Policista po zásahu na FF skončil: Zachraňoval jsem raněné, ale dočkal se nadávek

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Sedmatřicetiletý praporčík Michal ze Speciální pořádkové jednotky Praha byl mezi prvními, kteří zasahovali na filozofické fakultě. Nyní je v civilu a protože žije na malé vesnici, příjmení ani fotografii zveřejnit nechce.

„Vlétli jsme dovnitř. Bylo to hrozné. Vlevo ležela zastřelená žena. V kostýmku, pod ní kaluž krve. Bylo slyšet jen chroptění, pláč, řev, zvonění telefonů, všude strašně krve,“ popsal Seznam Zprávám scénu, která se mu dosud vrací ve snech. Zásah z jeho pohledu jsme detailně popsali v článku.

Nyní v rozhovoru pro Seznam Zprávy konstatuje, že se vedení policie o psychický stav policistů nezajímalo.

Sice jsou speciální jednotky na podobné zásahy cvičené – zneškodnění střelce drilovaly nesčetněkrát, ale jedna věc je trénink s figurínami a dobrovolníky, druhá reálný zásah s reálnými civilisty.

Podle praporčíka až po minimálně měsíci jeho jednotku navštívily policejní psycholožky a chtěly to řešit. „Půlka policistů byla ve službě a druhá půlka se s nimi nechtěla bavit. Nemáme k nim důvěru,“ zhodnotil.

Od střelby na filozofické fakultě uběhly tři měsíce. Jak se to promítlo ve vašem osobním životě?

Dost zásadně. Dva měsíce po té události jsem nemohl spát. Vracely se mi dva stejné sny. V tom prvním stojím ve třídě, všude samá krev, každému zvoní mobily a slyším, jak kluci řvou: sem škrtidlo, tady to zatlač, vydrž. V tom druhém jsem v nemocničním pokoji. Je tam rodina dívky a já ji vidím bledou na posteli. Hrozné. Ty sny se opakují stále dokola.

Bál jsem se usnout, teď už je to lepší. Koupil jsem si speciální hodinky, takže když mi ve spánku vyskočí tepovka nad 150, vzbudím se, jdu se napít něčeho sladkého, otevřu knížku a dokud to není lepší, tak si čtu. Nebo si vezmu vestu, termovizi a jdu se projít do lesa. Miluju les a myslivost.

Jakou pomoc vám, kteří jste mezi prvními zasahovali na filozofické fakultě, policie nabídla?

Co já jsem zažil, tak našemu útvaru žádnou. Možná u jiných útvarů dali chlapům den nebo dva volno, ale u nás ne. Po zásahu na fakultě jsme vyšli špinaví, zpocení, od krve, otřesení, půl hodiny jsme čekali v autě, a pak nás velitel poslal na základnu, ať se umyjeme a že to s námi někdo probere. Přijeli jsme tam, všechno naházeli do pračky, chtěl jsem ji zapnout a najednou nám zazvonil telefon: všichni zpátky, budete střežit do rána. Takže v těch špinavých hadrech jsme jeli zpátky k fakultě a mě tam do jedenácti nechali hlídat zamčené dveře nebo řídit provoz na silnici.

A druhý den odpoledne znovu v uvozovkách odměna. Přišel rozkaz: co jste tam byli včera, tak se sbalte, vy už to tam znáte a jděte znova hlídat zamčené dveře. To hlídání bylo takové trochu ponížení, ale na to jsem už u policie zvyklý. Žádné volno nebo odpočinek, normálně jsme dosloužili náš turnus a já byl rád, že jsem 23. prosince vůbec stihl poslední vlak domů.

Kdy jste se rozhodl, že chcete odejít od policie?

Když jsem hlídal vstup do budovy filozofické fakulty a lidé mi nadávali: Kde jste byl včera, vy hrdino? Nebo: Teď tu máte samopal, včera by se hodil víc. A podobné narážky. Takové trochu ponížení. Nemůžete se bránit, stojíte tam jak panák, já byl hladový, unavený, nesměl jsem na záchod ani si dát cigaretu, totálně grogy. Nijak jsem nereagoval, ale celou dobu jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí.

Najednou to tam na mě všechno padlo. Nahoře jsem zachraňoval raněná děcka a sám jsem si připadal blbě jako otec, že jsem půl života v Praze, půl doma. Bilancoval jsem.

Dřív jsem měl pocit, že naše jednotka dělá dobré věci, ale postupem to šlo uvnitř týmu do háje. Hodně lidí odešlo, je tam podstav. Připadal jsem si jako takový fackovací panák, na kterém si kdekdo smlsne. Byl jsem jen číslo. Nadávající lidé, to byla poslední kapka. Tam jsem se rozhodnul, že půjdu od policie pryč. Šéfovi jsem to oznámil v polovině ledna a nedávno jsem odešel do civilu.

Do vašeho odchodu vám tedy policie nenabídla psychologickou pomoc?

Bezprostředně po zásahu nám vedoucí na společnou whatsappovou skupinu napsal, že když někdo něco má, ať přijde, ale to nemělo cenu, povětšinou na základně stejně nebyl. V těch dnech byla spoustu dalších akcí, takže nebylo kdy.

Zhruba po měsíci nebo po měsíci a půl, nevím přesně, k nám do auly nakráčely dvě psycholožky a chtěly to řešit. Půlka lidí byla ve službě a druhá půlka se s nimi nechtěla bavit, protože k nim nemáme důvěru.

Vyhledal jste sám psychologickou pomoc?

Bydlím v malé vesnici, kde nic není. Ani nevím, jestli v dojezdové vzdálenosti vůbec nějaký je. Asi bych musel jezdit daleko, takže nevyhledal.

Jaká byla reakce ze strany vedení, když jste jim oznámil, že odcházíte?

Nijaká. Když jsem byl podepsat odchod, tak mi šéf ještě řekl: „Jo, počkej, mám tady pro tebe tu medaili. Na…,“ a podal mi medaili za ten zásah a osobní dopis prezidenta. Některým lidem ji předával prezident osobně, další ji dostali asi v Kongresovém sále, ale nevím, protože mě nějak zapomněli pozvat. Ani jsem ještě neotevřel ten dopis, co je uvnitř. Můžeme se na něj společně podívat. Nemám k tomu žádný vztah. (Rozbaluje obálku a očima prolétne dopis od prezidenta.)

Možná bych si medaile i vážil, kdyby se to neudělovalo tak šmahem a nedostal ji každý, kdo šel okolo a třeba řídil dopravu na druhé straně mostu.

Nechybí vám práce u policie?

Dělám klempíře, opravuji střechy a za tuto práci se opravdu nestydím. Teď si můžu jít kdykoliv na záchod, což u naší jednotky nešlo, všechny hodiny, co odpracuju, mám zaplacené. Ne jako u SPJ, kdy jsme dvanáct hodin sloužili za sto procent platu a za pohotovost trávenou na služebně jsme dostávali jen třetinu. Jsem spokojený. Denně vidím děti a kdykoli se můžu jít projít do lesa. Ten miluju.

Policie po vydání článku i následného rozhovoru s bývalým praporčíkem Michalem Seznam Zprávám napsala, že dotyčný byl v lednu propuštěn ze služebního poměru a případ řeší Generální inspekce bezpečnostních sborů. „Je nutné zdůraznit, že tvrzení policisty vnímáme jako účelové,“ napsal Seznam Zprávám mluvčí Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy.

Současně uvádí, že tento policista dostal nabídku intervence několikrát. „Vždy ji ale odmítnul nebo nevyužil. Intervence je vždy o dobrovolnosti a nemůžeme nikoho nutit, aby ji využil,“ dodal Jan Daněk.

Aktualizovali jsme o vyjádření policie, které zaslala po publikaci článku i rozhovoru.