Podmínky za znásilnění? Experti navrhují, jak dosáhnout přísnějších trestů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mírné rozsudky za znásilnění v Česku padají kvůli bagatelizaci činu, ale i problémům celého trestního systému. Pomoct může veřejná debata a podrobný rozklad rozsudků.

„Vydali jsme před asi dvěma nebo třemi lety analýzu, ze které vyšlo, že v polovině případů jsou ukládány podmíněné tresty a zároveň je většina trestů ve spodní hranici trestání,“ uvádí ředitelka společnosti proFem Jitka Poláková.

Ředitelka organizace Konsent Johanna Nejedlová ale upozorňuje, že je třeba se dívat i na druhých padesát procent. „Skutečně to není tak, že když padne vyšší rozsudek, je to skoro zázrak. Jen se o těch dobrých rozsudcích zcela pochopitelně tolik nemluví. Z dat víme, že v padesáti procentech případů znásilnění padá podmínka. Ale to i znamená, že v dalších padesáti procentech padají závažnější tresty,“ vysvětluje.

Jeden takový vynesl například v úterý Krajský soud v Brně. Muž, vedoucí šermířského spolku, dostal za sexuální praktiky na svých svěřencích sedm let nepodmíněně. Soudce mu nařídil i ústavní léčbu a dva ze čtyř jeho svěřenců budou odškodněni.

K jednotlivým rozsudkům se ale většina odborníků vyjadřovat nechce. „Nemůžeme z jednoho rozsudku činit závažné závěry. Kauz znásilnění se ročně k soudu dostane osm set. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Nelze z toho něco vyvozovat,“ říká Lucie Hrdá, advokátka zabývající se domácím a sexuálním násilím.

V jednom případě podmínka, v druhém sedm let. Právě i velké rozdíly mezi rozsudky jsou problémem systému. Je ale potřeba případ vždy chápat v celém jeho kontextu.

„Každá definice trestného činu je hodně široká. Potřebovali bychom, aby se rozsudky analyzovaly. Aby se udělaly podkategorie jednání, aby se k tomu přidaly údaje o pachateli, o jeho trestné minulosti a podobně,“ vysvětluje Jakub Drápal koncept databáze, která by umožnila pochopit, k jakým aspektům se přihlíží, a ke kterým ne. Tedy hledat příčiny.

Drápal je vědecký pracovník Právnické fakulty Univerzity Karlovy zabývající se ukládáním trestů a vězeňstvím. Poukazuje na fakt, že se tresty za znásilnění v posledních pěti letech příliš neměnily.

O podobnou databázi usiluje i například spolek Bez trestu, jehož součástí je i výše citovaná Lucie Hrdá.

Detailní zhodnocení praxe, tedy rozsudků, je výchozím bodem právě i pro její sjednocení. A tedy i menší rozdíly udělených trestů.

„Správný krok je dát soudcům jistá vodítka, jak se v případech určitého typu rozhodovat, pro jaký trest,“ myslí si Drápal. Zdůrazňuje ale, že takový nástroj jde bez analýzy vytvořit jen stěží.

Vznik databáze brzdí například i fakt, že rozsudky nižších soudů se nezveřejňují a zájemci si o ně musejí žádat na základě zákona o přístupu k informacím. Za anonymizování případu se navíc platí poplatky, takže zájemce musí penězi disponovat.

Jak přijde na rozsudky v oblasti znásilnění, je v posledních letech hlas veřejnosti čím dál hlasitější. Lidé se bouří proti uloženým podmínkám, volají po změně. Ta částečně přišla v červnu, když Poslaneckou sněmovnou, Senátem i prezidentskou pracovnou prošla novela celého zákona o sexualizovaném násilí.

O novelizaci dlouhodobě usilovaly organizace, které se sexuálnímu a domácímu násilí věnují. „Změna definice znásilnění je podle mě velký signál pro společnost, že sexuální násilí je závažný problém, kterému stát chce dál nastavovat mantinely, řádně ho trestat a eliminovat,“ komentuje novelu Nejedlová.

„Signál je vyslaný, není nám to jedno, chceme to řešit,“ potvrzuje Poláková.

Od ledna 2025 se bude u případů znásilnění nově brát v potaz, jestli oběť vyjádřila nesouhlas. Novela zavádí i další změny včetně zvýšení sazeb za některé činy. Tvrdší rozsudky ale čekat nelze.

„Vzhledem k tomu, že novela se týká především skutkové podstaty, co je a co není znásilnění, tak zásadní změnu v systému trestání a ve výši těch trestů neočekáváme,“ vysvětluje vedoucí právních služeb proFem Petra Presserová.

Drápal upozorňuje, že podmínky za znásilňování jsou praporem problému celého trestního systému. „Důvod, proč dochází k rozsudkům, které jsou třeba i kritizovány, je často i to, jak se přihlíží k trestné minulosti pachatele, a to, jak je nastaven podmíněný trest,“ popisuje Drápal.

Podle jeho slov je totiž na trestnou minulost pachatele v Česku dáván na rozdíl i od jiných zemí velký důraz. „Tam je pak riziko, že prvopachateli, který spáchal závažnou trestnou činnost, je uložen výrazně mírnější trest než recidivistovi, který spáchal i méně závažnou trestnou činnost,“ vysvětluje.

Podmíněný trest navíc soudy de facto musí udělit, pokud je šance, že pachatel povede takzvaně řádný život.

Všechny organizace zároveň zdůrazňují, že usilují i o rozšiřování sítě pomocných center pro oběti násilí. „Podle standardů Rady Evropy bychom měli mít v každém krajském městě jedno. Máme ale jen jedno v republice,“ ilustruje špatnou situaci Nejedlová.

Podpora podobných služeb se týká i financování neziskovek, podobných organizací a advokátů. „Těchto služeb je buď málo, nebo jsou podfinancované, nebo nejsou dostatečně specializované,“ doplňuje Presserová.

„Nemáme azylové domy, nemáme preventivní programy na každé škole. (…) Nemáme také následnou pomoc pro oběti, to znamená, že když skončí trestní řízení, tak už po ní ani nikdo neštěkne. Máme málo peněz v odškodňovacím fondu a odškodňování probíhá velmi rigidním a dlouhým způsobem,“ dodává další problematické aspekty Hrdá.