připravovala na návrat domů.

„Věděla jsem, že budu muset přijít za mamkou a taťkou a říct jim, že se sem budu vracet. Představila jsem si ten jejich výraz, jak budou smutní, plní obav, že jim to ublíží… a to mě mrzelo. Tam jsem si pobrečela u kotle a pak šla spát,“ vypráví.

Už tehdy si byla jistá, že se vrátí. Důvod je prostý: „To, že tady někoho ošetříte nebo mu třeba zachráníte život, to je pro mě to největší zadostiučinění. Každá ruka je tu potřeba a má práce tu má smysl.“

A druhý emotivní zážitek? Kdesi u Kyjeva. První horká sprcha po dvou týdnech života ve sklepích. „Stála jsem tam asi dvacet minut a bylo to naprosto boží,“ tetelí se.

Život v bezprostřední blízkosti války, kdy se člověk setkává denně se smrtí, se prý smrskne na pár základních úkonů. Jídlo, pití, záchod, spánek a mezitím práce a práce a práce.

„Jede se tam na takových adrenalinových vlnách. Řeší se pouze život, nic jinýho. Aby člověk sám přežil a aby přežil ten, kdo je zraněný. Těžko se to přiznává, ale ta jednoduchost, nekomplikovanost, černobílé vidění, je vcelku návykové,“ vysvětluue Karolína a zmiňuje, že následný návrat do české reality všedních dní pro ni nebyl úplně jednoduchý.

„Týden, dva jsem se srovnávala s touto realitou. Jako by mi tu nic nedávalo smysl. Přišlo mi, že lidi řeší banality. Vše mi – oproti tomu, co jsem zažila v Bachmutu - přišlo zbytečný, malicherný. Neměla jsem motivaci cokoliv dělat. Proč bych se měla učit? Proč bych měla uklízet? Byla jsem schopná proležet celý den a spát,“ vysvětluje.

Během měsíce, co byla doma, se jejich týmu podařilo sehnat pomoc, kterou do Bachmutu vezou. S návykovostí měla Karolína zjevně pravdu. V pondělí na facebooku postovala fotku s jednoduchým popiskem: „Bakhmut“.