Na spor Izraele s Palestinou koukáme příliš černobíle, říká politolog

Krvavý útok teroristů z Hamásu a následná tvrdá odpověď Izraele opět rozvířily debatu o situaci na Blízkém východě. Do ulic tak po 7. říjnu vyšli v mnoha zemích jak stoupenci Palestinců, tak židovského státu.

Panují obavy z další polarizace společnosti a vzestupu antisemitismu i antiislamismu. V Berlíně například kdosi označoval domy obývané Židy Davidovou hvězdou, objevily se ale i hákové kříže.

V Česku dochází k rozbrojům převážně na sociálních sítích. „Hlavní problém je, že po roce 1989 neproběhla debata, která by téma Izraele a Palestiny řešila,“ říká k tomu politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

„Máme sice svobodu, můžeme říkat, co chceme, ale jen dokud bude náš pohled stejný jako pohled většiny,“ podotýká expert na politický extremismus.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy přidává i svůj pohled na to, proč se pravice nezřídka přiklání k Izraeli a levice k Palestincům.

V Německu minulý týden zaznamenali případy, kdy byly domy Izraelců označovány žlutou hvězdou, šíří se i symbolika hákových křížů. Může k něčemu podobnému dojít i u nás?

Samozřejmě. Žijeme v globalizovaném světě, kdy se jakékoli výjevy můžou z jedné části světa přemístit do jiné, protože jsou na obrazovkách počítačů a mobilů. V našem prostředí ale není téměř nikdo, kdo by se k podobným činům uchýlil. Žádná ze skupin, pro něž je takové jednání charakteristické, v Česku není příliš silná. Šlo by spíš o jednotlivce.

Které skupiny máte na mysli?

Biologický antisemitismus je obecně záležitost spojená s krajní pravicí. Neonacismus u nás sice v posledních 15 letech existuje, ale nemá už organizovanou podobu. Proto je velmi nepravděpodobné, že by někdo z této skupiny vzal štětec a šel kreslit Davidovy hvězdy. Ne, že by nechtěl, ale spíš by netušil, kam vůbec jít.

Druhá skupina, která může něco podobného dělat, jsou radikální islamisté. Ani ti u nás ale nejsou.

Vůbec nejproblematičtějším názorovým proudem je levý okraj politického spektra. Tam se antisemitismus týká zejména některých ortodoxních komunistů, u kterých se nasedá na stalinistickou rétoriku o sionistických centrech spiknutí.

Kromě těchto „klasických“ antisemitů se v současné době proti Izraeli silně staví značné množství levicových progresivistů. Znamená to něco víc než důsledek silného pravo-levého pojetí konfliktu na Blízkém východě?

V tomto je podle mě nutné rozlišit dva pojmy: antisemitismus a antisionismus. Antisemitismus je spojený převážně s krajní pravicí. De facto říká, že Izrael je špatný, protože Židé chtějí zničit árijskou Evropu.

Levice se pojí spíše s antisionismem. To je podstatně složitější přístup, který kritizuje primárně způsob, kterým Izrael řeší otázku Palestiny. Antisionismus je postaven na interpretaci Izraele coby imperialistické a rasistické mocnosti, která vůči Palestincům postupuje stejně jako USA vůči Vietnamcům při válce ve Vietnamu. Neobsahuje ale představu, že jsou židé špatní ze své podstaty.

Zelení se distancovali od výroků svého člena Tomáše Hnyka, který na facebooku napsal, že měl „pocit zadostiučinění, že Izrael dostává ochutnat vlastní medicínu“. Jde o antisionistický, nebo spíš antisemitský postoj?

Pro zelené a obecně pro část levice je typické zapojení emocí do politiky: vidí chudé, chtějí jim pomoct; vidí zvířata na jatkách, přestanou jíst maso. Stejně tak když vidí utlačované Palestince, podpoří je. Na jedné straně pro ně stojí velká moderní imperialistická armáda a na druhé straně děti s praky. Vzhledem ke kontextu trochu úsměvně, ale příhodně použiju přirovnání k Davidu a Goliášovi.

V případě pana Hnyka šlo o antisionismus zcela jistě a můžeme vést diskuzi, zda byl kromě toho jeho výrok i antisemitistický. Minimálně ukázal cestu, jak k antisemitismu dojít.

Lze to tedy chápat tak, že se oba pojmy ve veřejné debatě trochu překrývají?

Ano, některým příznivcům Izraele totiž pojem antisemitismus slouží jako beranidlo: když někdo kritizujete Izrael, dostane od nich nálepku antisemity a neonacisty.

Ale funguje to i druhým směrem. Biologický antisemitismus je zcela tabuizován, takže i když někdo věří v méněcennost židovské rasy, nahlas to neřekne a schová se za antisionismus. Kritika kteréhokoli státu včetně Izraele je přece naprosto legitimní.

Máte pravdu, když říkáte, že oba pojmy jsou ponořeny v kalné vodě a jejich význam se překrývá.

Pamatuje česká historie nějaké vlny antisemitismu?

My jsem zažili velkou vlnu během hilsneriády. První republika pak byla antisemitská trochu skrytě, druhá republika naopak zcela otevřeně.

Komunistický režim se navíc v padesátých letech odklonil od Izraele, z čehož pramenil i komunistický antisemitismus, maskovaný za antisionismus, který u nás rezonoval nejprve v 50. letech během procesů a pak na konci 60. let v souvislosti s Šestidenní válkou.

Propsal se postoj minulého režimu nějak do společnosti?

Propsal, ale vlastně naopak. Po roce 1989 se lidé chtěli vymezit proti všemu komunistickému. Komunisti byli proti Izraeli? My musíme být s ním. To přetrvává dodnes.

Pro spoustu lidí je navíc Izrael takovou romantickou představou, jak mohla vypadat naše země, kdybychom se bránili Německu či Rusku. Malý, ale silný stát utopený mezi nepřáteli. Hlavním problémem je, že po roce 1989 neproběhla debata, která by téma Izraele a Palestiny řešila. Máme sice svobodu, můžeme říkat, co chceme, ale jen dokud bude náš pohled stejný jako pohled většiny.

Pokud si někdo v 90. letech dovolil kritizovat ekonomickou transformaci, byl označen za komunistu. Pokud je někdo kritický k politice státu Izrael, je často označen za antisemitu. V době internetu a sociálních sítí to platí dvojnásob.

Proč ta debata neproběhla?

Z velké části je to dědictví komunismu, který nás debatovat odnaučil. Sice se na něj nechci stále vymlouvat, ale těch 40 let se do myšlení lidí promítlo na několik generací dopředu. Cenzura stále existuje. Dělá si ji každý sám, když se bojí svůj názor otevřeně vyjádřit.

A kdo by měl veřejnou debatu moderovat?

Média, politici, akademická obec, aktivní občané. Všichni jsme zaspali. Vše se zjednodušuje na boj dobra proti zlu. Svět ale není černobílý. Nejde říct: „Jsem na straně Izraele, který znamená dobro, proto Palestina automaticky znamená zlo.“ Debata musí otevírat i mnohem složitější souvislosti.

Valná většina společnosti je proizraelská, nehrozí tak naopak silná vlna islamofobie?

My jsme silný antiislamismus viděli v roce 2015, kdy se prakticky celá společnost postavila na odpor proti migraci. Vlna nenávisti vůči muslimům u nás začne patrně znovu. Mnohem pravděpodobněji než proti Židům. To téma ve společnosti už je. Čekáme jen, až jej někdo zvedne.

A budou tím někým extremistické politické strany?

Extremistické strany mohou určitě na tomto tématu získat nové přívržence. Vzhledem k nedostatečné veřejné debatě, o které jsem hovořil výše, to u nás bude asi ještě snazší než jinde v Evropě.

Antiislamismu se ale mohou chytat i etablované strany. U nás se od 90. let vžila nesmírně zjednodušující představa, že když je někdo chudý, je to jen proto, že je lempl. Když přichází migranti z chudých muslimských zemí, jsou pak automaticky považováni za lemply, kteří tu nic dobrého neudělají. Plus strach z islamismu a terorismu.

Před rokem 2015 u nás antiislám nebyl žádné téma. Opět proto, že chyběla debata. I díky tomu se iniciativám jako Islám v ČR nechceme povedlo islám vykreslit ne jako náboženství, ale jako totalitní ideologii, která je antiliberální, antievropská a anticivilizační. Proto je dnes tohle téma tak jednoduše zneužitelné v politickém boji.

Hrozí tedy proměna nálad ve společnosti?

Já to vnímám tak, že Evropa má za sebou v krátké době velkou řadu krizí, počínaje ekonomickou recesí v roce 2008 a vedoucí přes krizi migrační, brexit, nástup Donalda Trumpa v USA, pandemii koronaviru, válku na Ukrajině až právě po konflikt na blízkém východě.

Každá krize uloupla z většinové společnosti část, v níž vzbudila nedůvěru v systém jako takový. Podporovatelé extremistických či populistických stran jsou právě ti, kdo nevěří v systém. Ty strany pouze hledají konfliktní linie a sbírají na nich hlasy. Tomio Okamura nemusí nenávisti k islámu věřit, stačí mu využít ji ve svůj prospěch.

Jak se tedy mají chovat nepopulističtí politici, aby tomuto štěpení zabránili?

Je jednoduché radit, ale poměrně obtížné je se tím řídit. Politici totiž na štěpení společnosti často sbírají hlasy. Proto bychom jako voliči měli podporovat ty, kteří nebudou naskakovat na vlnu populismu a nevidět svět stejně černobíle a nebudou podporovat polarizaci. Kteří budou nabízet různé pohledy na konflikt, protože lidé je přirozeně slyšet chtějí. Když si je nenajdou ve veřejné debatě, budou je hledat na dezinformačních webech.

Dezinformační scéna totiž vyrůstá z toho, že lidé chtějí dění kolem sebe rozumět. To je vlastně dobrá zpráva. Nevěří ale mainstreamu, což je pro změnu špatná zpráva.