Pod tlakem klimatu a rostoucích nákladů. Má lyžování budoucnost?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na nejslavnější závod v běžeckém lyžování ve střední Evropě se v únoru chystaly tisíce profesionálních i amatérských sportovců. Jejich příprava však přišla vniveč. Jizerskou padesátku, kultovní událost, jež se koná od šedesátých let minulého století, museli pořadatelé zrušit. Nebyl sníh.

Více příležitostí měli v tuzemsku milovníci sjezdového lyžování, i na sjezdovkách ovšem byla sněhová pokrývka vesměs velmi tenká a provozovatelé zimních areálů se spoléhali zejména na umělé zasněžování.

Klimatická změna si vybírá svou daň i na zimní turistice a celá tato oblast cestovního ruchu se může v nadcházejících letech dočkat značných změn. Nabízí se tedy otázka, zda má lyžování i v době globálního oteplování budoucnost. A jaká tato budoucnost bude.

Problém neřeší jen Česká republika, ale i okolní alpské země. Již v současnosti platí, že celkový objem tamních ledovců je rok od roku nižší. Tání probíhá závratným tempem, různé studie upozorňují, že Alpy každoročně ztrácí kolem čtyř procent objemu sněhu.

„Sněhu je čím dál méně, a když už přijde, je to často ve formě kalamity, což pro turismus samozřejmě také není vhodné,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy klimatolog Aleš Farda z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky. „Na sníh už není spolehnutí ani v Alpách. Tamní ledovce se stahují a sněžná čára se posouvá do čím dál vyšších horských poloh,“ dodává.

Optimisticky nevypadá ani výhled do budoucna. Lidstvo si již nyní zadělalo na další problémy.

Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu směrem k roku 2050 očekává, že v zimě bude v nízko položených střediscích o 10 až 40 procent méně sněhu než na začátku 21. století, a to bez ohledu na to, jak rychle bude světové společenství snižovat emise. Tyto ztráty jsou nevyhnutelné kvůli oteplování, které již lidé emisemi skleníkových plynů způsobili v minulosti.

Hodnoty, svědčící o globálním oteplování, navíc dále prudce rostou. Souhrnné statistiky za rok 2024 zatím ještě nejsou k dispozici, ovšem už nyní je v podstatě jasné, že letošní rok bude klimatology vyhlášen coby nejteplejší rok v historii měření. Ostatně stejně jako ten předchozí.

Klimatologové a odborníci předpovídají v příštích letech oproti předindustriálnímu období nárůst světových teplot přibližně o 2,5 °C - odhad je tak o celý stupeň vyšší než mezinárodně stanovené cíle ochrany klimatu. Pařížská dohoda z prosince 2015 například připouští maximální změnu o 1,5 stupně a svým signatářům nařizuje o setrvání pod touto hranicí usilovat. Jako maximální navýšení pak dohoda uvádí hodnotu 2 °C.

I tato - podle mezinárodní smlouvy stále ještě únosná - změna by řadu evropských lyžařských středisek poznamenala. Vědecký tým z Univerzity v Grenoblu ve francouzských Alpách v loňském roce publikoval studii, která předpokládá, že při globálním oteplení o zmíněné 2 °C bude velmi vysokému riziku vystavena více než polovina z 2234 zkoumaných lyžařských středisek ve 28 evropských zemích. Konkrétně 53 procent.

Při oteplení dvojnásobném - o 4 stupně - pak tento podíl vzroste na 98 procent.

Studie jako možnost eliminace rizika uvádí výhradní spoléhání se na umělý (technický) sníh, který je již nyní nedílnou součástí reality ve většině lyžařských středisek. Zpráva vědeckého týmu z Loughborough University ukázala, že v nějaké míře jej využívá 95 procent lyžařských středisek na světě. Mimochodem – zpráva vznikla při příležitosti posledních zimních olympijských her v Pekingu v roce 2022, které umělý sníh využívaly téměř ze sta procent.

A de facto výhradní využívání technického sněhu ukazuje i nahlédnutí do pravděpodobné budoucnosti lyžování v Česku. Podle odhadů odborníků, oslovených kanálem National Geographic, se přibližně kolem roku 2050 budou výhradně na tuto variantu sněhové pokrývky spoléhat lyžařská střediska s nadmořskou výškou nižší než 1200 metrů.

Itálie, únor 2024. Podívejte se na snímky z loňské zimy v Alpách:

V České republice vysoké hory jednoduše nejsou. Nad zmíněnou hranicí se v tuzemsku pohybují pouze vrcholky několika málo sjezdovek. Vůbec nejvýše položená z nich, Praděd-Ovčárna v Jeseníkách, má svůj nejvyšší bod položený ve výšce 1438 metrů nad mořem.

Už nyní je zasněžování pro české provozovatele zimních středisek v podstatě nezbytné. V rozhovoru pro Seznam Zprávy to potvrdil ředitel Asociace horských středisek Libor Knot. Ukázala to podle něj nejen loňská zima, tuzemská střediska se na nedostatek sněhu připravují už déle. „První špatná zima po několika dobrých letech byla v sezoně 2006/2007, takže je to v podstatě 20 let, kdy si střediska začala situaci uvědomovat. Nejde jen o záležitost posledních dvou, tří let,“ říká Knot.

„Technický sníh vydrží zhruba až sedmkrát víc než ten přírodní, nejenom co se týče tání, ale i odolnosti,“ vysvětluje. „Kdyby byl na sjezdovkách jenom přírodní sníh, tak ve dvě, ve tři odpoledne jsou tam metrové muldy, jak jsme byli zvyklí v osmdesátých letech.“

Jeden pohled je lyžařský, druhý ekologický. Pozornost ochránců přírody se obrací zejména ke spotřebě vody. „Lokálně umělé zasněžování snižuje průtoky a stav vody v horských tocích,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Adam Vizina, vedoucí oddělení hydrologie Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. „To může při určitých situacích - například pokud jsou podkročeny minimální zůstatkové průtoky - vést k prohloubení hydrologického sucha a ohrožení vodních ekosystémů, zvláště při nízkých průtocích.“

Klimatolog Farda dodává: „Hlavně po suchých létech je poměrně nepříjemné, že vodní zásoby jsou drancovány na zasněžování svahů. Je to samozřejmě lokální záležitost, děje se to jen na několika, řekněme, desítkách míst v České republice, ale lokálně to samozřejmě může být problém.“ Z celorepublikového pohledu však spotřeba vody nijak markantní není, shodují se odborníci.

Libor Knot také odkazuje na studie, které si zadalo Ministerstvo životního prostředí. „Prokázaly to, co my už dlouhodobě tvrdíme na základě našich zdrojů, a sice že ani po stránce vodohospodářské, ani po stránce dopadu na biotu (soubor všech prvků fauny a flory v daném období nebo prostředí, pozn. red.) nejsou dopady technického zasněžování vůbec významné,“ uvádí.

Efektivní a tedy ekologicky méně náročná výroba bílé pokrývky sjezdovek pomocí sněžných děl nicméně vyžaduje poměrně náročné podmínky - ideálně teploty pod bodem mrazu v kombinaci s nízkou vzdušnou vlhkostí.

„Ani umělé zasněžování nepomůže, pokud přijde nějaká velmi teplá vlna. Navíc i ten technický sníh v podstatě může roztát,“ upozorňuje Aleš Farda.

Tání probíhá pomaleji než u přírodního sněhu, to však způsobuje, že půda stlačená pod technickou pokrývkou ve srovnání s přírodním sněhem hlouběji promrzá. Tyto vlastnosti umělého sněhu negativně ovlivňují růst místních rostlin a biologickou rozmanitost.

„Technický sníh má větší hustotu a větší tepelnou vodivost, takže méně izoluje spodní vrstvy, méně brání promrznutí půdy. A to má dopad na biotu žijící v půdě pod sněhovou pokrývkou,“ vysvětluje hydrolog Vizina. „Zároveň tento sníh kvůli vyšší hustotě déle taje a tím lokálně mění hydrologický režim toků. Dochází k pomalejšímu a pozdějšímu tání.“

Zároveň však dodává, že ani přes tato fakta nevidí v zasněžování žádný konflikt, pokud budou dodržena nastavená pravidla odběrů vody.

Ekologický dopad zimního turismu ale nespočívá pouze v zasněžování. Studie rakouské Spolkové agentury pro životní prostředí se zabývala uhlíkovou stopou a vypočítala, že samotné lyžování - kam je započítána i energie na provoz a údržbu sjezdovek - se podílí pouze na přibližně 18 procentech emisí CO2 vyprodukovaných průměrnou zimní dovolenou. Za polovinu emisí může doprava a za 32 procent ubytovací služby a gastronomie.

Souhrnná data o podílu zimní turistiky na světové produkci oxidu uhličitého dostupná nejsou. Celosvětový cestovní ruch (nejen lyžařský, který je globálně ve značné minoritě) je ale podle dat zodpovědný za značné emise skleníkových plynů, které se odhadují na 8,1 % celosvětových emisí, přičemž 49,1 % tohoto příspěvku je způsobeno dopravou.

Prohlédněte si záběry lyžařů, kteří v únoru vyjeli do hor i přes nedostatek sněhu:

Ředitel Asociace horských středisek Knot tvrdí, že střediska si ekologickou odpovědnost uvědomují a snaží se chovat odpovědně. Upozorňuje však, že ekologická odpovědnost není zdaleka jediná, kterou skiareály nesou.

Hovoří i o odpovědnosti socioekonomické. Zimní areály jsou totiž významným ekonomickým faktorem v rámci celých regionů. „I když se třeba někde zdá, že výtěžek samotného areálu je nulový nebo i lehce ztrátový, pořád má pro ten region velký význam. Jedna koruna utracená v lyžařském areálu znamená sedm korun utracených v celém horském středisku a v navazujících službách, jako je ubytování, stravování, půjčovny lyží a podobně,“ uvádí Knot.

Přestože je zima pro skiareály z ekonomického hlediska klíčová, roste i fenomén letní turistiky do horských středisek. „Jedna z věcí, která se často připomíná, je, aby provozovatelé diverzifikovali svoji nabídku v rámci nejenom lyžařských areálů, ale celých horských středisek i do dalších období roku,“ uvádí Knot.

„To se samozřejmě děje, to není žádný nový objev. Objem návštěvnosti přes ‚letní období‘ roste každý rok o 3–5 procent. A investic do letní turistiky, ať už jsou to velké atrakce typu stezek v korunách stromů nebo cyklotrailů pro rodiny s dětmi a tak dál, je celá řada,“ dodává.

Pokud se budou v příštích sezonách opět opakovat na sněhové srážky slabé ročníky, velkým fenoménem příštích let může být zavírání zimních areálů. Nejen v Česku, ale i jinde v Evropě.

Již v říjnu letošního roku oznámilo ukončení činnosti velké francouzské alpské lyžařské středisko Alpe du Grand Serre. Podle deníku The Guardian při tom odkázalo na nedostatek finančních prostředků způsobený tím, že horské oblasti v nízkých a středních nadmořských výškách po celé Evropě se potýkají se zkrácenou sezonou v důsledku globálního oteplování a úbytku sněhových srážek. Označení „v nízkých a středních nadmořských výškách“ zní v českém kontextu až úsměvně, jelikož středisko se pohybuje mezi 1368 a 2184 výškovými metry.

Trend může podle odborníků pokračovat a celý zimní turismus se zřejmě přesune do menšího počtu větších středisek. Centralizace se bude týkat i běžeckého lyžování, jelikož zasněžování tratí v horském profilu je ještě mnohem obtížněji proveditelné. Alternativou zřejmě budou běžkařské areály a stadiony.

Centralizace půjde ruku v ruce s dojížděním za sněhem, ale ani to už není neobvyklé. „Češi objevili atraktivitu zahraničních středisek. I když jsou tam vysoké ceny, kvalita lyžování je - i díky přirozeným podmínkám, jako jsou vyšší hory a delší sjezdovky - vyšší,“ vysvětluje docentka Irena Durdová, která přednáší sociologii sportu na Institutu tělesné výchovy a sportu Vysoké školy báňské v Ostravě.

Nic z výše uvedeného ovšem neznamená, že by lyžování nemělo v české společnosti budoucnost. Jako klíčová se ukazují - mnohem více než ta klimatologická - data o zájmu o lyžování. A v tom jsou Češi na špici Evropy - lyžuje jich více než pětina. Více lyžařů je podle předloňských dat pouze v několika alpských a severských zemích.

Zájem o lyžování potvrzuje i Knot. „Je obrovský - v Česku se realizuje okolo 7 milionů lyžařských dnů,“ uvádí statistiku, která je násobkem počtu lyžařů a počtu dnů, které každou sezonu stráví na svahu. „Jsme národ lyžařů.“

Masovou zábavou se v tuzemsku lyžování stalo zejména díky lyžařským kurzům zařazeným do osnov základního i středního vzdělávání. „Ty byly dostupné i pro sociálně slabší,“ vysvětluje Durdová. Dnes však podle ní mají školy problémy kurzy naplnit. Potvrzuje to i Emanuel Hurych, sociolog sportu a docent na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity: „Jejich počet se snižuje, tím pádem se lyžování stává záležitostí určité vybrané skupiny. Věnují se mu ti, co si to mohou dovolit.“

Populární sport pro masy se tak pomalu proměňuje ve spíše exkluzivní zábavu spojenou se společenským statusem. „Lyžování se stává v podstatě prestižní záležitostí,“ říká Durdová. Budoucnost lyžování se tak již zřejmě nebude týkat tak vysokého podílu populace.

O podobném vývoji se přitom hovoří i v alpských - a v zásadě mnohem bohatších - zemích.

Vášnivou debatu ve Švýcarsku - s výjimkou drobného Lichtenštejnska, země s nejvyšším počtem aktivních lyžařů v přepočtu na obyvatele - letos vyvolalo prohlášení uznávaného provozovatele lyžařských areálů Teta Gurtnera.

Rétorománskému rozhlasu a televizi RTR sdělil, že za deset let bude celodenní jízdenka stát 200 až 300 franků (v současném kurzu k české koruně přibližně 5500 až 8000 korun). To by znamenalo zdražení až o více než 200 procent. Jako jeden z důvodů pro takovéto navýšení cen podnikatel v zimním turismu uvedl i tlak, který na tuto hospodářskou oblast vytváří klimatická změna.

I tamní experti se shodli na tom, že odhad vůbec nemusí být daleko od reality a že i ve Švýcarsku se lyžování může stát sportem pro elity. „Heslo ‚všichni lyžují‘ už platit nebude. V budoucnu budou moci lyžovat pouze bohatí nebo největší lyžařští nadšenci. Ostatní si to již nebudou moci dovolit,“ uvedl pro místní list Handelszeitung Jürg Stettler, vedoucí Institutu cestovního ruchu a mobility na Univerzitě aplikovaných věd a umění v Lucernu.

„Lyžařská střediska mají kvůli klimatickým podmínkám mnohem vyšší náklady než v minulosti - mezi ně patří umělé zasněžování, které se stává nezbytným, protože máme stále teplejší zimy. I úprava sjezdovek je stále dražší,“ dodal.

Úbytek lyžařů se pak může jen dále prohlubovat. „Pokud lyžování výrazně zdraží a lyžařů začne ubývat, hrozí, že se spirála roztočí, lidé si na to zvyknou a lyžování už skutečně bude jenom pro zájemce a ne tak masové. A myslím si, že tomu se asi úplně nevyhneme,“ předpovídá Hurych.