Pod čarou: Zapomenout na pandemii? Mlčení trauma nevyléčí

„Když o tom mluvíš, naskakují mi osypky.“ „Nedějí se teď důležitější věci?“ „Nechci už to řešit…“ Covidová témata teď mají mizerný úspěch nejen u našich čtenářů, ale i u mých kolegů a známých, kteří na můj záměr psát o zapomínání na pandemii reagovali těmito větami.

Čísla nakažených jsou skutečně nízká, ochranná opatření byla zrušena, život se zdánlivě vrátil do starých kolejí. Všechny tragédie a pohromy jednou skončí a je potřeba jít dál, jenže s pandemií jsme se (ne)rozloučili dost odlišným způsobem než s jinými katastrofami srovnatelné velikosti.

Po válkách obvykle přicházejí soudní tribunály, stavby pomníků, nové kapitoly v učebnicích a filmy plné vzpomínek. I přírodní katastrofy po sobě nechají alespoň cedulky označující, kam až dosáhla povodeň, a média si v okurkové sezóně zase ráda pomohou vzpomínkovými fotogaleriemi „rok po tornádu“. Z odkazu pandemie se ale stal příslovečný slon v místnosti, nebo ještě přesněji obří prázdná díra, kterou mlčky obcházíme a tváříme se, jako kdyby nebyla.

Jistě to má i zcela praktické příčiny. V Česku a celé východní Evropě se pozornost zaměřila na válku na Ukrajině. Média mají z povahy věci problém s reportováním věcí, které se aktuálně nedějí, a politici o covidu nechtějí mluvit, protože by to na voliče nepůsobilo dobře a jen by to upozorňovalo na jejich nedávná selhání. Problémem pro většinu lidí není ani fakt, že pandemie stále trvá, protože tento nesoulad zahladili „normalizací“ covidu. Z mimořádné epidemie se stala „běžná“ choroba, se kterou si všichni zvykli žít a jejíž existence nestojí za hlubší zmínku.

Jen tím se ale „vymazání“ pandemie vysvětlit nedá. Když jsem se totiž setkal s v úvodu popisovanými reakcemi na tohle téma, překvapil mě na nich někdy až agresivní odpor se o celé věci vůbec jakkoliv bavit. Dokazuje to, že jsme si všichni z posledních dvou let odnesli nejrůznější traumata a jakkoliv je jejich popírání pochopitelnou reakcí, dříve či později se nějaké reflexi stejně nevyhneme.

Poslechněte si text v audioverzi, kterou namluvil autor Matouš Hrdina.

Zdá se, že jsme vstoupili podruhé do stejné řeky. Po vypuknutí covidové pandemie ji začala řada lidí právem srovnávat se španělskou chřipkou, která obletěla svět v letech 1918–1920. A vzápětí vyšla najevo šokující věc, kterou si do té doby uvědomovala jen hrstka odborníků – jedna z největších katastrof v historii lidstva po sobě nezanechala téměř žádné výrazné stopy.

Za relativně krátkou dobu španělská chřipka sice zabila pravděpodobně více lidí než obě světové války dohromady a v řadě zemí zásadně změnila podobu společnosti, ale takřka hned po jejím odeznění se o ní přestalo veřejně mluvit. V literatuře či filmu se neobjevuje takřka vůbec nebo jen jako nepodstatná kulisa, po celém světě ji připomíná jen hrstka pomníků, historici se jejím odkazem začali ve větší míře zabývat až po desítkách let a zástupy mrtvých vybledly i v osobní a rodinné paměti.

Část tohoto dluhu se rozhodla splatit spisovatelka Laura Spinney, která v roce 2017 v knize Pale Rider vylíčila skutečné rozměry pandemie španělské chřipky a znovu ji vynesla na světlo. Publikace vzbudila pozornost už v době vydání, ale její význam se naplno projevil až po příchodu covidu. Spinney totiž precizně popsala nejen samotnou pandemii, ale právě i proces vymazání jejího odkazu a důsledky, které to mělo pro naši současnost.

Prostřednictvím řady svědectví ukazuje, že na španělskou chřipku se nevzpomínalo kolektivně, ale hlavně individuálně a v rodinách – místo jedné velké tragédie se z ní staly desítky milionů tragédií nenápadných a soukromých. Zatímco sdílený odkaz války si společnost utvoří hned po jejím konci, u pandemií se to děje jen postupně a když už přece jen po letech dojde k nějaké reflexi, většina detailů se ztrácí.

Přispívá k tomu i fakt, že lidé si k zapamatování událostí potřebují zafixovat jasné kontury, tedy jejich začátek, konec a výrazné zvraty, nejlépe obalené různými mýty a heroickými historkami. Ve válkách takových záchytných bodů najdeme spoustu, ale v pandemii nikoliv. Dalším důležitým faktorem je pak otázka, kdo si vlastně vzpomíná – o nemocné tehdy pečovaly hlavně ženy, které neměly tak silný hlas ve veřejné debatě, a nejinak je tomu i u současné pandemie. Jedny z nejtěžších traumat mají například zdravotní sestry či ošetřovatelé v domovech pro seniory, což jsou bohužel profese bez silného zastoupení v médiích či politice. Na rozdíl od války také oběti pandemií umírají více nenápadně a v ústraní, a až po letech se tak ukázalo, že španělská chřipka za sebou nechala výrazně více mrtvých, než se tehdy odhadovalo.

Nečekané paralely obou pandemií by se daly vypočítávat donekonečna (i tehdy se například protestovalo proti rouškám a ochranným opatřením a šířily se konspirační teorie), ale v kontextu vymazaných vzpomínek stojí za pozornost hlavně příběhy, na které Spinney narazila u domorodých obyvatel Aljašky a severu Kanady – španělská chřipka tam mnohdy vyhladila celé vesnice a hrstka přeživších se v návaznosti na tradiční zvyklosti dohodla, že šlo o tak strašnou věc, že už o ní radši nikdy nepromluví. Zamlčování a popírání prožitých událostí je tedy zjevně strategie, ke které se lidé uchylují opakovaně a která bohužel opakovaně selhává.

Západní společnosti mají obecně problém s mizením a nahrazováním tradičních společenských rituálů v oblasti smrti a truchlení. I za normální situace tyto věci odsouváme za zdi nemocnic, a pandemické lockdowny a uzavřená infekční oddělení to ještě prohloubily. Výzkumy dokazují, že lidé, kteří mohou společně rituálně truchlit, mnohem lépe zvládají smutek, a kolektivní tryzny navíc dokáží zacelovat trhliny, které v komunitách vytvořily tragické události.

V Česku ovšem kromě křížů na dlažbě Staroměstského náměstí, pivních kelímků na Hradě a několika dalších menších akcí k žádným velkým pietám nedocházelo a je dost nepravděpodobné, že by se to ještě někdy v budoucnosti změnilo.

Reportér Ed Yong (který mimochodem za své skvělé texty o covidu získal Pulitzerovu cenu) v této souvislosti upozorňuje na odborný termín tzv. nepřiznaného či odpíraného truchlení (disenfranchised grief). Ten označuje situaci lidí potýkajících se se ztrátou, která není společností oceňována ani připouštěna, natož kolektivně sdílena. Miliony mrtvých zmizely zdánlivě beze stopy a nezpracovaný smutek pozůstalých zůstává nevyslovený a bez odezvy.

Yong dodává, že jejich utrpení navíc ještě prohlubuje aktuální „normalizace“ covidu. Dřív mohli mít i přes všechny výše uvedené potíže alespoň pocit, že ztrátu blízkých utrpěli při mimořádné události, ale teď už je jim upřena i tato slabá útěcha, protože pandemie už přece „skončila“, a šlo tak o smrt zcela nezajímavou a normální. Opět je tu vidět zásadní rozdíl oproti jiným typům katastrof.

Řada válečných veteránů věnuje zbytek života vzpomínání a varování před válkou, prostřednictvím osvětových aktivit se se svými traumaty srovnávají například i oběti znásilnění nebo dopravních nehod, ale obětem pandemie společnost jasně naznačuje, že si svůj smutek a vzpomínky mají řešit sami a v ústraní.

Mlčení zakrývající chybějící katarzi a frustrující pocit, že všechno utrpení a potíže neměly žádný smysl, navíc nepoškozuje jen pozůstalé obětí nebo zdravotníky, kteří se se smrtí přímo setkávali. Zraňuje i všechny, kteří si z pandemie odnesli rány jiného typu, tedy téměř každého. Malé děti zasáhly oddělení od kamarádů a mezery ve vzdělání, dospívající připravily lockdowny o formativní zážitky typu maturity a nástupu na vysokou školu. Řada lidí zchudla, přišla o práci nebo covid odnesli podlomeným fyzickými i duševním zdravím, strach a izolace těžce zasáhla seniory a u všech se prohloubila nedůvěra ve společnost. Mnoho rodin a dalších kolektivů rozvrátily i spory ohledně očkování či názorů na ochranná opatření.

I tyto trhliny půjde jen těžko zacelit bez otevřené společenské reflexe pandemie a následného budování sdíleného příběhu, jehož prostřednictvím na ni budeme vzpomínat. Podobně jako v případě válek může znít třeba tak, že nás potkala nečekaná pohroma, všichni jsme se semkli a pomáhali, jak to šlo, pak slavně zvítězili, společně truchlili a vzpomínali a pak zavedli opatření, aby se to už nikdy neopakovalo. Stejně jako všechny podobné příběhy by i tenhle byl trochu nalakovaný na růžovo, ale i tak by plnil svůj zásadní účel.

Začít znovu mluvit o odkazu pandemie je nutný předpoklad k uzdravení společnosti, ale samo o sobě to nestačí. Zásadní je totiž i místo a prostředky, pomocí kterých toto kolektivní vzpomínání a spřádání příběhů uskutečňujeme.

Zvykli jsme si většinu věcí řešit prostřednictvím sociálních sítí, a pandemie není výjimkou. Po celém světě vznikla řada online iniciativ a platforem ke společnému truchlení a debatě (v Česku třeba Iniciativa Sníh), jenže pro digitální komunikaci je typická nestálost a mizivost. Elektronické pomníčky časem zmizí v nenávratnu, a nikdo jim navíc nemusí věnovat pozornost, pokud nechce. Stejně se to má i s reflexí pandemie ve filmu, literatuře a dalších kulturních oblastech – jistě by bylo hezké, kdyby k ní docházelo častěji, ale opět nelze nikoho nutit, aby se na to díval proti své vůli.

Pocítil jsem to i osobně, když jsem při psaní tohoto newsletteru znovu pročítal všechny ty drásavé reportáže a weby shrnující příběhy mrtvých. Ještě před rokem dominovaly titulním stránkám médií, ale dnes už si na ně nikdo nevzpomene a rozhodně nemá důvod, aby se jimi znovu zpětně přehraboval.

O něco účinnější jsou návrhy na zavedení oficiálních vzpomínkových dnů či státních svátků, protože ty už zcela ignorovat nelze, ale stranou pozornosti zůstává dnes již jaksi staromódní a nezvyklá, ale stále velmi smysluplná věc – totiž stavba klasických pomníků z bronzu a kamene. Na rozdíl od vzpomínkových webů, filmů či románů jim totiž nelze nikdy zcela uniknout a i když pomalu obrůstají mechem někde v parku, stále slouží jako neodbytná připomínka prožitých událostí. A i v této oblasti lze vypozorovat, jak obtížně se společnost pere s uchopením pandemií.

Jen v USA španělská chřipka zabila výrazně více lidí než světové války (ale méně než covid) a připomíná ji tam jen několik zapadlých pomníčků, které by šlo doslova spočítat na prstech jedné ruky. Ani v jiných zemích tuto pandemii moc pomníků nepřipomíná a nezdá se, že by to s tou současnou dopadlo o moc lépe. V různých koutech světa sice došlo k zajímavým debatám, ale kromě památečního sadu v italském Bergamu nebo důstojného památníku v Uruguayi se mi moc trvalých a výrazných pomníků dohledat nepodařilo.

Pomníky a památné dny jsou důležité jako nástroj terapie společenských traumat a vyjádření důstojného respektu obětem. Laura Spinner ale ve své historii španělské chřipky upozorňuje ještě na jednu kriticky důležitou součást vzpomínání na pandemie. Vzpomínky je zkrátka potřeba zaznamenat co možná nejpodrobněji a nejdříve, aby se prožité věci nevytratily z paměti osobní a pak i rodinné a společenské. V tomto směru je velmi důležitou aktivitou projekt výzkumníků AVČR, kteří už krátce po vypuknutí pandemie začali sbírat a analyzovat dokumenty a vzpomínky na dobu covidovou.

Budoucím historikům to jistě udělá radost, ale má to hlavně zcela praktický přínos pro celou společnost. Zamlčování a „neviditelnost“ pandemie španělské chřipky dost pravděpodobně vedly k tomu, že hrozba další závažné pandemie začala být v očích politiků i veřejnosti stále méně důležitá a následky této bezstarostnosti jsme pak tvrdě pocítili po příchodu covidu. Díky podobným projektům může hrozba další pandemie zůstat mnohem viditelnější a dát nám tak větší motivaci k přípravám.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.