Pod čarou: Trauma je problém, nikoliv návod k výkladu života

Stoupající povědomí o otázkách duševního zdraví je jistě skvělá věc. Stejně jako mnoho jiných pozitivních trendů má ale i tento svou odvrácenou stránku. Diskuze o psychických problémech se zejména na sociálních sítích od přínosné osvěty často stáčí k amatérským nebo vysloveně škodlivým postřehům a z TikToku a dalších platforem se stává svérázná komunitní terapeutická ordinace.

Už dříve jsem proto v Pod čarou psal o tom, jak nám kvůli tomuto posunu do běžné řeči prosakují odborné psychologické termíny, příliš podrobně analyzujeme každou maličkost v mezilidských vztazích, a z duševních potíží někdy děláme součást naší identity. Jde ale o celý soubor tendencí, které nemají stejnou míru rizika.

Pokud si teenager na základě rad pochybného influencera mylně diagnostikuje Touretteův syndrom, způsobí tím potíže nejspíš jen sám sobě. Vedle toho ovšem najdeme i myšlenky a pojmy, které svým společenským dopadem dalece přesáhly sféru duševního zdraví a zásadně ovlivňují i současné umění či politiku. Mezi nejvýznamnější z nich patří otázka traumatu a posttraumatických stresových poruch (PTSD), které se nejen v současné internetové kultuře takřka nejde vyhnout.

Tiktoková videa s hashtagem #trauma mají miliardy zhlédnutí, tzv. TraumaTok je scénou, jejíž analýza by nejspíš vydala na další samostatný newsletter, a závěje tematického obsahu bychom našli i na jiných sítích. Mezi populární pojmy patří třeba trauma dumping, tedy bezuzdné sdílení traumatických zážitků, nebo trauma response, tedy rozebírání všech možných typů chování, které jsou (alespoň údajně) reakcí na prožité trauma.

Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.

Řada skutečných i samozvaných odborníků, influencerů i řadových uživatelů se na sociálních sítích začala zaměřovat na identifikaci, analýzu a léčbu PTSD, a z původně specifického odborného termínu se stala univerzální diagnóza, v jejímž rámci lze za odpověď na trauma vydat i to, když si zapomínáte vyprat špinavé ponožky.

Viralitu tohoto obsahu jde samozřejmě zčásti připsat na vrub obecnějším mechanismům digitální ekonomiky. Největší publikum si vždy najdou vtipy o těch nejvíce univerzálních situacích a zkušenostech (partner neumí skládat nádobí do myčky nebo příliš dlouho blokuje koupelnu), a když se navrch takových postřehů připlácne nálepka duševního zdraví, prostinký vtip získá na hloubce a vážnosti.

To ovšem plně nepostihuje důvody, proč se tak univerzálním a široce diskutovaným pojmem stalo na sítích zrovna trauma a ne třeba úzkosti nebo poruchy pozornosti. Je to totiž téma, které u široké veřejnosti rezonovalo už dávno před nástupem internetu, a současná obsese traumatem je tak jen další z mnoha vln dlouhodobého trendu.

V debatách na tomto poli se nejde vyhnout jménu amerického psychiatra nizozemského původu Bessela van der Kolka, kterému jeho výzkumy na poli traumat a jejich následků vynesly nevídanou globální slávu a zásadním způsobem zformovaly veřejné povědomí v této oblasti.

Své celoživotní dílo shrnul v knize The Body Keeps the Score (Tělo sčítá rány, česky 2021), která se hned po vydání v roce 2014 stala mimořádně úspěšným titulem, její popularita ještě stoupla v pandemických letech, a ani slovo bestseller plně nevystihuje její dopad – léta se držela na čelních pozicích nejprodávanějších titulů v žebříčku New York Times, prodaly se jí miliony výtisků a byla přeložena do 37 jazyků.

Na to, o jaký hit jde, je to překvapivě hutný, několikasetstránkový spis, ve kterém van der Kolk podrobně popisuje půlstoletí bádání a léčby traumatizovaných pacientů. Na základě práce s válečnými veterány, oběťmi sexuálního zneužívání, násilí, nehod a dalších závažných událostí došel k názoru, že traumatické prožitky mozek vnímá a ukládá jinak než běžné vzpomínky, proto si je nelze jednoduše vybavit, občas se přeživším vracejí v podobě děsivých flashbacků a především se propisují nejen do chování, ale i do fyzické struktury a fungování organismu, tedy doslova zanechávají ony stopy na těle.

Své závěry se v průběhu dekád snažil empiricky dokázat mimo jiné pomocí magnetické rezonance a dalších moderních technologických metod pro výzkum mozku a navrhl také řadu inovativních terapeutických metod, jak PTSD léčit a pacientům tak umožnit plnohodnotné prožívání a fungování v rodině a společnosti.

Relevanci jeho výzkumů z pozice laika pochopitelně nemohu soudit (i když jsou zjevně mimořádně zajímavé a v mnohém převratné), ale je zjevné, že v odborné komunitě nebyly nikdy přijímány zcela bez výhrad.

Psycholog George A. Bonanno podotýká, že lidé na prožité trauma reagují nejrůznějšími, často hodně nečekanými způsoby, a zapomíná se na důležitou roli psychické odolnosti. Ruth Leysová zase upozornila, že van der Kolkovy výzkumy jsou součástí odborného pole, jehož názory odjakživa přelétají ode zdi ke zdi, a stojí na obtížně prokazatelné představě naprosto přesného paměťového záznamu skutečnosti. A za pozornost stojí i názory, že současný koncept traumatu a paměti je nerozdílně spjat s moderní průmyslovou společností a nejde o univerzálně platný mechanismus.

Ve výsledku ale není tolik podstatné, jak moc jsou van der Kolkovy závěry prokazatelné a odborně podložené. V každém případě se totiž z pole vědeckých debat přesunuly do sféry lidové psychologie, kde se proměnily v univerzálně přijímané pravdy. Proto už také úplně nepodléhají důležitému odbornému potvrzování, vyvracení či upřesňování, a když se do jejich výkladu a dalšího rozvíjení pustí laici, je zaděláno na spoustu problémů.

Nevídané dopady teorií van der Kolka a jeho spolupracovníků a následovníků na naše životy v poslední době analyzovalo hned několik povedených textů. Velkou pozornost vyvolal zejména van der Kolkův profil v New York Magazine, ve kterém Danielle Carrová trefně konstatuje, že jeho teorie se postupně stala jedním z hlavních schémat, kterými si vykládáme naše životy.

Šlo o dlouhodobý proces, který začal už v 60. letech v době konfliktu ve Vietnamu. Díky práci van der Kolka a dalších psychiatrů a také požadavkům válečných veteránů byla postupem času uznána diagnóza PTSD, což vedlo k zásadnímu zlepšení situace (do té doby byly oběti traumatu často léčeny velmi nevhodnými způsoby), ale brzy i k prvním kontroverzím. V 90. letech se rozjela bouřlivá debata okolo toho, nakolik mohou být vzpomínky skutečně věrným svědectvím o minulosti, nové představy o traumatu začaly čelit kritice a znovu nabraly na popularitě až kvůli následkům 11. září na americkou společnost.

Další vlna zájmu o trauma a jeho následky přišla v době společenských otřesů po nástupu prezidenta Trumpa. Vše ještě posílila pandemie covidu. A nakonec jsme se ocitli v situaci, kdy svá traumata s velkým veřejným ohlasem řeší jak oběti těch nejhorších zločinů, tak i britský princ Harry.

Carrová upozorňuje, že na šikmou plochu se vše dostalo ve chvíli, kdy se kromě jasných traumat typu brutální válečné zkušenosti či sexuálního násilí začalo hovořit i o tzv. vývojovém traumatu, tedy různých dlouhodobých příkořích způsobených rodiči a blízkými v dětství a dospívání. Z traumatické události, která buď proběhla, nebo neproběhla, se stalo spektrum, a definice traumatu se postupně rozšířila natolik, že ji na sebe a své problémy dokáže aplikovat takřka každý.

Rozhodně to neznamená, že by dětská traumata z nevhodné výchovy či zanedbávání nebyla skutečná a závažná, ale podpořilo to už tak zavádějící lidové výklady van der Kolkových teorií, které v jistých ohledech začaly připomínat náboženství. Carrová cituje extatické reakce čtenářů, které The Body Keeps the Score přivedlo k poznání, že na nich není nic špatného, nemusí si své problémy vyčítat a konečně jim někdo naslouchá a uznává jejich utrpení. Jinými slovy se jim dostalo potvrzení, odpuštění a rozhřešení, což je pochopitelně mimořádně příjemná a atraktivní věc.

Stejné úskalí zmiňuje i jiná z nedávno publikovaných zajímavých kritik posedlosti traumatem, kterou napsala Kristen Martinová pro Washington Post. Ta vedle van der Kolkovy knihy zmiňuje i řadu dalších obdobných publikací (na pultech knihkupectví jich leží tucty), které svou popularitu získávají díky jednoduchému triku – z pozice autority tvrdí věci, které většina lidí jaksi intuitivně tuší a přeje si, aby se potvrdily.

Je velmi jednoduché sám sobě diagnostikovat posttraumatickou stresovou poruchu, protože některý z mnoha symptomů zažila spousta lidí. Navíc žijeme v době, která je stále více posedlá seberozvojem a představou, že naše těla a mozky můžeme a musíme opravovat a zlepšovat do optimálního stavu.

Jen málokdo má dost široké vzdělání a přehled na to, aby relativně nové a složité teorie o fungování traumatu kriticky zpracoval a také si uvědomil jejich omezenou aplikovatelnost, a proto nakonec dochází k mentální zkratce, kdy za příčinu jakýchkoliv problémů označíme trauma a jako univerzální řešení pak nejrůznější formy terapie.

Martinová varuje, že všeobjímající logika traumatu a jeho následků tak často poskytuje příliš jednoduchou odpověď na naše otázky a obavy. A lze dodat, že v mnoha případech dodává i jisté alibi a zdůvodnění pro pasivní rezignovanost – jakékoliv negativní či škodlivé chování lze svést na reakci na trauma a na to, že zkrátka nemáme plnou kontrolu nad svými myšlenkami a činy.

Opět je to věc, která může být z odborného hlediska platná a prokazatelná, ale v prostředí amatérských sebediagnóz se začíná rozcházet se svou původní podstatou – ostatně sám van der Kolk ve své knize horuje pro to, aby terapie vedla ke znovunalezení vlastní aktivní agendy a plnému životu v přítomnosti, a ne jen k opakovanému rozebírání prožité minulosti.

Je fascinující, jak se tyto teorie staly základním výkladovým rámcem v celé řadě sektorů kultury a společnosti. Pokud někdo nepoužívá sociální sítě, mohl by mít pocit, že jde jen o potíže zmatených teenagerů, ale všudypřítomný „kult traumatu“ lze jasně vidět i při každé návštěvě kina.

Literární kritička Parul Sehgalová předloni v hojně sdílené eseji pro New Yorker popsala, jak se zápletka stále více filmů, seriálů, románů či videoher točí kolem traumatu, a tzv. trauma plot se stává alfou a omegou současné mainstreamové kultury.

Zatímco dříve nebyla minulost literárních či filmových postav nijak zvlášť důležitá nebo byla jen v hrubých rysech nastíněna za pár minut, dnes jsou temná tajemství z minulosti ústředním bodem jejich osobnosti a jejich odhalování, prožívání a řešení tvoří většinu obsahu.

Traumatické kostlivce ve skříni musí mít každý drsný detektiv i mileniálská hrdinka (stačí se podívat na seriály typu Fleabag, True Detective či Perry Mason), v éře Daniela Craiga začal o svých jizvách na duši přemítat i James Bond (což je u tradičně citově plochého panáka dvojnásob absurdní) a traumatické zápletky jsou také zpětně doplňovány nebo posilovány v adaptacích klasických děl.

V těch se samozřejmě prožitek traumatu objevoval odjakživa (Macbeth by mohl vyprávět), ale zpravidla nemíval tak centrální roli. Navíc nesloužil jako východisko i cíl sám o sobě, ale jen jako prostředek k reflexi širších společenských problémů (Anna Karenina nejspíš nebyla zamýšlena jen jako portrét nevyrovnané ženy). Takové uchopení traumatu samozřejmě v dobrých dílech zůstává i dnes (skvělým příkladem je třeba seriál I May Destroy You), ale čím dál víc se objevuje i samoúčelné „trauma pro trauma“.

Trýznivé vzpomínky na minulost trápí každého filmového superhrdinu Marvelu i DC (i když například Supermanova osobní historie se v původním komiksovém sešitě odbyla na jedné stránce), atraktivní muži a ženy s bolestivým tajemstvím jsou nezbytnou součástí populárního romantického čtiva (typicky třeba v bestsellerech Colleen Hooverové), a samostatnou kapitolou je sféra fanfikce, kde se na nejrůznějších aspektech traumatu a PTSD staví příběhy takřka povinně.

Osobně mě v tomto ohledu pobavila anonymní uživatelka Tumblru, která si u spisovatele Neila Gaimana nedávno stěžovala, že seriálová adaptace jeho knihy Good Omens má příliš mnoho hurt a málo comfort (tedy populárních motivů ublížení a útěchy), což k fanouškům rozhodně není hezké. S trochou jízlivosti by šlo podotknout, že spisovatelé nemají za povinnost utěšovat čtenáře a většina slavných děl má jen nehezky mnoho hurt (od Krvavého poledníku až po Karafiátovy Broučky), což ostatně ve své odpovědi citlivě naznačuje i sám Gaiman.

Nadužívání traumatických zápletek je nejen lacinou metodou, jak čtenáře nalákat na sebeidentifikaci s jeho problémy a následnou útěchu a uznání, ale také to většinou dodává falešnou důležitost špatnému psaní – plytká postava získává prožitým traumatem na pravdivosti a autoritě. A především to nejen rozmělňuje kulturu, ale také to má zcela reálné a nepříjemné následky ve skutečných životech.

Traumata v románech a filmech se totiž neodvozují od skutečných prožitků a diagnóz, ale mají být hlavně co nejatraktivnější a poskytovat co nejlepší zápletku. Výsledkem je záplava zaměnitelných klišé, kterými se nechávají „inspirovat“ čtenáři a diváci, kteří tak prožitky a následky svých reálných traumat ohýbají podle fikčních vzorů – trochu se to podobá situaci, kdy se skuteční mafiáni začali inspirovat filmovými kmotry.

Když se z traumatu a jeho následků stane ústřední prvek a definice osobnosti nejen u fiktivních postav, ale i živých lidí, otevírá se celé spektrum rizik a problémů. Parul Seghalová varuje, že to může svádět k přílišnému pitvání traumat a neochotě se od nich odpoutat, protože pak už optikou „trauma průmyslu“ přestáváme být zajímaví nejen jako spisovatelé či influenceři, ale i jako lidé.

Nejen ve sféře umění a kulturní kritiky se prožité či domnělé trauma začíná stávat automatickou známkou kvalifikace a autority (což je mimo jiné v mnoha ohledech necitlivé vůči obětem, které si své děsivé zážitky pochopitelně nevybraly dobrovolně jen pro jejich zpeněžení). Místo řešení vnějších společenských příčin mnoha traumat hledáme východisko v individuální duševní obrodě, a nakonec vše směřuje k nevyhnutelnému závěru – všeobjímající logika traumatu se začíná propisovat do politiky.

Ta bývala tradičně chápána i prezentována jako souboj různých společenských skupin o majetek a moc. Ale teď se čím dál víc začíná zaobírat identifikacích různých skutečných a domnělých křivd, které byly na lidech napáchány a které je potřeba uznat a vyřešit tak, aby každý jednotlivec mohl dosáhnout nápravy a nakonec i plného štěstí na emoční a psychické rovině. Což do jisté míry určitě není na škodu, ale vágní emocionální fráze by neměly překrýt hmotnou podstatu věci, tedy třeba kdo a proč má platit větší daně.

Danielle Carrová ve své zmiňované eseji konstatuje, že za tento přístup k politice bývá stereotypně kritizována moderní levice, ale úplně stejně se ho chytá i pravice. Ta sice možná nepoužívá tak „psychologický“ jazyk jako opačný tábor, ale stále jde o stejný typ výkladu světa a společenských problémů.

Někdo vám se zlým úmyslem způsobil utrpení a příkoří, jehož následky dodnes trpíte a nedají vám spát. My to vidíme a soucítíme, uznáváme, že to není vaše vina, a nabízíme spravedlnost, zadostiučinění a vyléčení všech ran tak, abyste mohli být konečně naplnění a bez starostí. A když se na tento příběh zaměříme, můžeme ho vysledovat takřka všude – třeba i v nářcích nad tím, jak jsou mladí muži ublížení a ztrápení kvůli zlému feminismu, nebo jak byla nějakému národu sebrána hrdost a důstojnost a teď má zlomenou páteř a pocit křivdy.

Zneužívání odborných termínů souvisejících s traumatem v politice tak vede k nejrůznějším manipulacím. To ale v žádném případě neznamená, že by trauma a jeho následky nebyly skutečným a zásadním problémem, který je třeba řešit. Van der Kolkova kniha a další obdobné studie jsou jistě nesmírně důležitým a zajímavým kusem vědeckého poznání (třeba takový policejní prezident Martin Vondrášek by ji za své výroky o obětech znásilnění měl opsat stokrát), ale jen těžko lze budovat vlastní osobnost i celou společnost, kulturu a politiku pouze okolo traumatu.

Nesmírná obliba populárně naučných knih o traumatu a PTSD ukazuje, jak velkou zodpovědnost mají v této oblasti samotní vědci, kteří veřejnosti v dobré víře nabízejí svá zjednodušená shrnutí, která pak lidé často nekriticky uchopí jako celou pravdu a bez znalosti kontextu si je začnou vykládat po svém. V době sociálních sítí a chaotických informačních toků ovšem mají odborníci i novináři nad dalším životem svých sdělení mnohem menší kontrolu než dřív, a proto nakonec vše závisí na kritickém myšlení každého jednotlivce.

Je lidské, že všichni toužíme po uznání, jednoduchém vysvětlení, útěše a vyřešení našich menších i větších trápení. Neměli bychom ale této touze podléhat do té míry, že nám to brání racionálně uvažovat, brát život do svých rukou a aktivně měnit svou budoucnost, což byla ostatně původní myšlenka psychiatrických průkopníků v této oblasti.